mortak

Je tu dost improvizace naroubované na jednoduchou dějovou linku. Postaví se kamera před lodní kuchyň a profíci improvizují, někdo padá přes palubu, Charlie je zachraňuje - improvizace je totiž tvořena tvrdým trénováním jednoduchých gagů, které pak profesionál volně zařazuje dle situace do děje a prostředí. I když v této grotesce se občas ztratí v tom pobíhání děj.

Klasické gagy spočívající na kontaktu něčí tváře s něčím liquidním či s s něčí rukou jsou už obaleny souvislejším dějem, sentimentálním příběhem a akcí.

Jak žena spasitelka svou láskou muže-zvíře, muže vraždícího, muže nenávidějícího, zachránila a krásného prince z něj učinila, krásného tělem i duší. Psychoanalytik může o tomto filmu napsat obsáhlou práci - Julii se princ zjevuje ve snech, zatímco realitu vyjadřuje bažina,je tu vnitřní hlas netvora bránící proměně (podvědomí), religionista si připomene mýtus o Deméter a Persefoné (zde otec a dcera), a divák je fascinován hutnou atmosférou. Herz omezil dialogy na minimum (příjezd otce a odjezd nejmladší fascinuje stručností) a vše vyjadřuje obrazem a hudbou. Film ale trochu sráží divadelní stylizace a herectví - jako bychom sledovali divadelní hru v exteriérech.

Jedním ze zaklínadel u x-tých dílů filmových serií je návrat na počátek, aniž by byla porušena kontinuita celé řady. Zatímco mooreovky už neměly s Flemingem mimo názvu nic společného, Dalton měl navrátit Bonda svému knižnímu stvořiteli. Pro zápletku byly využity motivy z Flemingovy knihy Live and let die (Felix v knize dopadne stejně a Bond to nenechá jen tak), ale film posléze přechází v tradiční filmovou bondovku. Objeví se pochopitelně karty (Fleming je nejlépe využil v Moonrakerovi), krásné ženy, i troška té nadsázky (Q). V knihách byla Bondovým protivníkem SMĚRŠ - tady je nahrazena drogovým kartelem. Myslím, že to je vcelku přesná aktualizace. Dalton je s Connerym nejlepší představitel Bonda - toho Flemingova. Vlastně je nejlepší - jako herec vystihl přesně charakterizaci, aniž by se stal Bondem, zatímco Connery se dost bolestivě své postavy zbavoval, protože s ním byla srostlá.

Mytologie moderní západní kultury vychází z romantismu. A tak se do žhavého tématu boje proti terorismu přimíchají "hluboce" lidské příběhy, ve kterých ženy vystupují jako oběti či spasitelky, zatímco muži jsou tvrdí a neuprosní, protože chrání bezpečí rodin, žen a dětí. No a v Americe mohou být mezi tvrďáky i ženy po přechodu (jsem ale rád, že Meryl dosatala i roli, ve které nemusí procítěně zpívat, vařit či souložit). Rendition neurazí, je natočeno zručně, takže nenudí, ale jde jen o ukázku toho, jak si západní civilizace všechno přizpůsobuje svému zjednodušenému pohledu na svět. Vlastě jde o výukovou pomůcku pro výklad pojmu "infotainment" - infozábava, která zkresluje zprávy tak, aby vyvolaly emoce a pobavily.

Chaplin v nepokrytě klaunském cirkusovém oblečení předvádí to nejlepší z umění manéže. Cvičený pes, tělocvična (spíše artistická než boxerská) a závěrečné utkání v manéži (tedy ringu). Snad je to pro někoho zdlouhavé, ale představte si, že sedíte v cirku a hned pochopíte, že TAM timing sedí.

Dva vesničtí burani si vyrazí do velkoměsta (night out). Groteska nemá sympatické hrdiny, Charlie se chová zábavně buransky a je dost násilnický, ale právě to ji odlišuje od tehdejší sériové produkce.

Jak nazvat první grotesku u Essanay? Charlie má novou práci a vnáší i jako herec, i jako tesař chaos do chodu studia. Bohužel jde spíše o improvizaci inspirovanou prostředím - Charlie jde skladiště, najde sifon, postříká šéfa a pak láhev zase vrátí na místo. Jediné, co tuto grotesku odlišuje od záplavy tehdejších fackovaček (slapstick comedies), je scéna, ve které Chaplin paroduje filmové vyznání lásky. A taky otázka zoufalého šéfa odhalující podstatu komika: To musíte všechnu práci zkazit?

V osmdesátých letech vyhrál John Rambo Američanům válku ve Vietnamu a na závěr filmu pronesl emotivní proslov o zlatých amerických vojácích, kteří byli zrazeni politiky. Proto jsou Oběti války tak opatrné, proto MJF musí tu hlavní myšlenku pronést na tělem mrtvého vojáka, proto dialogy často šustí papírem, proto se film snaží hledat všechny možné příčiny znasilnění a vraždy, neboť film jde proti náladě reganovské Ameriky, proti nekritické vlně národního patriotismu. Naštěstí vznikl film, které tyto nedostatky vyvažuje výbornou režií (ano, scéna na mostě vás nemůže nezasáhnout), hereckými výkony a i hlavní otázkou filmu: kam až může sahat nenávist k nepříteli? Ona totiž pomáhá přežít (víz závěr knihy Čas žít, čas umírat).

Základní rozdíl mezi Trampem a čtrnáct dní starou groteskou The Jitney Elopement spočívá v závěru. Zatímco ta dřívější končí zvoláním: True love triumfs, zde už tulák poznává rozdíl mezi snem a realitou - muže chvilku snít o lásce, ale pak ho zase čeká cesta. Naštěstí se ukáže v Moderní době, že i cesta může být pro dva.