Za zvuků hudby

O tomhle filmu jsem se (já nevzdělanec :) dověděl až z tabulky dle inflace přepočítaných výdělků všech filmů v americké distribuci. V té nefiguruje na vedoucích místech ani "Titanic", ani "Hobiti", ale "Jih proti severu", "Star wars" a na třetím místě tenhle muzikál ! ... No a protože chodím do superzásobené půjčovny, tak byl na pořadu večerního DVD promítání právě tenhle film.... A musím přiznat, že mě dostal. Jak kvalitou zpracování, tak hereckými výkony, příběhem a nakonec i délkou :) Ale i přes téměř tříhodinovou stopáž (rozdělenou tak jak bývalo zvykem "přestávkou" :), je to nádherný film, který vážně stojí za to vidět (Zvlášť když se člověk z dokumentu dozví, že byl zfilmován skutečný příběh). Tohle je prostě klasika..... P.S. Kéž by se něco podobného dalo napsat po čtyřiceti letech o nějakém současném filmu. (20.08.2004)

Panenko skákavá! Tak tenhle kýč budu rozdýchávat ještě dlouho! A není tu řeč o roztomilém dobovém kýči jako třeba ve Zpívání v dešti, ale o šílené samoúčelnosti, která si bláhově myslí, že jí anšlus dodává nějakou sílu či druhý rozměr. nedodává, naopak ještě podtrhává tu neuvěřitelnou debilitu. Všeuměl Wise očividně neuměl vše... (14.04.2012)

Je s podivem, jak může být milován film, který je z vlastní vůle předvídatelný od prvního okamžiku, z vlastní vůle extrémně kýčovitý, z vlastní vůle naplněn schematickými postavami (také s absolutně předvídatelným vývojem). Odporná cukrová vata: vypadá to, že je toho hodně (3 hodiny ničeho OMFG), neváží to nic, když to jíte je okolo spousta rozzářených lidiček a pak se vám zkazí žaludek i zuby. A závěrečná půlhodinka útěku před zlými nacisty krátce po anšlusu je tou špejlí, která se vám nakonec vzpříčí v krku. (12.04.2010)

Na tento film jsem se hrozně dlouhou dobu chtěl podívat, ale stále jsem se nějakým způsobem neměl pořád k tomu, abych si ho pustil. Až jednoho krásného dne jsem se k tomu dokopal a musím říct, že tři hodiny u filmu mi ještě nikdy neuběhly tak rychle a pohodově jako právě se zpívající Julií Andrews. Pravda, pokud čekáte nějaký hlubokomyslný muzikál plný dramatických zvratů a složitého děje, jste na úplně blbé adrese. Film si na nic víc než jednoduchý, optimistický, roztančený a veselý film nehraje a přestože by téma nastupujícího nacismu mohlo svádět k moralizování, ždímání citů a srdcebolným chvilkám, tvůrci se naštěstí těmhle nástavbám ve snímku vyhnuli a diváku tak zbyde snímek, z něhož budete pozitivní energií nabiti až po okraj. A stejně jako po zhlédnutí Mary Poppins, i nyní mám nutkání se pídit po jednotlivých skladbách. Sakra, jak to ta Julie Andrews dělá, že mě svým vystupováním vždycky tak omámí? (24.01.2012)

Pomocí tohoto filmu by se dali léčit pedofilové - zavřít je na týden do místnosti a nepřetržitě jim pouštět tento film. Sledovat Za zvuků hudby byl pro mě experiment - bez debat jde o velkovýpravný přeslazený kýč, ve kterém jsou písničky dětsky chytlavé (ve stylu Kroků Františka Janečka), všichni přehrávají zvláštním "childlish" způsobem, kamera k nevydržení barvotisková - jenže řekněme si upřímně, co jiného je vlastně James Bond nebo Rambo? The Sound of Music je pro ženy stejný návrat k dětskému vidění světa jako se muži pomocí Bondových dobrodružství vrací ke klukovským hrám na hrdiny a padouchy. Americké filmy jsou ve své podstatě dětinské stejně jako celá americká pop kultura - jsou to sny dospělých, kterým se nechce vyrůst, a kteří chtějí zůstat celý život malými dětmi. A tak jsem díky sledování tohoto muzikálu pochopil, jak se cítí žena při sledování kung-fu mlátiček či Arnolda a Stalloneho. (03.01.2011)