Pražská 5

1. povídka = 60% (průměrná groteska, trochu humoru bylo, ale nic převratnýho), 2. povídka = 10% (hrozné výtvarné cosi ke všemu s otravnou hudbou), 3. povídka = 50% (humorně antisocialistická recitační povídka), 4. povídka = 90% (na svou dobu nesmírně odvážný a zajímavý baletně-hudební kousek), 5. povídka = 100% (nejlepší povídka, paráda, kvůli tomuhle se vyplatí na to kouknout). Celkový průměr = 60%. Takže dám 3 hvězdičky a hotovo :-) (04.11.2011)

Výchozí úvaha, která vedla ke vzniku filmu, byla - jak vysvítá z bonusových materiálů - prostá. Skupina nadějných ibvidních "zuček" (tzv. souborů zájmové umělecké činnosti), která přerůstala svou kvalitou do profesionální úrovně, dostala nečekanou možnost se prezentovat. A dokázala ji až překvapivě dobře využít. Víc než o hraný film tu jde - omlouvám se za to označení - o hraný dokument svého druhu. Prakticky všech pět skupin, často personálně propojených, zaujalo. V zdánlivě abstraktních hříčkách lze postřehnout vedle smyslu pro recesi a sebeironii (tehdy šlo vesměs o generaci čerstvých třicátníků) i kritický odstup k režimu a jeho odvrácené tváři. Vedle SKLEPU asi nejvíce zaujala KŘEČ svou pohybovou básní, vnímající tvář současnosti záměrně formou inspirovanou staroegyptskou kulturou. I ve vzpomínkové řeči protagonistů díla - v komentované verzi filmu - nalezneme reflexi faktu, že dnes by někdo tak nekonvenční a nákladný film jen stěží natočil. PĚTKA je z tohoto hlediska i nepřímým svědectvím komerčního zmarňování tvořivostí nabité mladé generace osmdesátých let minulého století. Není to radostné konstatování. (11.06.2011)

Nebýt poslední povídky Na brigádě, která je dokonalou parodií s vynikajícími písničkami, těžko bych hodnotil nějak lépe. Taneční kreace rovnou pomíjím, s těmi jsem se minul, a Cesta na Karlštejn i Oldův večírek jsou toho druhy střelené komiky, již jsem nikdy nechápal. Ona je sice částečně použita i v Kouři, který se mi líbí, ale tam nějak ústrojně funguje, zde je jen bláíznovstvím pro bláznovství. (20.06.2013)

V době, kdy značně slábnoucí režim dopřával filmovým tvůrcům větší tvůrčí liberalizaci, přichází na scénu nevšední tvůrce Tomáš Vorel s nezaměnitelně originálním režijním rukopisem, jehož satirické myšlenky skrytou formou popudlivý režim provokují. Vorel v pěti povídkách přichází do té doby s nepříliš viděnou experimentální formou na nahlížení (socialistické) společnosti. Do svého debut projektu angažuje především členy netradičních pražských divadel, s nimiž spolupráci nerozvázal ani v pozdější době. Vorel se tak moc chtěl odlišit od doposud viděného v oblasti filmů, až jsem měl pocit, že to přehání. Na konci osmdesátých let však přece jen přišel s nadčasovým pojetím, kterému paradoxně ublížilo jen nepříliš dobré načasování, tedy vznik filmu v době, která těmto experimentálním záležitostem nepřála. Na filmu se dají obdivovat zajímavé detaily a technika režie, kterou nikdo neznal a nikdo s ní do té doby nepřišel. Když však hodnotím celkový dojem, vychází mně z toho, že není úplně nejpříznivější. Především skladba povídek je poměrně nevyrovnaná, a to celkem vadí z hlediska divácké záživnosti. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že bych se nad všemi povídkami bavil stejně a nadšeně. Slabší scenáristické výpadky zdatně kamuflovala přesně zvolená herecká garda, která v té době nebyla nijak protěžována, tudíž se ani neřadila k extra známým hercům té éry. A právě i oni si vydobyli svým originálním herectvím ostruhy na Vorlových, potažmo pozdějších Šteidlerových filmových projektech, jež byli přinejmenším ve svých začátcích režijně velmi neotřelí a svým způsobem novátorští. Vorlův film není z diváckého hlediska maximálně pohlcující, avšak pokud diváka zajímá netradiční skloubení herců a experimentální režijní formy, je to film, který tohle hledisko naplní měrou vrchovatou. Chaotické pojetí a menší záživnost je možná jen vedlejším nebo nežádoucím účinkem, který si každý divák, když bude chtít, individuálně odbourá sám. 60% (04.11.2014)

"Všechno by bylo jiné, kdyby ... kdybyste se tak neštítil práce." S Mimózou jsem vyrazil na Karlštejn němě leč vtipně, s Kolotočem jsem se u výtvarných hrátek se stíny trošku nudil, s Oldovým sháněním těsnění mě Vpřed celkem pobavili, všemi barvami zbarvená Křeč zábavně pošimrala totalitu a Sklep si rýpnul do budovatelství tak špičkově, že jsem se na premiéře filmu v kině divil, že mě nikdo nezavřel. Tehdy jsem ještě netušil, že předání staré komunistické moci novým komunistům je dávno domluvené, takže mi tato forma rebelie tehdy připadala dokonalá. Dneska to cítím jinak, ale vzpomínky na uvadajícího moderátora mi stále vyvolávají úsměv na tváři. (20.12.2016)