Viník

„911. What is the address of your emergency?“ „Eeeee dres iz gut and máj eeee mrdženci… Co to jako má být to mrdženci, Najnvanvane??? A mluv na mě, kurva, dánsky, ty vypleštěný, prkenný kokote a parodie na herce!!!“ „Who’s that?“ „Žádné „husté T“ na mě nezkoušej, trapáku, si myslíš, že když tě jednou Hytlečr vyprcal ve stanu, tak si můžeš vyskakovat, jo? Jsi jen normální toporná homosubina s jediným permanentně ublíženeckým výrazem a do mrdženců máš rozhodně daleko, ty mrdmužno!“ „Have you been abducted?“ „Ale kdepak, ajhevbín jenom pěkně nasraný, že jsem musel znova čumět na némlich tu samou unylou sračku, u které si američtí degeni zase natočili hraný dabing bez jakékoliv přidané hodnoty na Video On Dements, aby nemuseli slabikovat titulky. A navíc s takovým slizkým debilem!“ „Hello, do you hear me?! Do you hear me???!!!“ „Já vím, že duješ hermy, klidně si to tu dál veřejně vyřvávej, budou tě aspoň pořád protěžovat. Já ti s tím teď akorát hystericky praštím a doufám, že ti praskne bubínek, abys už aspoň nemoh nikdy telefonovat!“. (12.10.2021)

Další spolupráce Fuqua a Gyllenhaala. Originál z Dánska jsem neviděl, ale hodně mě zaujala právě tato dvojice. Navíc do scénáře krafal Nic Pozzolatto, a to víme, že on když chce, tak psát a krafat umí. The Guilty je one man show od policistovi u tísňové linky. Jedna místnost (tedy technicky dvě), jeden herec a několik hlasů. Za mě naprosto výborný výkon Jakea, který je prostě chameleón rolí. Rolí mu prostě zbaštíte i s navijákem. Navíc finále budí i emoce, a to naprosto přirozeně. Tohle je třeba pochválit. Devadesát minut uteče jako voda a za mě je to spokojenost. Jasně, jsou tu mnohem lepší thrillery na trhu. I s podobným zvratem nebo tématikou. Za mě má film, ale jedno obrovské plus a to je výkon hlavního herce. (80 %) (19.11.2021)

Ani výtečný herecký koncert Jakea Gyllenhaala snímek The Guilty nezachrání od škatulky zbytečného a žádnou inovaci nepřinášejícího remaku severského snímku “Den skyldige” z roku 2018. Tento počin je tedy dle mého názoru absolutní zbytečnost, pročež raději věnujte svůj čas původnímu skvělému počinu z dánské kuchyně. (Netflix) „Broken people save broken people.” (05.10.2021)

Se znalostí norského originálu a tedy celé zápletky včetně pointy už to nedokáže strhnout. Spíše si jen užíváme přítomnost Jakea Gyllenhaala a porovnáváme formální koncept, který zde spestřují velké displeje komunikačního centra, zobrazující kalifornské požáry. Intenzita vypjatého psychického stavu hlavní postavy je na mainstreamovou Netflixovku překvapivá, jakoby se s ní Antoine Fuqua snažil dohnat chybějící syrovost a autenticitu původního film. Gyllenhaal se herecky snaží a všichni víme že umí, ale míra koncentrace na jeho postavu je až prvoplánově přepálená. Neznáme ji a její dobré lidské stránky natolik, abychom s ní mohli soucítit. (24.06.2024)

Stejná zápletka, podobné zpracování a přesto, jakkoli nerad hejtím remaky již viděných filmů, někdy se prostě nedá nesrovnávat. To, co bylo u Den skyldige napínavé, přiměřeně emocionální, režijně precizní a vlastně i dost věrohodné, tady prostě nějak nefunguje. Kde byl Jakob Cedergren lidsky bezprostřední, tam Jake Gyllenhaal zbytečně tlačí na pilu, je nepříjemně hysterický a ke konci už vyloženě přehrává. Nechápu změny finálních scén jen proto, aby se daly napasovat na současnou otázku Spojených států ohledně policejní brutality. Teda vlastně chápu: Netflix. Z filmového hlediska ale přidanou hodnotu tyhle změny nemají, právě naopak. Padla tím za oběť bohužel nejsilnější scéna originálu (přiznání), která dost možná udělala i celý film. Druhý nejsilnější moment (osud Olivera) zase naopak padl jako ústupek mainstreamovému publiku. Je fajn, že američtí tvůrci updatovali prostředí a zalátovali některé do očí bijící nelogičnosti, kterými trpěl dánský originál, ale zároveň je to celé až zbytečně doslovné, přehnaně afektované a vlivem některých necitlivých změn ani zdaleka ne tak vyspělé, intenzivní a dopointované. (15.11.2021)