Princezna D.

Ani u třetího Larraínova filmu, který jsem viděl, nedokážu úplně pojmout proč si režisér vybírá témata, která si vybírá, proč je chápe tímto způsobem a proč akcentuje určité věci navzdory jiným. Díky tomu přináší pro mě i napotřetí velmi nepředvídatelný zážitek. Je to skutečně horor, kde onu hrůzu zastupuje zřídkakdy viděné zlo, které však se tak může jevit zlem jen z pozice neurotické a manické Diany, jejíž optikou sledujeme takřka celý film, ačkoli do ní prakticky nelze proniknout. Greenwoodova hudba, nepohodlný střih, fantastická dobová kamera a soustředěné herecké výkony prakticky všech zúčastněných (Timothy Spall stojí, dívá se dopředu a vám je fyzicky nevolno) zakrývají možná skutečnost, že ten film je svojí podstatou vlastně banální. Ale ono který horor není. (19.04.2022)

Není to biografie, spíš subjektivní zobrazení pocitů, které nejspíš autoři z Diany měli. Vyprávění se soustředí hlavně na ni, na prostředí, které ji dusí a ona propadá do stále většího zoufalství, někdy na hraně psychické poruchy. O Dianě se však mnoho nedozvíme, je nám překládána jako nebohá oběť. Vídá přízrak Anny Boleynové a hraje si se strašákem z pole. I když scéna manického pojídání perel se mi líbila. ….  Film na mě působil jako manýra, s některými zajímavými scénami. Přesto se točí stále v kruhu a tím pádem začne nudit. SHRNUTÍ: Diana se hroutí. (19.10.2022)

Způsob, jakým Larraín vede Stewart, je pro mě vrcholně nepříjemný až nesnesitelný na sledování. Protože totéž dělal u Portman v Jackie, jsem ochotný připustit, že to je nějaký jeho záměr. Jenže k čemu to fetišistické imitování tak enormně strhávající pozornost a bránící jakémukoliv proniknutí do filmu a zneviditelnění média slouží? Samozřejmě, že existují filmy, kde by dávalo smysl, že má být umělost co nejvíc viditelná, ale proč tady? Napadají mě hypotetická vysvětlení, jako že umělost filmu má reflektovat umělost života, v němž je Diana uvězněna. Podobně vágní vysvětlení jde samozřejmě uvalit na každé blbé rozhodnutí, když má člověk trochu fantazie. Nutno ale dodat, že u Spencer takové čtení funguje mnohem líp než u Jackie, protože celé to klišé uvězněné Diany je pořád relativně nosná věc. Osobně se jen cítím trochu otrávený, když mám sympatizovat s trpícími milionáři - ono to totiž není tak smrtelný. Špatně se vdala, královská rodina jí lezla na nervy, tak se rozvedla... a tím by to bylo vyřešeno. A mezi tím teda sní, aby mohla Vánoce místo královského paláce trávit ve svém rodném paláci. Sad :-(. Filmaři si to zřejmě uvědomují, tak vkládají Dianiny představy a halucinace, aby touhle lacinou berličkou zostřili konflikt, který není sám o sobě zase tak zajímavý, intenzivní ani důležitý. Jako přepjatá performance subjektivního pocitu bezvýchodnosti a uvěznění mě to ale i přes všechno, co píšu, opravdu dokázalo místy zaujmout a strhnout, to uznávám. Rozhodně by se ale dalo říct, že Spencer je takový ekvivalent českého chcípáckého filmu, který je založený na neustálé sebelítosti protagonisty. Tím více živené, že jde o film natolik subjektivní, že "druhá strana" osciluje mezi nepřítomností a monstrozitou, takže Dianu nejde konfrontovat ničím přesahujícím její úhel pohledu. Tahle Diana navíc zřejmě plně odpovídá veřejnému nekomplikovaně trpitelskému obrazu Spencer, který nemá ambici reflektovat skutečnou komplexitu Dianiny osoby - ženy, která tvrdila, že nechce být vnímána jako výjimečná, ale zároveň byla v neustálém kontaktu s médii, informovala je o svém pohybu, aby na ni všude mohli čekat fotografové, a šířila drby z královské rodiny, aby vždy zůstala v čele pozornosti. Je legrační, že tu Dianě neustále někdo vykládá, jak musí budovat svůj obraz, čemuž se ona diví, když skutečná Diana byla asi nejschopnější individuální člověk královské rodiny co do manipulace s médii a veřejným obrazem a dokázala stočit narativ směrem, jakým chtěla, tváří v tvář celé buckinghamské mašině. Respektuju, že tvůrci se tenhle aspekt rozhodli ignorovat ve jménu jednodušší fantazie, je ale na místě říct, že tohle je přesně film, jaký by Diana chtěla, aby o ní vznikl, zobrazující ji jako naivní, nekonečně citlivou a křehkou ničenou ženu. Spencer funguje tako taková manýristická extenze všech těch minisérií a dokusérií o královské rodině, která o ní vypráví tragické příběhy, jaké chceme sledovat, s trochu větší finesou. (26.11.2021)

