Piknik na Hanging Rock

Poetický příběh vyprávěný čarovnými obrazy s precizními kompozicemi je plný slunce, a přesto z něj čiší chlad. Tajemnou atmosféru podtrhává hudba (Bruce Smeaton) a především dva hudební nástroje - klavír a Panova flétna (Gheorge Zamfir). V temných pasážích střídá hudbu táhlý ruch v podobě jakéhosi hukotu. Symboly jsou buď v obraze (letící hejna papoušků, labuť, potok, barva oděvů a doplňků) nebo se o nich mluví(rudý mrak nad hlavou, ohnivá koule letící směrem od skal). Kam během výletu pod skálu zmizely dívky i vychovatelka? Propadly se do skal? Byly uneseny? Nemají v tom prsty mimozemšťané? Nebo vkročily branou do jiného světa? Pátrání po nich je zoufalé a zdá se beznadějné. Lambertová v roli Mirandy byla krásná a tajuplná, z Robertsové v roli ředitelky školy vyzařovala ledová hrůza. Pomalý film, pomalé záběry, hypnotická hudba. Nic pro milovníky akce. Věděl jsem, do čeho jdu, a tak jsem spokojený. (17.03.2020)

Ze začátku jsem vůbec neměl chuť vidět takovýto film, ale nakonec to stálo za to. Představte si, že se jdete s kamarády projít do lesa a třičtvrtě se vás nikdy nevrátí a ani vaše tělo nenajdou. Možná to takhle zní trošku uboze, ale v tomto filmu to funguje perfektně a nutno říct, že některé nenásilně vykonstruované okamžiky mohou lehce svojí zdánlivou banálností dohnat člověka k ryze hraničním prožitkům. (06.07.2011)

Na začiatku som sa opájal obrazovou poetikou, na konci tiež a uprostred asi hodinu unudený čakal či sa niečo stane. Hudba bola krásna: Bruce Smeaton a na Panovu flautu: Gheorghe Zamfir. Horor to nie je určite, skôr nejaká mysteriózna éterická balada, v ktorej kamera a hudba jednoznačne dominujú nad dejom. (22.03.2013)

Jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Kombinace až nebeský krásy dívek se strach nahánějícím tajemnem a skvělou hudbou (taky skvěle použitou, opakující se začátek 2. věty Beethovenovo 5. klavírního koncertu, postupně delší a delší, až přijde po smyčcích vytouženej klavír, to je nádhera) je dokonalá. (23.09.2011)

První půlhodina probíhala s velice podmanivým poetickým nádechem uprostřed dechberoucí australské přírody. Spoustu krásných vizuálních záblesků doplňovala nádherná výprava v počátku 20. století a tóny nebeských her na flétnu v pozadí, Weir dokázal najít obrovský kus poezie i v hejně mravenců na zhnilém koláči. Po mrazivém zvratu se atmosféra mění... Může se zdát, že ve filmu se až na pár scén nic výrazného neděje a že celý příběh několikrát uvízl spolu s marným poručíkovým pátráním na mrtvém bodě. Nicméně Weir mi díky svým precizně stylizovaným výjevům a stále víc houstnoucí atmosféře přinesl mrazivý prožitek jako ze skutečně temného horroru, ačkoliv zůstal při tom prost jakýchkoliv lekaček a jiných prvoplánovaně strašidelných scén. Až do poslední chvíle mě držel zasaženého s velkým očekáváním a zneklidněním (co mohl znament symbol rudého mraku? proč má věčně omezovaná Sára v sobě pořád tolik ďábelský pohled...?) a není zřejmě vinou tvůrců, že jsem nedostal na všechny vzniklé otázky odpověď. On je totiž svět někdy také ponechává napospas božímu, nedoknutelnému tajemství, jako zrovna tenkrát na sklonku starých časů v jedné dívčí škole, jejíž studentky si udělaly malý nevinný piknik na Hanging Rock. Mysteriózní drama bez jednoznačné pointy a se závěrem, jenž stejně jako někdy i život náhle zklame nemožností vědět vše, co bychom věděli rádi, může znamenat obrovský tvůrčí risk. Peter Weir jako režisérský jezdec na tomto tenkém ledu nejen díky již zmíněné velkolepé atmosféře znamenitě obstál. Ba co víc, na konci jsem zůstal rád, že se vyvrcholení obešlo bez jakýchkoliv satanistických a jim podobných motivů. // Po Roegově Cestě již druhý australský film 70. let, který mě totálně uhranul. [95%] (01.07.2021)