Údolí včel

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

"Všichni plni hříchu by měli být utraceni bez rozdílu." "Pak by ovšem na světě jediného člověka nezůstalo. Život by zanikl." "Nechť zanikne. Zůstanou pak andělé. Nikdo z lidí je neviděl, a přec slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu mezi námi. Jinak bychom žili ve tmě. A lidé přesto žijí bez víry a množí se jak mravenci. Proto je smrt jejich jediným vykoupením." ____ Aneb naturalisticky autentická a vizuálně podmanivá historická freska, s níž si Vláčil vydobyl čestné renomé a všeobecnou prestiž u evropských filmařů. Doposud jsem v rámci tuzemské kinematografie neviděl tak fenomenální využití širokoúhlého formátu, a celkově něco tak autorsky skvostnýho a formalisticky progresivního - alespoň co se týká snímků z minulého století - páč než samotný příběh (který je nezpochybnitelně neskutečně poutavý) mě absolutně pohltila samotná umělecká interpretace. Sofistikovaná metodika, s jakou Vláčil inovativně pracuje s kompozicí desaturované obrazotvornosti, epistémou fikčního makrosvěta, estetikou a scénografickou komplexností mizanscény, a neobyčejnou disponibilitou hry světel a stínů, je tak dechberoucí, že to fakticky nemá sebemenší obdoby. Jejím prostřednictvím tak apriorně oživuje středověké reálie, pragmaticky se opírá o mytologii kajícných poutí templářů, a akurátně prezentuje konflikt mezi asketicky zfanatizovaným a bezbožným způsobem života, v němž jednotliví aktéři nemají daleko k Oidipovskému komplexu, vraždě, smilstvu a incestu - a zároveň tak zkoumá amorálnost a reflektuje manýry středověké společnosti bez jakýchkoliv příkras či skrupulí - o hereckých výkonech raději ani nemluvě. Famózní hudební podkres Zdeňka Lišky je jen nedocenitelným pozlátkem navíc - scéna na pláži, která je umocněna oněmi znepokojivými tóny, se mi hluboko vryla do paměti. Jediným deliktem jsou tak do uší bijící postsynchrony a velice nekompatibilní zvukové kulisy - ale pokud opomenu tyto sporadický nedostatky, nemám jakýkoliv výtky. 'Údolí včel' je bez sebemenších debat celuloidový drahokam československé kinematografie (určitě jeden z nejlepších) a bezchybná definice vizuální onanie - sledovat tu nádheru v horším rozlišení než ve FULL HD si tenhle démant fakt nezaslouží - to je prostě hřích kacířskýho kalibru! Snímek zároveň slouží jako předkrm k Marketě Lazarové - a nejen proto se mi nechce ani věřit, že byl tento ikonický snímek natočen jen z toho důvodu, aby se spotřeboval kapitál právě z produkce onoho lyrického eposu.... Vláčil je naše národní božstvo! [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Bergman po česku? Aspoň tak to vnímám já, protože Vláčilovo pošmourné a zašpiněné vidění středověku ho ke švédskému géniovi hodně přibližuje. Stejně jako obřadnost gesta i slova, váha na jediný obraz, který zdánlivě nic neříká a přitom mluví každým detailem. Körnerův scénář je vystavěný mistrovsky, buduje kámen po kameni schodiště k závěrečné tragédii, která se vynoří z téměř harmonické oslavy pohanství středověku. Čepek, Kačer a další herci z Činoherního klubu vnesli do příběhu nádech divadelnosti, pomalost, důraz na každé slovo i čin. Zdeněk Liška zase potvrdil, že byl výjimečným skladatelem, jakkoli občas v podivném žoldu: jeho světský i náboženský hudební doprovod precizně podbarvuje tiše bzučící drama o dvou stranách víry. Ačkoli bylo Údolí včel celkem nelítostně zadupáno Novou vlnou, v čase dokázalo dominanci komplexní umělecké výpovědi nad dobovým filmařským experimentem. Při vší úctě k Nové vlně, tohle je prostě o třídu jinde. (26.01.2004)

Můj pocit již před lety ze zhlédnutí tohoto šperku českého a československého filmu je, že se zde oba jeho tvůrci - Vláčil i Körner - nejvíce přiblížili historické Bergmanově filmové řadě. Ač historický námětem, je evidentně dílem, které prostředkuje mnohé z otazníků doby bezprostředně předcházející osmašedesátému roku. Hloubka těchto dotazů i neúprosnost dialogu, který se za nimi skrýval, jsou nejvíce patrny z hloubky i tragičnosti kofliktu, který je nosným jádrem nejen námětu, ale i scénáře a režie. A také z nevídané míry umělecké výsostnosti, která do toho všeho byla všemi tvůrci vložena. (27.08.2007)

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)