Marná sláva, Steven Knight není Peter Morgan, a proto ani Spencer není The Crown. Ztímco v The Crown je Diana i královská rodina vykreslena mnohovrstevnatě, s kladnými i zápornými vlastnostmi, ve Spencer je vše víceméně černobílé. Charles i královna jsou chladné, zlé, neživotné figurky a Diana je zde chudinkou lapenou ve svazujícím životě boháčů plném nesmyslných tradic a bontonu. Nutno ovšem dodat, že Diana pocházela ze šlechtické rodiny, takže velmi dobře znala prostředí vysokých vrstev v Anglii. Byla na něj zvyklá, protože v něm vyrůstala a byla jeho součástí. Nechápu tudíž snahu tvůrců zobrazovat ji jako psychicky nemocnou drama queen, jež je tak zahleděná sama do sebe a své sebelítosti, že není ani schopná obléct se do drahých šatů a dojít včas na opulentní večeři… Pokud odhlédneme od způsobu, jímž je hlavní postava ve Spencer zobrazována, pomalu nám na snímku samém nezbude nic jiného. 85% stopáže totiž tvoří detailní záběry a polocelky na Kristen Stewart, která je herecky jako obvykle ve vypjaté křeči a špatně napodobuje britský přízvuk. Královská rodina je zmíněná jen okrajově, s většinou z ní se divák ani nesetká. Protože to by bylo po všech stránkách náročnější, než oblékat jednu herečku do různých garderob a následovat ji pak kamerou po drahých zdobných chodbách. Za nedlouho se vám do nekonečna se opakující ubrečená a nervózní tvář hlavní postavy začne zajídat, a to, co se zezačátku zdálo jako umělecký, na pocity hlavní postavy zaměřený snímek, vás brzy začne nudit svou monotónností a nikam nesměřujícím dějem. Proto 2*. (02.08.2022)

Asi bylo předem jasné, že se se všemi těmi účesy, klobouky, kostýmy a slavnými pózami tvůrci vyřádí, bylo zároveň zřejmé, že hlavní postava bude herecky zářit (i když téměř první scény v podniku, když se slavná princezna ztratila, jsem se skoro lekl), jenže jinak je tahle látka už předem tak nějak odsouzená k tomu stát se dalším životopisným dramatem bez přidané hodnoty. A že už takových bylo. Prostě jedna smutná paní chodí po chladném panství britské královské rodiny a řeší, co bude dál. Děj se odehrává během několika dní vánočních svátků, v době, kdy si princezna z Walesu uvědomila, že do téhle rodiny a do tohohle manželství s princem Charlesem už nepatří. Jednoduše v době, kdy neměla na růžích ustláno, sužovaná psychickými potížemi, bulimií a sebepoškozováním. Nechtěla ale sklonit hlavu, i když byla v téhle společnosti plevelem, který „bohužel“ tolik zajímal britskou veřejnost a bulvární novináře a ještě si dovolila být matkou budoucího panovníka. Zatímco Jackie režiséra Pabla Larraína nepřinesla takřka žádné emoce nebo dějovou gradaci, Spencer alespoň nějaký konflikt má. Práce s psychickým nátlakem je poměrně slušná, všechna ta znepokojivá hudba, zaťaté pěsti, všeříkající pohledy… Kristen Stewart zvládla uvězněnou, křehkou Dianu velmi slušně. Nedivím se každopádně, že jsou mnozí otrávení, když mají sympatizovat s trpící přehlíženou hysterkou, pardon princeznou, která měla na každém kroku poskoky… (01.01.2022)