bloom

Při svých posledních setkáních s francouzskými komediemi jsem byl často až smutně překvapen, že jejich kvalita značně kolísá a spíše se vzdaluje hranici průměru směrem dolů. Většinu těchto filmů měl na svědomí Georges Lautner, slavný režisér solidních kriminálek jako Profesionál nebo Smrt darebáka či belmondovské podívané Policajt nebo rošťák. Žádný problém bohužel patří mezi jeho "problematičtější" krimikomedie, které vykazují podobné znaky nepovedenosti či spíše nedotaženosti. Zajímavá výchozí dějová situace nejspíše režiséra vždy pobavila natolik, že se nejspíš nechtěl moc zabývat nějakou detailnější průpravou scénáře a tak do příběhu zahrnul několik postav, které měly působit vtipně, obsadil je známými herci a čekal, že to bude stačit k dobrému výsledku. A mně připadá, že podobně to bylo i v tomto případě. Po efektní úvodní honičce se Miou-Miou vyskytne problém, co s mrtvolu, která se dostala do jejího bytu. Klasická, ale vděčná situace zůstává ovšem zančně nevyužitá (dovedl bych si představit daleko více zmatků či záměn, které by kolem ní mohlo vzniknout), stejně jako Jean Lefebvre, který by měl bavit, ale žádná scéna mu to moc neumožňuje. Asi mě ovlivnil i dabing, který filmu rozhodně nepřidal (celý film nadabovalo jen 6 herců, naštěstí byl mezi nimi Stanislav Fišer, kterému byl svěřen Lefebvre). Celkově je film o něco lepší než podobný kousek pana režiséra, ale i tak výsledek odpovídá 50%.

Spojení dvou nejlepších francouzských komiků své doby, Louise de Funése a Michela Serraulta, může nalákat fanoušky obou těchto pánů na nadprůměrnou komedii. Obvzlášť pokud jsou mezi autory uvedeni Michel Audiard a Georges Lautner, autoři ve Franci kultovních Povedených strejců. V poslední době však začínám mít pocit, že především ranější komedie této dvojice jsou poněkud nedotažené a týká se to i tohoto filmu. Mnohokrát použitá zápletka "kam s mrtvolou" mohla být skvělým základem pro báječné komické situace dvou hlavních protagonistů. Bohužel je tomu jinak. Především Louisovi fanoušci budou zklamaní, protože hlavní roli hraje Serrault, ačkoliv je i v titulcích na prvním místě uveden Louis. Ten navíc hraje postavu, která mi byla nesympatická, celkově se mi vůbec na roli floutka z podsvětí nehodil a jen díky tomu, že ji hraje on, jsem ji byl schopný snést. Oproti tomu smolař Michel Serrault je typem postavy, který mám v podání tohoto herce nejraději. Za zmínku určitě stojí také Francis Blanche, zástupce ujetějšího humoru v rámci francouzské komedie . Bláznivý strýček v jeho podání přidává mému hodnocení hvězdičku navrch, jelikož se jinak opravdu jedná o slabší kousek.

"Vzala jste si jméno polévky?" "No jasně. Další americké jméno, které jsem znala, byly Coca Cola. Nemohla jsem si říkat paní Coca Colová." Příjemné překvapení. Hvězda Giny Lollobrigidy v době natáčení už pomalu dohasínala, ale v tomto filmu se ještě dokázala parádně blýsknout. U klasického příběhu "několika otců" (použitém např. v Otci a otci nebo Poloviční šanci) záleží také na obsazení potencionálních tatínků a to se tady opravdu vydařilo, především žoviální Telly Savalas a televizní komik Phil Silvers mají své povedené momenty. Idylické prostředí slunné Itálie také dělá své. Nečekejte veledílo, ale komedii s vtipnými dialogy, zábavnými situacemi a chytlavou hudbou Rize Ortolaniho. Předloha muzikálu Mamma Mia! je stejně pohodová jako její nástupce. 80%

