Filosofská historie

Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky. (19.01.2012)

Opulentní nuda. Ambiciózní Vávra tehdy bezesporu zaujal svým režijním přístupem, který se ostře odlišoval od ostatních, přesto se mnohé z jeho historických filmů se současným divákem spíše míjejí. Jiráskova novela nepochybně zavdávala velké naděje v době (1937) natáčení tohoto filmu, kdy se znovu hrálo o osud utiskovaného Československa, dnes z toho všeho vyčuhuje už jen nesnesitelný patos, s nímž i jinak skvělí herci deklamují obvyklé fráze o svobodě, útlaku a lásce. (05.10.2008)

V knižním provedení, které jsem absolvovala coby povinnou školní četbu, se jedná o zajímavé dílo plné vlastenectví, které má spád. Filmová podoba je oproti tomu jen nuda nuda, šeď šeď (a to ne proto, že je to ČB film), plná patetických rádoby vlasteneckých výroků se zaťatou pěstí, ... ... i když na tu dobu typických, čili vlastně žádné překvapení se nekonalo. (09.03.2009)

Ačkoliv bych mohl Filosofskou historii snadno kritizovat za přemíru vlastenectví, nebudu to dělat. Vznikla rok před pádem Československa, v době, kdy to (nejen) za hranicemi bublalo jako v papiňáku, a tak toho kromě roku 1848 hodně říká také o nástupu druhé světové války a o tom, že se Češi i tehdy burcovali a národní hrdost posilovali, jak jen to šlo. Literaturou, divadlem, filmy. Otakar Vávra si s debutem poradil dobře a spousta scén je působivých - ze studentské oslavy přímo dýchá a voní jaro, Špínův odchod do kláštera je zase patřičně trpký. Z obsazení je třeba pochválit samozřejmě Jana Pivce, Jindřicha Plachtu a Zdeňku Baldovou, velice se mi však líbila i půvabná Karla Oličová. Scéna potlačení vzpoury se Vávrovi povedla, akorát ji bůhvíproč podkresluje nevhodná "jásavá" hudba (ale vlastně to možná byl záměr). (09.11.2014)

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (25.08.2007)