Ninjababy

"Blood and Suffering!" Křičí donedávna slušně rozjetá a život si užívající Rakel, dnes nastávající matka, tedy ze dne na den, jaksi zničehonic. Film o (ne)svobodné vůli maminek, žijí-li v demokratické a lidsky smýšlející společnosti, o (ne)přirozené touze zahrnující mateřství, o zodpovědnosti k vlastním činům, v tomto případě...zázrak stvoření. Také o dětech, které se prostě rodí...o lásce a hodných lidech, kterých je plný film o tom, že život je jeden velký zázrak. Skvěle sehrané i zrežírované, hudebně tedy přeslazené, podpořeno pubertálním humorem, ale celkové milé s krásným dramatickým závěrem. [Scandi 2022 - Filmový klub Citadela] (23.02.2022)

„Můžu si šáhnout? Kope?“ - „Ne! Vůbec kurva nekope. Kdyby kopalo, tak bych to věděla dřív než teď!“ - „Proč nekope? Je nemocný?“ - „Ne, není nemocný. Je to jenom nějaký posraný, nenápadný ninja mimino, který si myslí, že si tam může 9 měsíců vegetit, a pak se vyplížit ven!“ Představitelka hlavní hrdinky Kristine Kujath Thorp mě zaujala ve filmu Je mi ze sebe špatně a ani tady mě rozhodně nezklamala. Její Rakel, chaotické, neřízené střele tvrdošíjně odmítající realitu, jsem fandil hned od začátku. Což by neměl být problém pro nikoho, kdo mentálně nežije v minulém, nýbrž 21. století, a vnímá jako nezávadný fakt to, že ne každá žena musí mít mateřské instinkty a touhu po dítěti. Tím spíš, když to má ještě dosti smířlivý konec (ten mě osobně mírně zklamal, přesto cesta k němu byla fajn, takže jsem toho ani nemusel příliš litovat). Snímek má každopádně citelně ženský pohled na věc (ale i nadhled), nabízí ozvláštnění v podobě vtipných animací, a především hlavní hrdinku (skrze ni místy i dítě) trefně glosující dění. Za mě to budou solidní 4*. (01.09.2023)

Tohle jsem vyhlížel minimálně přes dva roky, dost dlouho. Shodou okolností jsem těsně před tímhle měl možnost si pustit loňské 'Syk pike', kde hrála rovněž hlavní roli Kristine Kujath Thorp, (a po dvou filmech musím říct) kurevsky nadějná norská herečka s děsně přirozeným talentem pro nenucené hraní, která vždy skvěle balancuje takovou tu všední krásu života s humorem, bláznivostí osobnosti s názorem a zároveň sympatickou obyčejností (nebo je to jen casting pro dobrý scénáře, náhoda). Připomělo mi to jednu dost podobnou osobu (stejně tak spousta dalších věcí na hlavní postavě tohohle filmu). ____ Ale zpět k 'Ninjababy'. Rakel si ráda ulítává a užívá života (obdobně jako v předchozím filmu mě i baví, že člověk prakticky sleduje nezaměstnanou osobu, nikdy nikde není ani zmínka o její práci, krom toho, že zkoušela grafický design - možná to tak v Norsku prostě je), jen si tak přežívá a črtá svoje kresby (viceméně bující grafický román), když na začátku filmu zjistí, že je těhotná, nejdříve si myslí, že s instruktorem aikida (co voní po másle), se kterým spala naposledy a který se jí líbí a ona jemu taky, ale později při ultrazvuku zjistí, že je těhotná už mnohem déle, čili se otcem stává nezodpovědný prznitel "Dick Jesus". Poté, co si Dick Jesus s Rakel řeknou svoje... a skončí u dalšího čísla, je jasné, že u něj podporu v pravém slova smyslu hledat nemůže. A tak se začne rozvíjet tahle citlivá drobnokresba, kdy se vynoří personifikace jejího nenarozeného dítěte, coby Ninjababy, které jí jako svědomí začne dávat věci sežrat. V tomhle ohledu tak trochu stará kostra s ok animací, ucházející nápad, nestojí to ale na nějakém "Ninjababy vs Rakel motivu". Stojí to hlavně na skvělém herectví v popředí všeho a o dvou lidech, které to k sobě navzdory okolonostem táhne (třeba skvělé scéna "co vím o Rakel" v dešti a její "animace jiskření", kdykoliv se jí něco líbí. Takový přirozený, nenucený zájem, touha. Nikdy jsem neviděl herečku hrát tak dobře "až po uši zamilovanou", ráno po noci milování. Jak drží ruce, když ho chytá za bradu, aby ho políbila a vyjádřila v tom vše, jak se směje očima, její touha. Je vtipný, že i přes svoji vážnost film neztrácí pozitivní a úsměvný spin tu a tam. (30.03.2023)

Docela nápaditá dramedie z Norska o holce, která paří, řádí, spí s každým na potkání, aby následně zjistila, že je v asi šestém měsíci těhotenství. Že to není možné? Tak to řekněte těm, co porodí aniž by to věděli celých devět měsíců. Ninjababy je ale se svými kreslenými vsuvkami poměrně příjemně originální a sem tam i trefně vtipný a úderný. (05.12.2023)

Nuž, v Nórsku je to tak. Keď ostanete zbúchaná, tak ako správna liberálna žena máte silný odpor k materstvu ako takému, je to prežitok, výmysel nadradených mužov, preč s tým. Ale keď už sa nedá tá vyspelosť potvrdiť potratom, tak už ostáva len adopcia, hlavne sa toho zbaviť. Lebo vy, ako pokroková žena, vlastne ani neviete s kým to máte, ale keďže sme v Nórsku, tak prvý vás napadne Iránec, to je jasné, kto iný skoro pri polárnom kruhu? A keď prekvapivo on nie, tak ostali už len hipsteri. Mimo tohto progresívny film o tom, že nebyť matkou je úžasné, obsahuje vtipné scénky, má dobré grafické stvárnenia, keďže je natočený na základe grafického románu, ale niektoré scénky som nemusel ani v animácii - napríklad výstrek semena priamo na dieťatko v maternici. Priznám sa, nechýbalo mi to. Ani prehnané sexuálne scény s ochkaním, ktoré z Osla bolo počuť až niekde v Bangkoku. No hoci film celkovo pôsobí ako reklama na to, že materinský inštinkt je len sociálny konštrukt resp. až niečo choré a spiatočnícke, posledná scéna ma upokojila v tom, že tvorcovia našli v hlavnej postave aj niečo v pozadí, kde sa z pohľadu očí dalo vyčítať, že prirodzenosť zo seba nevypudíš. (08.08.2023)