Dotek zla

Ústup obsahu v prospech formy? Možno áno, možno nie. Jedno je isté - filmová reč sa dotýka dokonalosti, Welles dosahuje vrchol modernizmu 40. a 50. rokov a rovnako vrchol noirového filmu. Keď chcete vidieť film, ktorý sa aj po dlhých rokoch drží na rovnakej, až nehanebne vysokej úrovni (Welles bol na pľaci známy svojim tyranským prístupom; možno by sa dokonca dal v tomto smere prirovnať ku Kubrickovi) a drží krok s dobou, pretože v tej svojej bol natoľko nadčasový, až je to pre niekoho nepochopiteľné. Režijná genialita je jedno z mnohých podobne extrémnych označení, ktoré ma v tejto chvíli v súvislosti s filmom napadá. Temný príbeh sa rozvíja prakticky po celý čas v dvoch rovinách, strieda postavy, pohráva sa s očakávaním a ženie napätie až na neúnosnú mieru, rovnako ako závratné tempo, pri ktorom si divák nemá čas vydýchnuť. Tento efekt umocňuje Welles dlhými nestatickými zábermi bez strihu, častými širokouhlými zábermi, geniálnou prácou so svetlom a tieňom. Grotesknosť spoločenských relácií a absurdnosť situácie, zneužívanie všetkých dostupných prostriedkov vo vlastný prospech, toto Welles dokonale ovláda. Bombový atentát, gangy, mexicko-americké pohraničie, korupcia, "pomáhanie spravodlivosti", vraždy, zastrašovanie, dynamické jazzové melódie, Charlton Heston s fúzikmi, Janet Leigh, odpudivý Orson Welles a cigánka Marlen Dietrich. Každý pohyb kamery, každé gesto, každý čin, každé slovo vychádzajúce z úst postáv som sledoval so zatajeným dychom ako prikovaný. Ešte zaujímavejšie je však sledovať tunajšie hodnotenia, ktoré odrážajú mnohé a delia užívateľov do niekoľkých kategórií - filmových znalcov, ktorí plne pochopili genialitu tohoto filmu, filmových znalcov, ktorí nepokladajú jeho status za oprávnený, filmových fanúšikov, ktorí ho dokážu doceniť a filmových fanúšikov, ktorí len dokazujú (a stvrdzujú primitívnymi komentármi) svoj nevkus. Sám sa radím do tretej skupiny a som len rád, že som sa tentoraz trafil so svojim názorom na toto skvostné dielo do nóty mnou najuznávanejších miestnych odborníkov. A teraz mám na mysli tých skutočných. 100% (02.05.2014)

Škoda, že se Wellers rozhodl (...ono to ani nelze napsat, jelikož film po většinu času postrádal atmosféru) pro thriller a ne pro komedii. V některých scénách na mě tahle mafiánská šaráda z mexicko-americké hranice působila dojmem nechtěné parodie. Ale ono je to vlastně jedno, neboť většinou ani příliš není vidět, co se tam odehrává, jelikož skoro celý film je natočen v úplné tmě a to co pro změnu vidět bylo, vyvolávalo nejednou spíše pocit trapnosti. Asi ta tma měla Wellesovi nahradit chybějící atmosféru, podobně jako série avantgardních záběrů kamery zase měla nahradit nezáživnost příběhu a toporné herectví většiny zúčastněných. Viditelně to zcela postačilo k tomu, aby celá řada kritiků i diváků označila snímek za geniální, zvláště když stál za kamerou režisérský velikán. Po tomhle mám ještě více dojem, že si Welles tu nekompromosní karikaturu nafoukaného režiséra Wellsona v Mistřích gagu ze strany Zidiho a Serraulta zcela zasloužil. Tak jako jsem uměl v komentáři vychválit režisérův debut Občan Kane plný invence a nadčasovosti, stejně tak nemám problém naopak odmítnout Dotek zla, protože působí na mě jako hodně vyprázdněný snímek. Jsou tu zde vedle kamerových záběrů nějaká pozitiva? Jo, Marlene Dietrich! To byla ženská každým coulem... pokaždé když se zde na chvilku zjevila, bylo to jako když uprostřed temného tunelu plného křiku všechno ztichne a kdosi zapálí světýlko. Celkově žel trochu málo světla v té dlouhé prázdné tmě. 35% (24.01.2021)

Jelikož mám už asi rok rozkoukaného Občana Kanea, je můj vztah k Orsonu Wellesovi takový nemastný neslaný. Nicméně adorace Doteku zla ve všech možných žebříčcích a hodnoceních nejlepších noirů, co kdy spatřily světlo světa, mě přesvědčila k druhému Wellesovskému pokusu. Dotek zla je parádně natočený, má opravdu krásný černobílý kabát. Výhrady bych měl k herectví. Měl jsem často pocit, že herci trochu přehrávají a hrají si zbytečně na drsňáky. Když noir detektivku, tak asi radši sáhnu k neo-noir Čínské čtvrti, či podobným filmovým skvostům. 7/10 (26.02.2013)

Tak předně - viděla jsem 106 minutovou verzi z roku 98 a nemám nejmenší ponětí, čím se liší od předchozích dvou verzí. Po orgastickém začátku však přichází ničím vyjímečný příběh, který později dospěje k zcela průměrnému vyvrcholení. Po vizuální stránce je film totálně dokonalý, herci jsou výteční, ale něco tomu chybí. (18.09.2008)

Dej tohto nezvyčajného filmového unikátu na mňa pôsobil ako lepidlo, ktoré ma až do samého záveru prisalo ku kreslu. Nebolo to však sekundové lepidlo, pretože zo začiatku som sa párkrát odlepil od obrazovky, no po následnom nanesení ďalšej vrstvy som bol po pár minútach už bezmocne v jeho pazúroch. Len pripomeniem, že hodnotím Wellesovu definitívnu verziu, ktorú po nezhodách so štúdiom prerobil podľa svojej vízie. A myslím, že sa k tej pôvodnej ani nebudem vracať, keďže mám z tohto filmu také superlatívne pocity, aké mám. Spočiatku mi trošku trvalo, kým som sa vyznal v pomerne spletitom a zložitom deji, plnom mien a množstva faktov. Divák je prakticky hodený in meidas res, bez akýchkoľvek úvodných rečí začína komplikovaná drzá krimi zápletka, plná prehnitých špinavostí, ktorej vrchol nastáva takmer v každej scéne a zvraty sú bežnou záležitosťou každých pár minút. Všetko je to dokonca skvelá zábava, nechýbajú hlášky, bitky, či prestrelka. Herci boli na zjedenie a ich dokonalých hereckých výkonov som sa nestíhal nenabažiť. Nemôžem sa rozhodnúť či Welles odviedol lepšiu prácu pred, alebo za kamerou, oba výkony boli ale vysoko nadštandardné, Hestonov takisto a Marlene Dietrich bola tiež príjemným spríjemnením. A pokiaľ je možnosť, film odporúčam pozerať v originálnom znení, hlas Orsona Wellesa spojený s jeho hereckým výkonom mi naháňal zimomriavky. 90%. (16.05.2009)