Sherlock Holmes sundal havelok, vypracoval fyzičku a vyráží vstříc novému dobrodružství. Nápad ukázat velkého detektiva v trochu jiném světle se mi líbil, vybraní herci a jméno režiséra vzbuzovali naděje. Jenže... Robert Downey Jr. je výborný herec, ale potvrzuje se fakt, že obsazení bylo díky jeho současné popularitě jen chytrým marketingovým tahem. Roli Sherlocka Holmese určitě dodal spoustu charismatu, ale IMHO se na ni nehodí a to z jednoho důvodu. Je totiž moc "americký". I přes případné moderní pojetí by Sherlock neměl přicházet o svůj britský punc a určitou noblesu, pokud to tak mám nazvat (současný seriálový Sherlock Benedict Cumaberbatch o to nepřišel). Downey ovšem chvílemi vypadá jako kdyby si odskočil z nějaké americké komedie 80. let. V kontrastu s ním dopadl o mnoho lépe Jude Law, u kterého jsem našel to, co mi u Sherlocka chybělo. Bohužel Watson je odsunut hodně do pozadí a tím se dostávám ke způsobu vyprávění. Většina zpracování příběhů od A.C. Doyla volí metodu, kdy sledujeme proůběh pátrání této nerozlučné dvojky současně (a i v případech, kdy chybí typická Watsonova narace). Tady je v popředí především Sherlock, který nemá moc s kým konfrontovat své dedukce. Podle těch několika, jejichž jsme ve filmu svědky, by člověk soudil, že Sherlock je spíše skvělým chemikem než detektivem využívajícím dedukci (ačkoli zrovna v těchto scénách působí Downey nejpřesvědčivěji). Samotný příběh je pak Sherlockovu světu ještě vzdálenější než jeho představitel. Třemi hvězdičkami tedy hodnotím atmosféru Londýna 19. století, hudbu Hanse Zimmera a herce ve vedlejších rolích. Film jako celek je totiž průměrnou podívanou parazitující na jménech postavy a jeího interpreta. Pokud chcete moderního, šermujícího největšího detektiva na drogách, koukněte na Sherlocka Holmese v Vídni.

Když dnes nějaký český režisér ohlásí natáčení komedie, tak většina diváků k filmu přistupuje velmi opatrně, ne-li s předčasným negativním zaujetím. Není divu, když za poslední dekádu se skutečně podařená čistá komedie z domácí produkce stala spíše výjimečnou událostí. Proto se nedivím, že u některých uživatelů to mají těžké i Ženy v pokušení. A je to škoda. Ano, v některých místech repliky vyzní trochu trapně, hlavně když Eliška Balzerová vypustí nějaké to pejorativně zabarvené slůvko. V jiných pasážích jsou však slyšet nejlepší dialogy v české filmové komedii za dlouhou dobu (kupodivu opět s Balzerovou, např. scéna v cukrárně). Ačkoli právě EB bude asi hrát tu postavu, kvůli které si film všichni zapamatují, musím smeknout i před Lenkou Vlasákovou a jejím "Jackem Lemmonem v sukních". Herecký soubor je vůbec celkově vybrán sympaticky a tipově přesně. (Jiří Macháček se do role hodí, tak proč bědovat na jeho obsazení?) Rozhodně netvrdím, že jde o dokonalou veselohru, ale Jiří Vejdělek skutečně má potenciál natáčet filmy, za které se nebude muset stydět. Nedosahuje sice na Billyho Wildera, ani na pány Lipského a Vorlíčka v nejlepších letech, jeho "lehká" režie je spolu s hereckým obsazením nejpříjemnější složkou filmu. Dávám 70% s příslibem do příště.

Tak tohle je jedna z posledních poctivých francouzských kriminálek, které v následujících letech začaly přebírat amaerické vlivy a ztrácet svou patinu. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začaly do žánru pronikat politické motivy, je to i případ tohoto filmu. Upřímně mi toto ladění ne vždy vyhovuje, tady se však neobjevuje nijak nuceně a od věci. Příběh pomsty vyvražděné rodiny se naplátně objevil nesčetněkrát (známé Přání smrti, spousta westernů), především díky hercům však z tohoto omletého tématu vznikla podařená krimi. Hlavní roli představuje Claude Brasseur, moc se mi líbilo, jak zahrál člověka, co ztratil takřka všchny své blízké. Obejde se bez vypjatých emociálních projevů, ani není mlčenlivým mstitelem á la Charles Bronson. Je spíše zklamaný, nejprve z laxního policejního vyšetřování, následně z pomoci jakési domobranné až fašizující organizace. Jak píše kolega Borsalino, netypickou roli ztvárnil Thierry Lhermitte. Gangster, který nemá žádný soucit skoro ani s vlastní sestrou (ztvárněnou "komisařkou Julií Lescautovou"), stojí na opačném břehu proti jeho švihákům z komedií. Slizkou roli získal tentokrát i Michel Aumont. Velmi slušných 70%.

