mortak

Forman by neměl psát scénáře. V některých scénách dokazuje své režijní mistrovství (večeře u zoufalého otce), ale postavy jsou jen věšáky na ideje. Goya asi ztělesňuje impotenci i sílu umění zároveň, ale hybatelem děje není, a taky nevytváří žádný dramatický oblouk. Natalie Portman se snaží, ale hlavne v druhé půli je silne nepřesvědčivá (asi dostala pokyn, aby dělala, že už nemá zuby, ale její bělostný zářivý úsměv působí v té masce jako pěst na oko), a hlavně scénář ji nenabízí nic, než plochou roli trpitelky. Bardem hraje výborně, ale ani jemu scénář nenabízi nic světoborného. A hlavně: celá ta hrůza je natočena velmi akademicky, všechno násili je esteticky naaranžováno, takže divák neuvidí vlastně nic nepříjemného. Místo toho se mu dostane rádoby symboliky typu: umělec slyší umírání svého obrazu. A ten "happyend" (dítě) vycucaný z prstu...

Woody chtěl natočit němou grotesku ve stylu bratří Marxových, ale zapomněl, že nemá tvrdý cirkusácký výcvik, takže druhý Frigo z něj nikdy nebude. A tak hudba hraje, ale Woody jen běhá sem a tam a není to moc vtipné (začáteční probouzení či klouzání po banánové slupce je pak vyloženě trapné). Jakmile se ovšem přejde ke slovní komice, je Woody neporazitelný. Zajímavé je, že největší kouzlo má scéna, kdy Allen bali na schodech Diane Keaton. Je to bezprostřední a spontánní... A Allen brzy pochopil, že se musí vydat svou vlastní cestou, a nikoliv napodobovat své vzory.

Přece jen zoufalá snaha scénaristů dodat příběhu hloubku, i když tam není, přidává filmu na zdlouhavosti. Expozice trvá hodinu, a mnohé scénaristické zvraty jsou hodně chtěné. Zahrané a natočené skvěle, ale ta všechna "hlubinná" psychologie do francouzského polaru prostě nehodí. Nejvíce je vyprázdněnost scénáře vidět na postavě C. Deneuve, po které se žáda jediné - krása (a kamera ji miluje). Depardieu je prostě magor a Montand často využívá svůj pověstný psí pohled. Zkrátit nejméně o půl hodiny a byl by to výborný polar, takto jen solidní práce.

Hollywood varuje: femme fatale škodí vašemu zdraví, hlavně když jste postarší pán žijící ctnostným životem. Mohl to být nezapomenutelný film, ale to morální ponaučení v hloupém závěru celkový dojem stáhne na průměr.

Je to sice jen prostý záznam divadelní hry, ale špičkově zahraný. Woodward je opravdu nesnesitelná matka, Malkovich modeluje svou postavu přesně stylem Elia Kazana... A Williamsův text je stále aktuální. Kolik takových Laur znáte? Je jich mezi námi pořád hodně.

Jako dětský film naprostý propadák - zatímco první hodina ještě může děti intelektuálních rodičů udržet vzhůru, protože čekají na TAJEMSTVÍ, druhá polovina je odpudivě školometská, neboť návštěva knihovny, hledání "pokladu" v almaře, maminka zamlada a podobně, jsou dobrodružství, které prožívá starý pán při pohledu na děti a při vzpomínkách na své mládí. Dítě se tady musí cítit podvedené přesně tak, jako když v Obecné škole dostane školák od rodičů místo pušky stojánek na noty. Ovšem i z pohledu dospělého je film poněkud diskutabilní - děti filosofující při pohledu na noční Paříž o mechanice světa, to je větší hrůza než všechny serie Saw dohromady. A sledovat jak Scorsese s láskou incenuje Meliese a poučuje nás, že všechna ta mechanika snového světa potřebuje srdce a lásku ve skutečném světě, nezachrání velmi pomalu plynoucí film. I finále jasné od první návštěvy dětských hrdinů v kině vyzní jako prostá citace bez napětí. Co se týče mechanických prvků filmu - kamera, výprava, režie, 3D, tady je Scorsese dokonalý, ale nedokázal dát své nostalgii srdce. A diváci ho po zásluze odměnili nezájmem.

Profesionálně natočená koláž, která se bohužel tak zoufale a prvoplánově snaží vrátit Thatcherové ženství (s manželem v dobrém i v zlém, láska k otci, láska k dětem - Kde je Mark?, znalost ceny másla), že zapomíná na všechno ostatní. Výsledkem je velmi povrchní agitka, která celou politiku vtěsnala do nic neříkajících koláží, podbarvených patetickou Newmanovou hudbou. Labouristi jsou ukřičení páprdové, konzervativci aristokratičtí snobové, všechno je odbyto pár záběry, protože hlavním tahounem pro diváky je Meryl. Hraje jako vždy dobře, jenže bych jí raději viděl takto ve filmu o obyčejné důchodkyni, která rekapituluje svůj život, než když se snaží co nejvíce napodobovat někoho slavného. A scény typu nabídka sňatku, kde Margaret mluví pateticky o vyšším smyslu života... Jako by v tom filmu chyběl skutečný život jedné výrazné političky.

V padesátých a šedesátých letech vládlo westernu duo John Ford a John Wayne, přičemž jejich westerny oslavovaly vítězství Práva nad právem silnějšího (typickým příkladem je Muž, který zastřelil Liberty Valance). Pověste je výš se točí okolo stejného tématu, jen se snaží být drsnější a ukazovat odvrácenou stranu tohoto vítězství - veřejné popravy jako podívaná, rychlost procesu často nahrazovala hlubší zkoumání (dva chlapci). Bohužel film brzdí vedlejší téma s blondýnkou (bouřka jako katarze - to je jako od Ibsena) a Eastwoodova schopnost přežít všechno (Limonádový Joe je proti němu břídil, protože Eastwood se z průstřelů dostane bez kolaloky). Ovšem čtyři hvězdičky si film zaslouží - falešná uhlazenost filmů dua Ford Wayne konečně vzala za své.

Od špionážní historky k počítačové hře (neboť závěrečná třetina opravdu připomíná starší letecké simulátory). Eastwood je profesionál, jak v herectví (traumatizovaný voják), tak v režii, ovšem scénář je mírně řečeno dementní. Mírně řečeno...

Až na tu nesnesitelnou závěrečnou čtvrthodinu (Poslední pokušení Octava) příjemné překvapení. Kounen naštěstí po většinu filmu netlačí moc na pilu, a tak jsou obrazově opulentní drogové tripy hlavního hrdiny prokládány relativně civilním pojetím (večeře s testem těhotenství se opravdu povedla) práce v reklamce (TGV průměrnosti přijelo na čas). Scénář je sice prvoplánový až běda, ale Dujardin svým herectvím táhne celý film dopředu. Jeho Octave je životná postava i v Kounenově vizuálním běsnění.