Pojistka smrti

Mé první setkání s Billy Wilderem dopadlo značně nadprůměrně. Pojistka smrti patří mezi ty filmy, které se divákovi líbit nemusí, ale každý kdo jí viděl by měl umět docenit její filmařskou kvalitu, kterou bez pochyby má. Skvělé dialogy, fantastičtí herci a lahodný závěr, který mi zůstane v palici navždy. 80% (29.05.2011)

"There's a speed limit in this state, Mr. Neff. Forty-five miles an hour." Strhující od úvodních titulků, kdy se k nám přibližuje jakýsi muž o berlích. Kdo to je? Je důležitý? Proč tam je? Zneklidňující... Otázky jsou zde, a to ještě nezačal samotný film. Příběh pracovníka pojišťovny, který rozhodně není typickým kladným hrdinou. A zcela chápu, proč se nechal okouzlit zrovna Phyllis. Temné odstíny noir a vypilované dialogy, kdy to mezi ústřední dvojicí jiskří tak silně, že jsem chvilkami ani nedýchala. A taková malá drobnost – narozdíl od některých zdejších uživatelů jsem si vůbec nevšimla nějaké paruky. Byla jsem ponořena do příběhu a cítila zimolez. Věděli jste, že voní po nebezpečí? (05.08.2007)

Nebýt noirové stylizace, film díky znamenitě napsaným vedlejším figurkám krásně funguje jako černá komedie. Místy mi vlastně bylo líto, že jí není. Ústřední zločin působí po letech jako parodie „dokonalé vraždy“. Jen pár zločinných nápadů v historii filmových mordů bylo méně prozíravých, než představit tvář vraha celému vlakovému vagonu. Akt vraždy ke štěstí scénáře slouží pouze jako spouštěč pochyb a výčitek, které protagonistu zaženou do kouta. Z postu zručně zrežírovaného noiru bez jediné přebytečné scény povyšuje v mých očích Pojistku smrti do noirové síně slávy především sebevědomě přímočará Barbara Stanwyck. Její femme fatale ztělesňuje snad všechna nebezpečí svůdných stvoření ženského pohlaví. Ona do děje vnáší prvek zločinu a celá vražda se pak „odehraje" v její tváři. Je sice krásná, ale nepraktická (v domácnosti závislá na služebné), nebezpečně samostatná a mazanější než muži, jež jsou pouze jejími nástroji a které svádí se stejnou samozřejmostí, s jakou si zapaluje cigaretu. Nehodí se do rolí, které ženám ve společnosti přísluší, za což musí být potrestána. Zatímco osamocený McMurray chce jen ženskou, ona se chce vymanit z manželství, něco na tom trhnout a dál si jít cestou, kterou si sama zvolí. Muž se domnívá, že si plní svůj sen, zatímco ve skutečnosti pomáhá s realizací snu své partnerky. Možná cynické, snad trochu výstižné, jistě poněkud paranoidní. Finále filmu je definitivním popřením smysluplnosti (a právoplatnosti) ženské emancipaci. Je to začátek a zároveň konec jednoho krásného přátelství. Dojemné vyjádření respektu a soucitu muže muži, který odolal ženě. Jakoby v dané chvíli nemělo nic na světe větší váhu. 90% (22.06.2010)

Double indemnity je skvělou ukázkou noiru a vůbec amerických filmů z 30.-40. let 20.století hned ze dvou důvodů. Tím prvním jsou přesně typově obsazení herci, kteří často nemusí předvádět žádné herecké koncerty, a přesto diváka dostanou svým ledabylým charismatem přesně tam, kde ho chtějí mít. V Double indemnity hraje tuto roli Fred MacMurray – jeho výkon je přeci jen až příliš toporný a chybí mu bogartovská nadsázka. Soupeřem mu je však skvělý Edward G. Robinson, jehož živelný projev tvoří s MacMurrayovou strnulostí zajímavou chemii schopnout utáhnout celý film. Druhým důvodem jsou perfektně vypointované dialogy. Není tu snad jediná odfláknutá věta, z každé jiskří vtip a zdrcující noirová osudovost. Nemyslím si, že by Double indemnity byl nejlepší noir, ale rozhodně je ukázkou toho nejlepšího, čeho byl tehdejší Holywood schopen. (13.04.2008)

Noirová kvalita s výborným a výborně zahraným hlavním (anti)hrdinou, napínavá od samého začátku do samého konce a navíc s perfektní Rózsovou hudbou. Ještě více než společné scény Freda MacMurraye a nekompromisní femme fatale Barbary Stanwyck se mi líbily konfrontace s vyšetřovatelským buldokem Keyesem. Zajímala by mě nechandlerovská knižní předloha, kterou bych s velmi chandlerovským filmem rád porovnal. (02.12.2014)