Připadá mi, že počátkem devadesátých let už Alain Delon vážně nevěděl, jak osvěžit svoje typické kriminálky, a tak se rozhodl je zasazovat do poněkud atypických protředí. V o čtyři roky mladším Plyšovém medvídkovi to byla porodnická klinika, ve Vražedném tanci se děj odehrává v taneční škole. Delon hraje stárnoucího světoznámého tanečníka (jelikož sám AD na tom s tancem patrně nebude příliš valně, scénář předepisuje tanečníka po zranění), zapleteného do několika vražd, ale je to jen slabý odvar toho, co představoval v šedesátých a sedmdesátých letech. Při sledování tohoto a dvou dalších novějších filmů s touto filmovou ikonou, jsem si uvědomil, že jeho charisma už dávno vyčpělo a jeho herectví na mě působí trochu tuctově ve srovnání s jeho konkurentem a souputníkem Belmondem, který i svým slabším kouskům z osmdesátých let dokázal dát šmrnc. Film, ve kterém se až příliš odrazila doznívající osmdesátá léta si tedy pro sebe ukradl Claude Brasseur v roli svérázného inspektora, za něj dávám dvě hvězdičky. Jedině on totiž film zvedá ode dna, na nějž ho definitvivně dostává naprosto neolgický, až téměř iritující závěr, za který se autoři klasických detektivek určitě obracejí v hrobě.

Režisér Jean Becker toho moc nenatočil, ale na počátku své kariéry stihl v poměrně rychlém tempu hned tři filmy s Jean-Paul Belmondem. Po adaptaci kriminálky José Giovanniho přišly dva podvodnické filmy a hned na okraj řeknu, že druhý z nich, Sympatický dareba, se mi líbí víc. Záhadný kontraband má sice dobrou zápletku, ale na thriller je hodně odlehčený a na komedii je tu málo humoru. Ani tempo vyprávění nedosahuje přílišné rychlosti, takže film je vlastně takový nijaký. Jednu hvězdičku získává díky dvěma hercům, šibalovi Belmondovi, ale také díky Gertu Fröbe. Tento věčný představitel bodrých podšivků a gaunerů z mezinárodních produkcí 60. let mě vždy dokáže natolik zaujmout, že mám skoro chuť těm jeho vesměs záporákům fandit. V tomto filmu jsou Belmondovi partneři kromě něj a Jean-Pierra Mariella tak nevýrazní (Beaune a Rey jsou tu jen chviličku), že jsem se vždy těšil na jeho nástup na scénu. Pro Belmondovy fanoušky film určitě za zhlédnutí stojí, ale nejspíš pouze jednou, příště vyberou nějaký osvědčenější kousek.

Když použiji označení inteligentní detektivní seriál, může to znít jako klišé. Tento je ovšem jedním z mála současných, který ho zcela naplňuje. Zajímavý je už nápad zasadit všechny případy do období druhé světové války, jemuž se většina detektivkářů britské školy včetně Agathy Christie takřka vyhýbala. Tvůrci skvělých Vražd v Midsomeru na to tady jdou naprosto opačně a vyšetřování jsou více či méně spojena s nějakými válečnými okolnostmi. Sympatická je také hlavní postava detektiva, který není excentrikem se zvláštními intuitvními a dedkučními schopnsotmi ani frajírkovským policajtem sahajícím každou chvíli po pistoli. Je obyčejným policistou (nepředstavujte si pod tím ale žoviláního poldu z amerických filmů), ovšem noblesně vystupujícím, takovým, který nepateticky hájí myšlenky vlastenectví a smyslu pro spravedlnost. Nadstandartně se povedly i obě dabingové verze, takže je jen na vás, zda dáte v hlavní roli přednost Vladislavu Benešovi nebo Jiřímu Štěpničkovi. Pro mě spolu s Monkem nejlepší detektivní seriál současnosti.

Putování dvou mužů, kteří musí pronést kufr plný masa z černého trhu z jednoho konce okupované Paříže na druhý by se mohlo nabízet jako námět pro jednu z řady francouzských válečných komedií, navíc pokud v obsazení figurují dva známí komici, mezi jejichž nejlepší filmy patří právě zástupce žánru. Kdo si od jediného společného filmu tří legend francouzské kinematografie tedy slibuje zábavu na tento způsob, může být zklamaný. Film Napříč Paříží vznikl jedenáct let po skončení druhé světové války a tudiž se jeho tvůrci patrně ještě báli odvázat a ukázat tuto trýznivou dobu v odlehčenějším duchu (ačkoli povídka Marcela Aymé patrně také nebude úplně nejveselejší). Nedá se ale říci, že by humor zmizel z filmu úplně. Jeho nositeli jsou Jean Gabin, který si opět zahrál protřelého bonvivána (neustále zaskakujícího Bourvila) a samozřejmě Louis de Funés, jehož cholerická postava zde dostává trochu jiný rozměr a který sice neprostupuje celým filmem, ale jeho hádka s Gabinem je jedním ze silných momentů filmu. Tím druhým mohl být konec, který ovšem shazuje podle mě lehce nastavená poslední scéna. Nejen kvůli tomu na film, kde sice jsou tři ikony pohromadě, snadno zapomenete. Budete sice vědět, že jste ho viděli, ale o čem, že to bylo, si už tak snadno nevybavíte.