Piknik na Hanging Rock

Hodně, hodně, hodně zvláštní film. Jsem zvyklý a dokonce to očekávám, že Australáci mají filmy jiné. Voní eukalyptem a prachem buše. Začátek byl celkem srozumitelný a oko divákovo mohlo jen mlsně hodnotit všechny ty mladé a v pravdě krásné chovanky školy. Vše se neslo skutečně v duchu doby ,, dámy, dnes bude horký den, proto si můžete sundat rukavičky! '' :-). Viktoriánská éra a její etiketa byla něco neuvěřitelného, kdo o tom něco ví, dá mi za pravdu. Ale jsme v Austrálii. Ačkoliv i tam přišla s Brity civilizace, jen těžko soupeří s divokostí krajiny a přírody. Jak absurdně vypadali lidé v oblecích a cylindrech s propocenými či zaprášenými oděvy... Jako by se objevili někde, kde asi neměli být. To jsem z filmu vycítil, tu režisérovu potřebu to Britům nějak toto sdělit. Že Austrálie je svá, vlastní, divoká se pověstmi a tajemnými kopci a že Britové tam jsou zkrátka cizí. Od chvíle, kdy dívky vylezou na kopec a začne pátrání film výrazně zvolnil tempo a z mysteriózna se stal klasický dobrodružný film. Konec mi nesedl, říkám to rovnou. Nemám moc rád, když v závěru zůstane konec otevřený a je na divákovi aby si to celé interpretoval po svém. Budu si to muset ještě někdy dát znovu. Co bylo krásné byla hudba, která do filmu seděla naprosto dokonale. Tohle byl náročný film. Když jsem četl komentář Mattyho a hlavně ten na https://ofilmu.wordpress.com/2017/09/13/sen-ve-snu-piknik-na-hanging-rock/ jsem si uvědomil co vše mi asi ve filmu ještě uniklo za symboliku. Snad je to i cesta jak si s touto ,,nápovědou'' dát film ještě jednou a lépe jej chápat. Možná je to ale také jen jeden pohled na snímek na který lze nahlížet pokaždé jinak... Já dávám za tři útržky krajkových šatů. Zatím. * * * (03.12.2018)

Piknik na Hanging Rock ve mně vzbudil úžas svou mimořádnou hloubkou, s níž trasuje neviditelné, zato mocně poutající oddenky, jimiž Země či Příroda obepíná připravené, tj. adekvátně disponované bytosti. Uchvacujícím symbolistickým jazykem zachycuje vhodně zvolený prostor a netušenou měrou přenáší jeho fluidum k divákovi (i já mohu dosvědčit mrazivost tohoto kontaktu). Stejně věrohodně je zobrazena i fascinace dívek nořících se do útrob otevírajících se skal. Je jejich nevysvětlitelné zmizení výrazem dokonalého splynutí (s čím?), návratu (k čemu či kam?) nebo proměny (v co?)? Významová otevřenost poskytnutého obrazu této cesty, posílená desítkami nápovědí, mnohovýznamových obrazů, (slovních, zvukových/hudebních i obrazových/výtvarných) náznaků a intertextových vazeb výtečně znázorňuje hieroglyfickou povahu světa, tedy jeho čekání na chápavého luštitele, otevřeného hledače, který bude z jeho tvarů číst a svým výkladem jej spoluutvářet. Esoterní rozměr filmu vyvažuje napínavé líčení pátrání. „Svět pátračů“ je přitom ztvárněn kontrastně k magické krajině: je to svářlivé a zkostnatělé prostředí odcizující kultury (jejímž groteskním atributem je věčný korzet), které usiluje o racionální, materialistický (o zákon zachování hmoty se opírající) výklad záhady, namísto něhož ale přicházejí jen další otázky. Jako nadbytečné bych snad filmu vytkl jen závěrečné sondy do spletité historie osiřelých sourozenců, kteří se z různých stran (a aniž by se stačili znovu setkat) blíží Tajemství (aniž by je ovšem mohli odkrýt). Tuto romantickou (a romaneskní) vsuvku chápu jen jako svedení z cesty. Ta rozhodně nekončí u truchlivého těla ve skleníku, ale pokračuje za zdánlivě neprodyšnou skalní masou. Ale jak? (14.02.2011)

Videný Director´s Cut. Je veľmi príjemné vidieť film, ktorý je od začiatku do konca krásne premyslený, bez toho, aby sa snažil odhaliť čo i len kúsok niečoho, čo by nás v tom príbehu nasmerovalo k nejakému uspokojivému koncu. Weir mystifikuje ako blázon. A ide mu to parádne. Jeho autorská poetika je výrazná a obohatená o nejaký ten symbolizmus(mravce, labuť). Film ako taký rozpráva o jednej nevysvetliteľnej udalosti a o tom ako zasiahne najbližšie okolie. Rôzne postavy ponúkajú rôzne pohľady na celú udalosť. Či už je to mladá učiteľka, vyšetrovateľ alebo mladík so sluhom. Každá z postáv má k celej veci čo povedať a čo ukázať, bez toho, aby skutočne niečo povedala a ukázala. Ten film možno zostarol v rámci súčasných trendov, kedy sa tvorcovia snažia viac šokovať alebo byť výraznejšie nepríjemnejší, ale v rámci toho v akom roku film vznikol si stále udržiava pútavú atmosféru a niekoľko zaujímavých kameramanských nápadov. Celkovo je mi tá poetika bližšia. A čo sa vlastne stalo, nech si každý vysvetlí po svojom. Myslím, že film dáva obrovský priestor na akúkoľvek interpretáciu. Aj takú čo je ukotvená v realite a aj takú, čo je trošku nadprirodzená. (15.03.2021)

Lahůdka filmového magického realismu od mladého Petera Weira. Tak překrásný a zároveň tak smutný film... Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl pro mě opravdu hluboký zážitek. Prastará australská příroda s prastarými tajemnými silami... Nádherně zobrazená něžná ženskost a intuitivní spiritualita v nádherné a zářící postavě Mirandy... (a spousta dalších výrazných ženských i mužských postav)... A pak ta rajská melancholická hudba... mám na mysli geniální skladbu ''Doina Sus Pe Culmea Dealului'' od Gheorghea Zamfira... Filmová balada. A Miranda... "Miranda is a Botticelli angel"... (24.03.2013)

Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem. (09.05.2011)