Žena za pultem

Pozor, pozor súdruhovia a súdružky v zidealizovaných socialistických potravinách sa objavila angažovaná "Žena za pultom", ktorá za svoju politickú činnosť získala Vyznamenanie za zásluhy o výstavbu, Rád práce, Striebornú ihlicu Ligy priateľstva medzi národmi NDR, Cenu Víta Nejedlého, Cenu SČDU, titul Zaslúženej umelkyne, Cenu Československého rozhlasu, Cenu Jaroslava Průchy, Rád Víťazného februára, Štátnu cenu Klementa Gottwalda, Medailu J. K. Tyla a titul Národný umelec. Kto je táto žiarivá socialistická červená hviezda? No predsa zaritá komunistka a eštébačka Jiřina Švorcová. Navyše tiež bola členkou rady zväzov a odborov, kandidátkou a členkou ÚV KSČ a predsedkyňou Zväzu českých dramatických umelcov (do roku 1989). Po roku 1968 pomáhala s budovaním normalizačnej kultúry, stala sa hlasom Anticharty. V roku 1996 se neúspešne pokúšala kandidovat za KSČM do senátu a pravideľne účinkovala na komunistických volebních mítingoch. To je teda vskutku nechutná kariéra, ktorú ukončila novembrová revolúcia v roku 1989. Potom už mohol každý bez strachu povedať, že Švorcová a aj televízny seriál "Žena za plutom" je hnusný komunistický odpad! (15.02.2015)

Možná jeden z nejhorších seriálů u nás, nicméně ač nerad musím uznat, že výkon Jiřiny Švorcové není rozhodně to nejhorší na tomhle veledíle....... Náhodou jsem sem po letech zabrousil a musím upřesnit, že přívlastek "nejhorší" patří k předlistopadovým seriálům. V době, kdy jsem psal původní komentář jsem nevěděl, čeho všeho jsou naše komerční televize schopny :) .... No a v době uvedení seriálu na TV Barrandov v roce 2010 musím s ohledem ke kvalitě soudobých českých seriálů hvězdičku přidat (jak se ten svět mění :) (06.04.2003)

Je to celkem dobrý seriál z dávných dob. Kromě osudů jednotlivých postav, o kterých je vždycky nový díl, mě asi nejvíce zajímal právě ten konkrétní obchod. Ukecané prodavačky, které zajímalo všechno, jen ne prodej zboží - to by souhlasilo. Ale zásobení lahůdek lahůdkami, hlavně jižním ovocem, to je lživá propaganda. Pokud byly pomeranče, byly taky fronty, což tady chybí. Přesto se na seriál dívat dá, hlavně z nostalgie. (02.09.2013)

Seriály byly odjakživa diváckým fenoménem, tím spíš, když je stvořil mistr dialogů a příběhový kouzelník Jaroslav Dietl. Co tedy hraje ve prospěch dnes prvoplánově odsuzované Ženy za pultem? Prodavačská story je z valné části o milostných problémech, svatbách a rozvodech, tedy o tématech vždy spolehlivě zabírajících. V mozkovém centru, za které si autor zvolil šatnu samoobsluhy, hrdinky stále probírají a řeší, kdo s kým, o čem, proč, pro koho, a odtud se pak rozbíhají dějové linky jednotlivých epizod. Tu někomu onemocní dítě nebo naopak dorostlejší potomek neudělá zkoušku na vysokou školu, jindy je někdo podveden svým partnerem či je ostatním představen někdo nový. Řeší se kauza ztracené láhve koňaku, nástup nové učnice či mimořádná směna o Vánocích. Zkrátka vše, co patří k životu jednoho obchodu a jeho vesměs ženského personálu. Dokonce se o slovo přihlásí i ženská emancipace... Snad jen v jediném Dietlova obchodnická pohádka nekopírovala realitu – v prezentaci širokého sortimentu zboží; nicméně ideologická stránka věci byla v rámci možností maximálně potlačena a koneckoneců už dobová kritika úpěla a psala cosi o televizní červené knihovně. Velkou váhu, tehdy i dnes, mají ovšem herecké výkony, které lze jen stěží zpochybnit. Vladimír Menšík, Zdeněk Řehoř, Hana Maciuchová, Dana Medřická, Slávka Budínová, Petr Haničinec, Josef Langmiler, Jaromír Hanzlík i tisíckrát proklínaná Jiřina Švorcová, která (nejen) v roli Anny Holubové dokázala, že je vskutku velkou herečkou. Možná, že ten seriál svým pomalejším tempem a statickým způsobem natáčení zestárl. Jistě, ve srovnání se současnou produkcí, jejíž obsah divák někdy díky klipovému střihu nestačí ani postřehnout, nemůže obstát. Jenže co když v případě Ženy za pultem i dalších socialistických seriálů nejde ani tak o nostalgii, jako o přirozenou poptávku po seriálech z prostředí, které zná každý. A ještě něco. Dnes mají tvůrci možnost psát svobodně, mohou být otevření, mají podmínky, o jakých se tehdejším scénáristům nesnilo. A přesto se velmi často nedaří. Dialogy váznou, postavy jsou neživé, zápletky banální. A tak nezbývá dodat, že představa, že by nekorunovaný "král seriálů" Jaroslav Dietl žil dnes, je velmi inspirativní. (14.12.2008)

Několik let a takový skok? Inu, mýlil jsem se. Je zvláštní sledovat, jak Dietl tak roztomile zkouší věci, které byly na západě normální (časové postupy ve vyprávění, ústřední postava, kolem níž se vše točí) a je jasné, že míra ideologie je u různých děl jiná, za ty roky mám za sebou poprvé třeba i Pláteníky a jim podobné, takže mé rozhořčení nezastínilo úsudek. Co ze záporů zůstává, je naditej obchod, všeobecné starostenství strany (Jiřina) a Vláďi (Menšík) o všechny okolo a hlavně ta prvně zmiňovaná, opravdu se nechce věřit, že by po ní všichni chlapi tak jeli a za to může plamenné recitování na prvního máje ze všeho nejméně. (16.09.2010)