Němá barikáda

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana, která provedla výrazné a zásadní změny i v kinematografii. Film v dalších letech sloužil především oficiálním mocenským záměrům. Není proto divu, že tehdy vzniklo nejvíce snímků, zobrazujících tématiku II. světové války a nacistické okupace. Hlavním atributem těchto filmů je zobrazení hrdinství, jehož nositeli byli většinou obyčejní lidé se "správným" třídním původem a "správnou" politickou orientací. Jedním z prvních filmových odkazů byl snímek Otakara Vávry Němá barikáda, natočený podle námětu a scénáře Jana Drdy. Autor zde popsal skutečné události z pražského květnového povstání v boji o Trojský most. Dvouhodinový monumentální spektákl se však nevyhnul – a ani nemohl – dobově poplatným manipulacím. Už jeden z prvních záběrů prozrazuje, že podnět k povstání zavdalo »podzemní vedení KSČ«, což je čirý nesmysl (krajské ilegální vedení KSČ v Praze bylo kompletně pozatýkáno v březnu 1945). I samotné řízení povstání je ve filmu vylíčeno zkreslujícími prostředky; příslušníci čs. armády (ve filmu zastoupené majorem v podání Miloše Nedbala) vystupují jako bázliví a pesimičtí a tak jsou to vlastně komunisté (Hošek a spol.), kdo celé povstání zachraňuje. Tím zůstala zcela odsunuta skutečná historická úloha generála Kutlvašra, který měl na zdaru celého povstání značný podíl. Vrcholem této záměrné demagogie je výrok jedné z postav (Kroupa) na otázku, proč Praze nepomůže americká armáda, protože se jim prý "nechce". Tím je jasně předdefinováno, čí vojska v závěru filmu hrdinové vítají. Naopak je zde poměrně zdařile zobrazen vývojový (levicový) posun obyvatelstva během nacistické okupace. Tento posun je demonstrován na postavě četnického strážmistra Brůčka (Jaroslav Marvan), který za první republiky rozháněl komunistické demonstrace a v závěru povstání při pohledu na vlajku Sovětského svazu uznale prohlásí: "Jo, dělali jsme tenkrát pěkný blbosti. Tak mi ty pendrekářský starý časy odpusť." Komunistickou interpretaci pak podtrhuje i fakt, že film nemá ústřední dějovou postavu, hrdinou je tu prostý lid. I ten je ovšem důkladně rozdělen. Vedle neohrožených, přímých a silných jedinců (v jejich čele stojí dělník, uhlíř, komunista a četař) se nacházejí vyložení zbabělci. Zcela výjimečné postavení v celém filmu zaujímá polská dívka Halina (Barbara Drapińska), osvobozená krátce předtím z koncentračního tábora, přesto v obdivuhodné psychické i fyzické síle. I přes zmíněné výtky, v celkovém pohledu na dílo ovšem nezbytně nutné, patří Vávrova a vlastně i Drdova BARIKÁDA k nejpůsobivějším snímkům s tématikou okupace. Stále je to ovšem film, který by si zasloužil hlubší historický rozbor. Otakar Vávra se pak k událostem pražského povstání vrátil ještě jednou o několik let později v třetí části volné trilogie s názvem Osvobození Prahy. (05.03.2009)

Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují. (08.02.2004)

Po stránce režie a napětí velice slušně provedeno. Že je to agitka, netřeba poznamenávat, každý to ví a bylo to školní povinné kino. Vyznění celého filmu je: Parta dezorganizovaných idiotů brání Prahu. Dělají neskutečné vojenské blbiny a pak jsou z nich hrdinové ale povětšině mrtví. Takže babo raď , jak tenhle film hodnotit. (25.02.2010)

Více než slušná památka na květnové události, i když už zavání propagandou. Nechala jsem se vtáhnout do bojů na barikádě. Zapříčinil to i fakt, že film na mě působil téměř autenticky. Od herečky Marie Vášové jsem ani jinou než tragickou roli nečekala. Vzala zbraň do ruky. Vyšla ven. Padl výstřel a ona se skácela k zemi. (02.01.2010)

Pro mě je to hodně tendenční dílo, které vykládá věci po svém a považuji to za oslavu pokrytectví a cynismu. Za jedinou kladnou věc považuji pouze krásné vyobrazení strachu, ať už všeobecného, nebo plynoucího ze situace. Němci jsou tu vyobrazeni jako neskutečné zrůdy, Češi na tom nebyli lépe, navíc válka není souboj gentlemanů, ale džungle, kde platí zákon silnějšího nebo lstivějšího, či zákeřnějšího. Navíc se Němci snažili utéci z dosahu sovětského, nejkrutějšího vojska vůbec, jejichž vojáci na osvobozovaných území znásilňovali všechno, a dostat se do celkem pohodového vlivu americké armády. Je tu zmiňováno, že Američanům se do Prahy nechce. Oni chtěli, dokonce byl původní plán, že se americká a sovětská armáda setkají na řekách Laba a Vltava, ale pak začali Sověti lobovat a čáru o nutný kus posunuli. Dokonce z Prahy byla vyslána delegace k Američanům, kteří byli dvě hodiny od Prahy, ale z důvodu komunistických mocenských choutek nemohli. Přijde mi pokrytecké, že Češi nesáhli k žádnému odporu už předtím, ale až poté, co byla druhá světová válka jen dohrávána, pak vypuklo obrovské hrdinství všech, kteří šli celou dobu s proudem, je to strašné pokřivení povahy českého národa, které rádo kolaboruje a přizpůsobuje se a až když je skoro po všem, všichni začnou křičet a nevídaným způsobem se mstít. Je to ztráta soudnosti. Notabene podle filmu, který vyobrazuje komunisty jako neskutečné hrdiny, jsem nabyl dojme, že oni měli všechno špatně připraveno a jen se těšili na příjezd rudé armády, aby mohlo být vyzdvihováno nesmírné hrdinství komunistického odboje za pražského povstání. Z postav, které mě uvízli natrvalo v paměti: polská velká bojovnice Halina (Barbara Drapiňská), která na smrt vyhladovělá byla pořád neustále v akci, u všeho a předváděla pouze hrdinské činy, strážník Brůček (jakou jinou roli mohl mít v komunismu Jaroslav Marvan), pro kterého platilo kam vítr, tam plášť, velcí komunisté a neohrožení bojovníci Hošek (Jaroslav Průcha) a Kroupa (Vladimír Šmeral), trochu naivní četař (Robert Vrchota), vzteklý uhlíř na barikádách (Jiří Plachý), mladík Pepík Hošek (Antonín Šůra), který chtěl být hrdinou, ale měl obrovský strach, Kouba (Vítězskav Boček), který strachy utekl z barikády, ale to ho nezachránilo, ale dostalo do prekérní situace a pekař Lojzík (Vladimír Hlavatý), který se schovával mezi nejtenčími stromky a tu kulku pro něj určenou zastavil chleba. Film, který mě zhnusil svojí komunistickou propagandou skvělých a hrdiných komunistických bojovníků, jako jediných statečných ochránců Prahy, překrucováním skutečností. Film u kterého pouze ocením strach dotyčných, i když někteří ho neměli, neboť to byli komunističtí superlidé. (09.03.2010)