mortak

Že pověsti o upírech měly vždy jasný sexuální podtext, tak na to nepotřebujete studovat dlouho Freuda. Polanski nám tedy předkládá "svůj" příběh sexuální iniciace (hlavní role Polanski - Tate), kdy zachraňuje dívku z rukou galantních starců, kteří ji chtějí "vysát krev", či přímo stáhnout do hrobu (osud služebné). Ano, upíři byly vlastně varováním mladým nevinným dívkám, aby nepodlehly svodům postarších bohatých pánů, a nevpustily je do své komnaty dříve, než jim rodiče nějakého takového bohatého nad hrobem najdou oficiálně (viz slavný román Nebezpečné známosti). No a chlapce zase mohlo lákat stejné pohlaví (syn hraběte). Jenže bohužel při tom všem sexuálnu se zapomnělo na humor. Profesor i jeho žák rozhodně nejsou nijak vtipní, a když se o to pokoušejí, tak je to hodně trapné. Z Polanskeho filmů tento nejvíce zastaral, protože freudiánský výklad mýtu už dnes překvapí málokoho.

Veronika Voss jako symbol - zestárlá bolestmi prožraná nacistická paměť národa. Spořádané měšťácké vrstvy oddaně sloužící každému režimu, zda totalitnímu, či demokratickému, to nemá u nich žádný význam, jí udržují při životě morfiem, a obdivují její filmy (prodavačka: Byla to krásná doba), zatímco starý pár, který přežil koncentrační tábor, skrývá utrpení a zoufalství pod maskou vřelosti. A sportovní novinář je tou pamětí fascinován, ani neví proč, jen pořád říká: já nevím. (nacisté - kult těla). Film stylem velmi podobný Thomasi Bernhardovi.

Národní soft porno s lehkým S/M (mravenci).

Osa knihy i scénáře je pohříchu průměrná a v podstatě jde o starou dobrou "Agathu Christie", jen místo Hercula Poirota tu máme George Smileyho, a místo rodinného života vyšších vrstev ve staré dobré Anglii, spořádaný život tajné služby ve staré dobré Anglii. Nad průměr film povyšuje režie, která učinila z každý detailu celku možné vodítko ve složitém puzzle, a taky závěrečná katarze, díky které odcházíte z kina spokojeni.

První hodina je slušný žánrový obrázek ze života několika slabochů v dynamicky se rozvíjejícím městě (Sally nedokáže odmítnout manžela, který je vlastně stejný jako ona, nedokáže kontaktovat po telefonu jeho rodiče, nedokáže vlastně nic, jen útrpně přijímat skutečnost), jenže pak chce Malle vzdát hold starým gangsterkám (a Burtu Lancastrovi), takže se zase dočkáme ironického "film je skutečnost, skutečnost je film", a celé to vyšumí do prázdna. Škoda, mohla to být docela slušná art depka.

Jednička měla něco jako děj, otravné vedlejší postavy, a morální poselství, dvojka sice děj postrádá, ale vedlejší postavy jsou snesitelné, a hlavně nejde o film, ale o to, jak Tony Jaa pochopí zranitelnost slonů a vytvoří nový bojový styl. A to je mi sympatičtější než trapné dialogové výměny mezi postavami v jedničce. Tady Jaa vystačí s "Kde jsou mí sloni?" a pak už si divák vychutnává tu kamerovou jízdu a martial arts.

Christopher Hampton je zručný divadelní řemeslník, který dokáže složité věci zredukovat na dvojrozměrnou efektní podívanou. V lepším případě nic moc nezkazí (Nebezpečné známosti), v horším případě pouze polopastisticky znázorňuje děj (Pokání). Nebezpečná metoda je dalším kouskem v řadě. Redukuje spor Freud - Jung na jakýsi psychoanalytický "milostný" trojúhelník (v měšťáckém divadle se musí především uspokojit věrné postarší ženy abonentky a idealistické studentky pedagogiky snící o herecké kariéře), takže se v závěru dočkáme plamenného vyznání Velké Lásky (opakuji, měšťanky divačky musí být ukojeny). A je to škoda, protože pokud jsou na plátně jen Freud a Jung, hra se oprostí od melodramatického tónu, a vše se posune o několik pater nahoru.

Přece jen si více cením knihy Džungle před tabulí od Huntera (McBaina), která není tak politicky korektní a jde ke kořenům problému. Mezi zdmi dle mého zůstává na povrchu, snaží se všem přidělovat pozitiva, a zdůvodňovat prostředím negativa. Vše je podřízeno rychlosti - střih, dialogy - a tím se celá hra na realitu posouvá někam jinam. Ovšem i přes to tu zazní mnoho pravdivého.

Asi nejděsivější zobrazení úpadku měšťanstva. Zatímco Bunuel zkoumal měšťáky surrealisticky jako skupinu, Chabrol se spíše zaměřuje na rozpad jednotlivce. Aznavour je vynikající v roli ušlápnutého manžela a otce pěti dětí, který Serrautovu vzpouru proti světu své manželky obdivuje, ale nechce, aby překročila vymezený rámec. Jenže co když se z pomsty stane droga? Simenon se tomuto rozpadu duše spořádaného manžela věnoval ve vícero románech (např. Muž, který sledoval vlaky).

Režie po zásluze oceněna, raný Clouzot točil filmy stejně dobře jako raný Hitchcock, ale oba měli problém v té době s průměrnými scénáři. Druhá polovna filmu je už tak předvídatelná, že si dnešní divák nezaujatě odškrtává jednotlivé svědky a ví, že už ho nic překvapivého nečeká. Ovšem první polovina je skvělá, a úvodní zrod písničky nezapomenutelný.