Truman Show

Snaha konvertovat komika do vážné herecké úlohy samozřejmě nemusí skončit úspěchem. Hollywoodský australan Peter Weir takovou misi ve Společnosti mrtvých básníků s Robinem Williamsem splnil a v Truman Show dostal na povel gumovou tvář Jima Carreyho. Je fakt, že výběr to byl celkem logický – Truman totiž zábavnou postavičkou je (respektive má být) a herecky náročných momentů nikterak závratné množství podstupovat nemusí. Proč? Protože Truman je show. Největší show na světě. Show jednoho člověka, jehož život je řízenou lží. „Přijímáme realitu světa tak, jak je nám prezentována“ - aneb fáze zdánlivé svobody: Svoboda je vrtkavý pojem. Za svobodu považujeme volnost jednání v rámci prostředí, které známe – co když se ale ze všeho, co známe, vyklube jedna velká iluze? Svět Trumana Burbanka iluzí je. Veškerou jeho realitu představují monstrózní kulisy studia, jehož útroby sledují tisícovky kamer a které „je po Velké čínské zdi jedinou stavbou, viditelnou z vesmíru“. Fiktivní městečko, nacházející se uvnitř, obývají fiktivní lidé (herci), osvětlují fiktivní hvězdy (soustava reflektorů) a utvářejí fiktivní události (zaranžované scénky ku potěše diváka). Jediný, kdo nic netuší, je sám Truman, alias „první člověk, kterého adoptovalo televizní studio". Neotřelou myšlenku přetavil ve scénář ambiciózní Andrew Niccol a nejen oscarová nominace dokazuje, že jde dodnes o jeho nejlepší dílo, ačkoliv nedostal šanci si ho sám zrežírovat. Studio v obavách z nezkušenosti mladého tvůrce zvolilo raději uznávaného Petera Weira a jen těžko budeme tvrdit, že šlo o chybný krok (zvláště dnes, kdy Niccol bředne u filmů, jako je Vyměřený čas či Hostitel). „Na koho to mluvíš?“ - aneb fáze pochyb: Truman je navzdory všemu strojenému kolem sebe dospělý a inteligentní člověk, takže se mu logicky začínají nepozdávat určité věci. Tu z nebe spadne záhadný reflektor, tu v rádiu mluví hlasy, které očividně sledují pohyb jeho auta. Navíc se v okolí objevují pobláznění lidé, kteří vykřikují zvláštní věci a jsou vzápětí eliminováni jinými lidmi. Zdání, že je něco v nepořádku, odstraňuje studio dobře mířenými zásahy a pomáhá mu v tom nevědomí zmatené oběti, neboť v uměle stvořeném televizním světě neexistuje náhoda a vše je organizováno tak, aby se spontánnímu jednání vyhýbal i sám Truman. Aby neopustil fiktivní přímořské městečko, je v něm uměle vyvolán strach z vody; média navíc nenápadně zdůrazňují nevýhody cestování a v televizi běží filmy oslavující maloměstský život. Truman se tak drží v bezpečí svého domova a nemá šanci zjistit, že oblaka na obzoru jsou pouze namalována. Podobných vychytávek je samozřejmě víc. I patnáct let po uvedení filmu je obdivuhodné, kolik toho dokáže Truman Show reflektovat na dnešní době, ovládané masovými médii. Ať už naše zrádné chápání svobody (můžu dělat VŠECHNO to, co mi jako VŠECHNO prezentováno je), mediální manipulaci (věřím, že to tak JE, protože to v televizi řekli), iracionální hrůzu (uměle udržovaný strach z jistého elementu) a s ní související subjektivní štěstí (dávno mě přesvědčili, že žiju na nejlepším místě na světě) schopnost obětovat pro úspěch vše (etická otázka celé show, která není zase tolik nepravděpodobná), prázdnotu životů znuděné většiny (miliony lidí po celém světě každý den sledují všední příhody jiného člověka) ale třeba i povinnosti, které plni frustrace strojově plníme a zapomínáme na svou lidskost (výborná scéna, v níž Trumanova žena navzdory situaci odříkává reklamu, což Truman nechápe, jelikož nemá tucha o všudypřítomných kamerách). O reality show, propagandě a product placementu ani nemluvě. Jako malá satisfakce slouží závěr filmu, kdy všichni diváci fandí Trumanovi v cestě za pravdou, přestože jeho případný úspěch bude znamenat nevyhnutelný konec pořadu. Jsme pokrytci, ale někde tam vzadu ctíme jistý morální kodex... „Pomozte mi někdo, jsem spontánní!