Sokolovo

Velmi povedený válečný snímek. Je docela příznačné, že zatímco si pročítám komentáře, tak mi reklama na ČSFD nabízí jakýsi festival filmů o sexuálních deviantech. Věřím, že filmy glorifikující úchyly zde budou mít vyšší hodnocení než tento krásný válečný film o statečnosti našich vojáků. Taková už je totiž (pokroucená) doba. (06.11.2019)

Po zhlédnutí třetího dílu Vávrovy ságy, musím říct, že tento díl byl zatím si ze všech „nejlepší“. Samozřejmě propaganda působí i zde více jak silně. Divák musí brát v potaz lehce domyšlené skutečnosti. Za pozastavení stojí také to, že střela, která zraní nadporučíka Jaroše například zabije 15 obyčejných vojáků a mnoho dalších úsměvných nebo strašných věcí. (23.11.2014)

Film to v pravdě není špatný, neboť se v technických detailech striktně drží skutečného průběhu bitvy s precizností Bratrstva neohrožených. Bohužel silný nános politické agitky a deformace příslušný době vzniku především v první třetině působí hodně nestravitelně, a tak jinak skvělý válečný film deklasuje do škatulky propaganda. (25.02.2016)

Jediné, co bych tomuto filmu vytkl (v jeho první části) jistou šablonovitost a některé přehnané proklamace, které měly jisté ideové důvody a dnes mohou připadat poněkud úsměvné. To všechno však nahrazuje ohromné umění filmařů zachytit právě ve druhé, bojové části filmu celou atmosféru boje, nikdo neuměl tak profesionálně natáčet válečné bitevní scény, jako sovětští umělci, kteří zajisté pomohli značnou měrou Otakaru Vávrovi s vyzněním filmu. Bitva u Sokolova nebylabitvou útočnou, ale byla úpornou obranou před fašistickou přesilou, film měl ukázat hrdinství našich vojáků na té frontě, kde se rozhodovalo o vítězství nad fašismem. Můžeme se přít anebo raději slušně diskutovat o tom, jaký režim přineslo vítězství Rudé armády východní Evropě. Historicky nezpochybnitelnou je však to, že podstatné a rozhodující boje 2. světové války se děly na východní frontě. (20.04.2017)

Sokolovo je len jedným z ďalších normalizačných filmov, ktorý si prisvojil osobu nadporučíka Otakara Jaroša. Paradoxom bolo v roku 1981 zastavenie premietania, vysielania tohto filmu nakoľko v tomto roku predstaviteľ nadporučíka Jaroša Martin Štěpánek emigroval do Rakúska. Film nám opisuje akt bitky u Sokolova, ktorá z pohľadu československých vojenských dejín má unikátne postavenie. Išlo o prvé bojové nasadenie 1. československého práporu v Sovietskom zväze. Na jednej strane stáli vojaci, ktorí nikdy nebojovali, nemali žiadne bojové skúsenosti a na druhej skúsení vojaci Wehrmachtu. Vojaci 1. čs. samostatného práporu začali presun na front 30.1.1943 (necelá tisícka mužov a žien) a boli prepravení z výcvikového tábora Buzuluk do železničnej stanice Valujka (cesta vlakom trvala 3 týždne), ďalej bola železnica úplne zničená. Odtiaľ prápor vyrazil na 12 dňový 350 km dlhý peší pochod do Charkova. Presuny prebiehali iba v noci, cez deň hrozili útoky Luftwaffe. Do oslobodeného Charkova sa prápor dostal 1. marca 1943. Tu si vojaci krátko oddýchli a už 2. marca 1943 nadránom vyrazili k ďalšiemu pochodu do priestoru Sokolova. Ich prvá bojová úloha znela udržať postavenie na línii novo vybudovanej obrany na rieke Mža a zabrániť jednotkám 6. tankovej divízie Wehrmachtu v jej prekročení. Dňa 8.3.1943 bol náš prápor rozdelený na 3 roty. Sever bránila 2. čata 3. roty s veliteľom Oldřichom Kvapilom a zbytok roty s rotmajstrom Voráčom bol južne v Mirgorode. Arjuchovku bránila 2. rota nadporučíka Jaroslava Lomu a na južnom breh rieky v Sokolove mala presunutú obranu 1. rota nadporučíka Otakara Jaroša. Prvý útok nepriateľa sa podarilo odvrátiť, ale na bojisku ostali nečinné 3 nepriateľské tanky. Nikto z Jarošových vojakov neprekukol ich lesť a tak si oni pokojne zamerali postavenia obrancov a pri následnom nemeckom útoku tieto tanky ožili a zničili presnými zásahmi protitankové dela a guľometné hniezda. Cesta do stredu dediny sa im otvorila a zničiť pozorovateľňu nadporučíka Jaroša vo veži kostola už nebol žiaden problém. Tu padol 8.3.1943 hrdinskou smrťou nadporučík Otakar Jaroš podobne ako aj stovka jeho vojakov pri obrane Sokolova. Nedokázali mu pomôcť ani jednotka rotmajstra Voráča, ani tanky 179. tankovej brigády pod ktorými sa pri prechode rieky prelomil ľad. No a to najlepšie na záver. Na východnom fronte bojovalo na konci vojny 75 tisíc československých vojakov v Svobodovej armáde a zo západu sa blížilo okolo 10 500 mužov. Prečo to spomínam? Koľko z nich zo západnej vetvy po novembri bolo povýšených a na kapitána Otakara Jaroša si od povýšenia in memoriam dňa 5.5.1943 nikto nespomenul. Hanba!! V roku 2009 vláda ČR navrhla, aby ho prezident v Deň vojnových veteránov 11. novembra povýšil do hodnosti generálmajora. Václav Klaus to bez vysvetlenia odmietol. (31.08.2019)