Tři oříšky pro Popelku

Po nedávnom prečítaní 20-stránkovej, priam čarokrásnej, diskusie k novej nórskej iterácii tejto československej klasiky padla v pléne istá Bluntmanova interpretácia s touto súvisiaca, niečo vo význame, že bola na tú dobu relatívne progresívna a borila vtedajšie konzervatívne konvencie. To si vysvetľoval tým, že mal princ údajne foot fetish, čo bolo údajne v rozpore s tradičnými hodnotami, alebo, že medzi princom a jeho dvoma prisluhovačmi panovali nejaké homosexuálne tendencie. Tak som si povedal, že v tomto smere poctím toto skarhané obdobie roka a do zlatého fondu československej kinematografie opäť nazriem a rovno aj preverím, ako moc Blunťoš po večeroch droguje (nič v zlom). Vo výsledku som nútený konštatovať, že žiadne princove alternatívne tendencie som nespozoroval a rovnako ani jeho záľubu v papaní nožičiek. Tiež sa nie úplne stotožňujem s mániou Čechov a Slovákov a ich pravidelnou selekciou tohto Vorlíčkovho diela na sledovanie počas záverov rokov, no na druhej strane po troch každoročných pokusoch pochopiť začínam trochu chápať. Nejedná sa o najmárnejší výplod pod slnkom a hoci je príbehovo nechutne debilný, určité filmárske kvality bez debaty nesie. Ale rozumiem, že ak za čias komunistického aparátu nič lepšie v telke nebežalo, dá sa na tom lipnúť a kultovo & iracionálne uctievať aj doteraz x) (x) (21.8.2018) (24.12.2020) (24.12.2021) (24.12.2022) (24.12.2023) (03.01.2023)

Rozhodně není náhoda, že zrovna tahle pohádka se tak zapsala. Režie je hodně aktivní a třeba některé kamerové zoomy mě zaskočily svojí moderností. Vybudování příběhu kolem aktivní hrdinky je mnohem dál než současné pohádky. Sice i tady platí, že pohádkový žánr je prostě moc velká limitace, abych to v dospělosti mohl plně docenit - příběh je vázaný zákonitostmi a klišé, jimž musí jít proti veškeré přirozenosti naproti, a tím se ochuzuje o svůj potenciál. Příběhově nejsilnější je Popelka (samozřejmě) ve chvílích, kdy je pohádce o Popelce nejvzdálenější. (16.02.2019)

Velmi oblíbená pohádka, která neodmyslitelně patří k Vánocům. Ale když pomineme nostalgii či vzpomínky z mládí, uvidíme film s dobrým scénářem, výraznými hereckými výkony několika českých herců a toporným německým komparzem. Postava mírně přidrzé Popelky je jistě zajímavější než její ufňukané předchůdkyně, ale po mnohaletém sledování se prostě okouká. (15.03.2014)

Jedině s norským lektorem jsem to zvládla bez dávivého reflexu. Jinak další tradiční ZLO, které srdnatě dlouhá léta leze o Slunovratu z obrazovek. Což mne přivádí k myšlence - vylézt na mě júrei, zajdeme něco popít, vylézt na mě Popelka nebo nedejcthulhu Trávníček, uřežu jim hlavy. (01.02.2013)

Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). (22.01.2018)