Gallipoli

Nie je vojnový film ako vojnový film. Okrem záverečných pätnástich minút to s priamym bojom nemá nič spoločné, tým dostávajú viac prednosť charakterové črty a psychologické vykreslenie postáv. Ale cez to všetko mohlo byť to puto medzi hlavnými postavami (a tým aj naviazanosť divákov na postavy) väčšie. Weir má obrovské cítenie pre nastolenie dychberúcej drámy s pekelným záverom ako bol napríklad aj tento. A preto je dosť dôležité, keď pred filmom o ňom nič neviete, na mysli mám najmä ten záver, po ktorom mi bohovsky stuhol úsmev na perách. 80%. (03.02.2008)

Válečný film, který je spíše filmem o cestě dvou mužů do války. Mark Lee a Mel Gibson předvádí výborné výkony na své cestě, kdy jeden přesvědčený sportovec chce být vojákem a bojovat za svou vlast a druhý, který o tom nechce ani slyšet. Jejich cesty se brzy rozejdou, ale přesto k sobe zase najdou cestu, aniž by možná oba chtěli. Vedle skvělé režie a herců mě překvapila ještě hudba. Nemyslím teď nádherný hlavní motiv, ale využití skladby Oxygene od Jean-M Jarreho. Je to krásná skladba a ve filmu je využita tuším třikrát na skvělých místech, do kterých až překvapivě dobře zapadá. Peter Weir natočil skvělý film o dvou mužích a válce, do které jdou. Dva různé charaktery a jedna láska ke sportu. (31.12.2008)

Z toho sebevražednýho útoku na konci běhá mráz po zádech, ale jinak teda nic moc. Opravdu jsem nečekal, že ve válečnym filmu se budou snad 3/4 odehrávat někde mimo válku. Už jsem si myslel, že se Mel Gibson do tý války snad ani nedostane. Nechybělo moc k tomu, abych to vypnul. Naštěstí jakmile se dostal do zákopu, tak začal úplně jinej film. Problém je, že v tuto chvíli už zbejvá do konce asi tak 25 minut a to už pokaženej dojem z celýho filmu nezachrání. Dávám slaboučký 3 hvězdy a to jsem se ještě při rozhodvání, jestli dát 2 nebo 3, nechal ovlivnit hudbou od Jarreho, kterýho mam hodně rád. I když teda do filmu z 1. světový války ty synťáky zase tak moc nepasovaly. (12.09.2012)

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Válečné drama budované na zdánlivě nudných a táhlých základech, nicméně Weir se ukazuje jako brilantní architekt, když trochu nezáživnou první polovinu zúročí ve válečné části a především ve zcela zničujícím závěru, který k dokonalosti dovede pečlivě osnovaný motiv existence vedle smrti, unikání před ní. Začíná to kdesi pod pyramidami a pokračuje na pobřeží Turecka, kdy si film navzdory kulisám války udržuje chlapeckou bezstarostnost. Dojem, že hrdinové budou prostě existovat vedle dějinné vřavy je ale soustavně naleptávaný čímsi osudovým, co se do filmu vkrádá. Tušení tragédie, nevyhnutelného okamžiku, kdy se malé světy střetnou s tím velkým a smrt monumentalizovaná masivem egyptských pyramid sestoupí z piedestalu, stále sílí a nakonec se mění v děsivou jistotu. Není v tom sentimentální kalkul, spíše nesmírná tíha a skličující bezmoc. Je v tom obrovská porce režisérské brilance, trpělivosti a načasování. Neskutečně mě však iritovala zcela nepadnoucí synťáková bzučení... tady se o pozornost hlásí časovost, jinak je Gallipoli času odolný skvost. (04.04.2011)