Cech panen kutnohorských

Československá historická komedie, jenž měla posilnit vlastenecké cítění a národní hrdost, neboť byla natáčena v nelehkém období mnichovského ponížení. Příběh se odehrává v roce 1590 v Kutné hoře, kdy začínají klesat výnosy z těžby stříbra a jako první se snižují platy havířům. Ti kolem sebe vidí u konšelů, urozených rytířů, ale i podvodných cizinců velké bohatství a domáhají se spravedlnosti. Vymýtit tento nešvar a zbavit město ničemných zlodějů a proradných cizáků se pokusil kutnohorský rodák a šlechtic Mikuláš Dačický z Heslova (1555-1626), známý jako spisovatel a básník, ale především jako bouřlivák holdující vínu a ženám. Dačického, dobově řečeného frejíř, jenž ve snímku bojuje proti nekalému obohacování vyšších vrstev a jejich upjaté společnosti, svým neobyčejně živelným způsobem ztvárnil nenapodobitelný Z. Štěpánek. Svým volnomyšlenkářským životem a pokrokovým cítěním pobuřoval ctihodné kutnohorské muže a jejich ženy mu navzdory jeho špatné pověsti padaly k nohám. Název Vávrova snímku je poněkud zavádějící, neboť o žádném společném cechu neboli seskupení místních paniček nebylo řeči, naopak komedie zesměšňuje jejich mravní zkaženost a pokrytectví. V roli jediné charakterní ženy Alžběty, již později pojal Dačický za choť, se představila H. Vítová. V rolích kutnohorských konšelů, hofmistrů a mincmistrů se objevily známé herecké osobnosti té doby, nejvíce zaujal T. Pištěk, vynikající F. Smolík podváděný svou nevěrnou ženou J. Šejbalovou, V. Vydra st. či tradičně nepřející F. Kreuzmann. Dačického páže ztvárnil L. Pešek a místní poběhlici s provokativně odhaleným záňadřím představovala smyslná A. Mandlová. V menších rolích jsem zaregistroval věčně opilého mnicha J. Vojtu, podplatitelného kata V. Trégla, bohužel představitele Jeho Veličenstva císaře Rudolfa II. jsem nerozpoznal. Ve snímku zaujaly též záběry na chrám sv. Barbory, kostel sv. Jakuba či Vlašský dvůr, tehdejší středisko ražby stříbrných mincí. Nejsem si jist, zda tato komedie O. Vávry, specialisty na historická díla, splnila svůj původní účel a zvýšila národní uvědomění, avšak zcela jistě se jedná o více než povedenou komedii, která ani po 80 letech neztratila své kouzlo a je stále aktuální. (24.07.2017)

Sympatická a velice úsměvná historická kostýmní komedie o renesančním šlechticovi, frejířovi, a velkém šprýmařovi panu Mikuláši Dačickému s Heslova, který musel být zajisté opravdu moc sympatickou osobou. K jeho celkem veliké oblibě notně přispěl i smysl pro spravedlnost a netajené vlastenecké cítění. Na scénáři k filmu panu Vávrovi pomohl i sám Z. Štěpánek který se nikdy netajil tím že po této roli toužil dlouhá léta. On sám měl určitě jak filmové tak autorské kvality o tom jsme se už mohli vícekrát přesvědčit. Film dal velikou příležitost i jiným tehdejším hvězdám třeba L. Peškovi který tam opravdu bravurně zahrál Dačického sluhu Očka který ho kolikrát velice úspěšně napodoboval a to nejen při jeho výletech do dívčích ložnic. Dále se mi třeba líbila i, cudná a povětrná holka Rozina v podání A. Mandlové které mě opravdu bylo tak moc líto když ji měli zmrskat. No nic film je to více jak dobrý a pro některé docela i naučný a určitě patří k tomu lepšímu co zde bylo ke konci třicátých letech natočeno. Za vkusně vytvořenou repliku Kutné Hory v roce 1590, a za opravdu jedinečný Štěpánkův herecký koncert dávám přeci jenom za 4*. (09.10.2006)

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl. (03.10.2008)

Naivní pseudohistorická hra o zlých pánech a poctivém havíři. Rok vzniku předznamenává lehce národovecký patos díla, patos, který díky humornému obalu a zajímavým hereckým výkonům kupodivu zaujal i na fašistickém filmovém festivalu v Benátkách. Jméno režiséra budoucích epopejí rovněž naznačuje, kudy se film ubíral. Ale dnes nám obsazení Němci nehrozí a svěžest filmových vtípků dávno odnesl čas. (15.09.2009)

vavra bol rezisersky odbornik, fakt namakane kulisy Kutnej Hory roku 1590 do toho este Zdenek Stepanek tusim vzdy chcel tuto rolu, tak ju aj dostal, Jirina Sejbalova bola vyborna, Vydru st. nejak extra nemusim, celkovo tie Vydry jaxi zle znasam. Jedna z mala stariniek ktore tak rychlo nezostarnu : 78 % (04.05.2019)