“ - aneb fáze uvědomění si: A jednoho dne se to zlomí. Truman je definitivně přesvědčen, že vše kolem něj je jakási prapodivná hra, z níž chce uprchnout a správně chápe, že se musí chovat nepředvídatelně. Náhle si uvědomuje, jaký význam mělo setkání s údajně pomatenou dívkou, do níž byl zamilovaný spontánně a jejíž podobu marně hledá v útržcích z časopisů. Čím dál zběsilejší pokusy o únik - zatím ještě v rámci pravidel - však končí stále nepravděpodobnějšími náhodami a nehodami, které Trumana vracejí do útrob jeho domu (a drží ho před kamerami ziskuchtivého studia). Zlomová scéna havárie atomové elektrárny v lese má příhodný hororový nádech. Iluze se bortí. Výběr Jima Carreyho je zcela poplatný filmu - Truman musí být pohledný, zábavný a tvárný chlapík, což zvolený herec zvládá bez problémů. Obstál rovněž v klíčovém bodu odhalení, který je emocionálně zdrcující a osvobozující zároveň. V dalších rolích uvidíme Eda Harrise jako šéfa arogantního televizního studia, Lauru Linney jako Trumanovu (fiktivní) ženu, Noaha Emmericha jako Trumanova nejlepšího kamaráda a v nezanedbatelné vedlejší roli také Nataschu McElhone jako Trumanovu záhadnou femme fatale. Typově přesné, herecky skvělé, a to včetně faktu, že herci, kteří hrají herce, působí díky patřičné míře afektu skutečně jako herci, nikoliv jako skutečné postavy. Výsledek balancuje přesně tam, kde má, tedy na hraně směšnosti a neetické zvrhlosti Trumanova falešného světa. „Nikdy jsi neměl kameru v mé hlavě!“ - aneb fáze odboje: Truman pochopil, Truman převezl, Truman uprchl a televizní studio selhalo. Zmizení titulní postavy krátce před koncem působí jako utopie v jiné utopii, ale v rámci souboje Davida s Goliášem přijít muselo. Finální scéna v sobě nese obrovskou porci satisfakce i emocí, zároveň si však uchovává důstojnost a vtip. Poslední záběr filmu je pak bezmála geniální - ano, prožitek často umírá v touze po přísunu další zábavy. Strašně moc bych Truman show přál, aby se na ni za padesát let vzpomínalo stejně, jako dnes vzpomínáme třeba na Dvanáct rozhněvaných mužů či na Sedm samurajů - tedy jako na velké dílo, jež se trvale podepsalo v historii kinematografie. Nevyhne se mu pověst originálního filmu, jenž nese vtipnou, chytrou a bohužel nepříliš lichotivou výpověď o společnosti, v níž žijeme (tedy pověst, kterou už stejně dávno má). Vůbec přitom nezáleží na tom, jak moc o podobnou reflexi stojíme. Výborným tahem je odlehčený, humorný a barvitý zevnějšek filmu, skvěle korespondující se svým obsahem a tvářící se jako skutečná televizní show. Kontrast v tomto případě funguje bezchybně a zároveň dokáže pobavit široké spektrum diváků, ať už touží po lehké komedii, povedené satiře nebo originálním dramatu. Co víc chtít? Při každém dalším zhlédnutí lze v Truman show nalézt něco nového, dříve nepostřehnutého či jinak chápaného a protože má obsah patrně neomezenou platnost, lze říct jediné: Truman show je nadčasový film. A zestárnout se nechystá ani omylem. „No tak řekni něco! Celý svět tě vidí!“ (kopie vlastní recenze pro Filmserver) (29.11.2013) (méně) (více)