Kladivo na čarodějnice

Těšil jsem se na slavný film, který je možná nadhodnocen (co se týče filmové kvality), ale rozhodně musel vzniknout jako výpověď o zrůdnostech, v které možná někteří lidé nevěří nebo o nich dokonce nevědí. Avšak znalého věcí(jak to chodilo, praktiky...apod) film ho nedokáže překvapit. Mě osobně tím dost zklamal, protože i přes působivé postavy, atmosféru a "nepříjemné" praktiky tu nebylo nic, co by mě jakkoliv překvapilo nebo zarazilo. Asi jsem nikdy neměl dobré smýšlení o režimu a/nebo církvi a to ani z historického hlediska, takže mě film lehce "minul" ve svém poselství, které jsem měl "přečtené předem". (20.02.2009)

"Potom jsme s galanem ulehli na zem a pak jsme spolu smilnili. Musela jsem jeho ocas vzývat a políbit. A potom jsem od něj dostala za úkol svítit. Přinesl svíčky, ohnul mě k zemi, zadek mi obrátil do výše a ty svíčky mi tam strčil. A tak jsem svítila až do půlnoci. Za tuhle službu jsem získala rýnský zlatý od lázeňské Tobiášové." ________ A pak jsem si uvědomil, že půjdu do pekla. Pozoruhodná kritika teismu s pomocí anti-teismu v dnes již kultovní filmové analogii na machinace politických procesů pod režijní taktovkou Otakara Vávry. (17.02.2022)

Inkvizitor Boblig má rád svou krásnou práci. S nadšením se věnuje mučení a jakýkoliv výsledek své činnosti dokáže vysvětlit po inkvizitorsku. Když se mučený přizná, tak musí být potrestán. Když své činy popírá, tak lže pod vlivem ďábla. Když mlčí, tak ho umlčel ďábel. Když křičí nebo se směje, tak je nepříčetně posedlý ďáblem. Když vydrží mučení, tak mu ďábel znecitlivěl tělo. Ortel je vždy stejný: popravit a zabavit majetek! Je to velmi depresivní snímek, jež by mohl v mladých nerozhodných mužích vzbudit touhu po zajímavém povolání. (30.11.2008)

Člověk se divý, že trvalo skoro 300 let než došlo k rehabilitaci. Film je natočel velmi zručně a dobře. Doby naštěstí dávno minulé byly temné. Bohužel i v současnosti si z nich berou někteří inspiraci. Pěkná (tedy hrůzu nahanějicí) je i úvodní píseň. Václav Lohniský je démonický strašidelný a nemusíte se na obrazovku koukat stačí jen poslouhat. (09.05.2010)

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)