Velryba

Bylo to senzačně a značně sádelnaté, tukově ponuré, sacharidy nabité a kaloricky zmatené. Vystihuje to taková ta zdlouhavá chvilka, když vám v povzdálí, cestou z vesnické diskotéky, zvrací kamarád do pole a vy nevíte, co s nabytým časem, nebo jestli už samotný večer nebyl ztráta času. Zíráte do kukuřice a přemýšlíte, že kdekoliv jinde by bylo líp. Fraser byl vskutku nechutný, za což si Oskárka jistě zasloužil. Nebo už na něj přišla řada? Čert ví, jak to v tom HolémÚdu chodí, žeano. Pajduláka už tam dostane kdejaký idiot, stačí mít nejistý gender a nelogický názor na svět, popřípadě zahrát idiota nebo jinak opovržení hodnou osobnost a nijak nevybočit z mantinelů scénáristy. Dnešní svět a tupá degenerace zhltne vše. Otylé buzeranty v hlavních rolích i anorektické čůzy, lapené v reflektorech módních požadavků. Nicméně, toto byl lehce nadstandardní výkon jinak podprůměrného komika z devadesátek, který, když člověk vynechá veškerá tupá klišé, zaslouží pozornost. Nemyslím, že bych si to pustil vícekrát. Jsem ale toho názoru, že pozornost si zaslouží.  75% (20.10.2023)

Film stejnou měrou krutý jako vyměklý, pokaždé v tom nejhorším ohledu. Štvalo mě například, že scénář nepřipustí, aby Charlie doopravdy natvrdo opustil svou rodinu a ztratil zájem o svou dceru, musí být jasně demonstrováno, že za odstřižení kontaktu může hlavně exmanželka, abychom hrdinu mohli nekomplikovaně litovat a dojímat se nad ním. Obecně jde o velmi dojímavý a sebedojímavý film, který místy přeskakuje do kýče. Zatím 3/5, ale umím si představit jít níž. (21.02.2023)

Jakože wau; jaktěživ jsem v kině nezažil, aby tolik lidí brečelo dojetím – a já smekám Aronofskymu už jen za to, že se mu něco takovýho podařilo.... jenže se není taky čemu divit, protože Velryba je nejenom velkolepým hereckým comebackem Brendana Frasera [který si tu slávu a úspěch zaslouží jako nikdo jiný], ale hlavně neskutečně subtilním, emotivním a lidským příběhem [jehož lidskost tkví v kontrastu s tím jak fyzicky nepříjemný scény vlastně ukazuje], který brilantně a s neuvěřitelnou něhou akcentuje motivy o sebedestrukci, křivdách, lítosti, odpuštění, upřímnosti, empatii a znovuobjevení naděje, a u jehož sledování jsem měl co dělat abych neměl na krajíčku. Už dlouho jsem navíc neviděl film, který by nabízel tak dechberoucí a emocionálně intenzivní katarzi a fakt nekecám, když řeknu, že mě už dlouho nic takhle nedostalo, protože jde o ultimátní doják. Garantovat mohu však pouze jediný: málokteré oko nezůstane suché – což platí i o kvantitě pofrkaných kapesníků. Jo a Sadie Sink je tady na vrcholu... Co dodat? Budiž Brenesance, bejby, let's fakin gou! (10.02.2023)

Aronofského růžovoučký svět nesdílím. Ve velrybím světě jsou všichni citliví, chápaví, touží si navzájem pomáhat a jen Ellie je celkem reálná puberťačka. V tomhle filmu plném málem svatých působí Ellie vlastně nepatřičně, i když je jediná, kdo mě neštval. Po hektolitrech melodramatických keců zalitých sladkou limčou „všichni se máme mocinky moc ládi, ťudliky, šmudliky, ňufiky, duha je všude kolem“ jsem byla připravena na nejhorší. Tedy domnívala jsem se, že na to jsem připravena. Ale na závěrečný gejzír patosu se fakt připravit nedá. To se musí vidět, to ani nejde popsat. Spielberg má přemožitele, Ryana zachraňovali prakticky ve strohém dokumentárním stylu proti téhle taškařici. Doufám, že příště natočí Aronofsky pokračovaní, ve kterém se v souladu s nejmodernějšími trendy dozvíme, že Charlie byla původně černošská nebinární věc. Pak už to bude konečně dokonalé. (06.03.2023)

Kdo by byl kdy řekl, že největším problémem filmu odehrávajícím se v jedné místnosti, bude scénář. Je tu dohromady pět postav, z nichž ústřední jsou tři a ty jsou dost špatně napsané. O protagonistovi víme, že je univerzitní profesor, ale prostě to filmu musíme věřit, nejsou nám podány jediné důkazy, v čem jsou v tomto směru jeho kvality. Jenom svým studentům říká vágní fráze. Jeho dcera projevuje sice celkem věrohodné znaky autismu, ale myslím si, že to není záměr, nýbrž pomýlená snaha o to napsat edgy teenage ženskou postavu. Misionář Thomas jakožto katalyzátor pointy, nás obtěžuje prakticky nejnudnější backstory, kterou jsem kdy slyšel a jeho dějový oblouk je vyloženě vymodlený. Ta zšeřelá Libatiqueho kamera se naštěstí snaží z toho vehementně vykřesat nějakou atmosféru konce dní a Simonsenův soundtrack bych místy s tím Mansellovým klidně zaměnil, ale jinak je to fádní jak nedělní příloha. Hvězdu navíc dávám právě za to, že je to filmařsky kompetentní, což po několika nedávných zážitcích musím konstatovat, že bohužel v kinech již fakt nemusí být samozřejmost. Další hvězdu zvednu, pokud se dozvím, že to je prequel k Se7en. PS: ale stejně ten poslední záběr mě nadchnul a já vím, že ten Aronofsky tam pořád je a stále se těším jaká velkopanská zhůvěřilost z něj vyleze až ho pustěj zase z baráku. (26.05.2023)