Šakalík

Velmi slabé. Ostatně co jiného se dá čekat od amerického filmu oslavujícího hrdinné jednotky S.W.A.T., jehož zápletka je tak chabá, že by se za ní nestyděl ani Steven Seagal. :-) Já jsem se na tenhle film podíval hlavně proto, že hlavního záporáka v něm hraje Robert Patrick, kterého jsem strašně dlouho nikde neviděl. On to terminátoří charisma v sobě pořád má, i když mu přibylo dost šedin a pohříchu mu nejvíce sedí, když nemluví. V tomhle skvostu ale mluvit musí a vzhledem k úděsně kýčovitým dialogům to je fakt bída. To ale není nic proti rozvernému cvrlikání těch policajtů ze superjednotky, které tu a tam střídají záběry jejich výcviku a nějaké ty „cool“ hlášky jejich švarného školitele. Celkově si to dost hlasitě říká o odpad, protože koukat na to je fakt škoda elektřiny, ale z úcty k Patrickovi se tam jedna hvězdička přece jen najde.

Španělé si natočili vlastní variaci na Death Wish, no proč ne. Jenomže ta španělská verze za tou americkou pokulhává snad úplně ve všem - od scénáře, přes choreografii akčních scén, až po charisma hlavního hrdiny. Přesto se několik kladů najde. Tak předně Španělé se nebojí ukazovat věci tak, jak jsou, takže znásilnění skutečně vypadá jako znásilnění a když někdo někoho bodne, tak z něj teče krev. To je celkem fajn. Bohužel ty akční scény jsou natolik samoúčelné a místy až legračně amatérské, že divák nevěřícně kroutí hlavou. Přesto tenhle film za zhlédnutí stojí, minimálně fanoušci Bronsonovi Death Wish pentalogie by se na to pro srovnání podívat měli. Btw režisér a zároveň představitel hlavní role Paul Naschy musí být velký fanoušek Sylvestera Stalloneho – ve filmu se objeví tři postavy se jmény Rambo, Rocky a Cobra. :-)

Pořádně ujetá záležitost, která svým magořím pojetím naprosto vybočuje z řady obdobných snímků. První hodinu jsem kroutil hlavou a vůbec nechápal, co se v tom filmu vlastně děje, protože celé to je prostě strašně divné a divák není sto odhadnout, kam to bude směřovat. Poslední půlhodinka je však bravurní (a stejně ujetá), takže celkově se mi to asi líbilo. Asi říkám proto, že jsem to příliš nepochopil a v hlavě jsem měl pořádný zmatek. Za zmínku stojí skvělý Vincent Cassel, který měl celý film na tváři ten nejšílenější úsměv, který jsem kdy viděl, a zahrál už od pohledu pořádného magora.

Nestává se často, abych při sledování filmu nahlas vykřikoval vulgarismy, ovšem u tohoto chilského „skvostu“ jsem se vynadával dosytosti. Něco tak příšerně natočeného jsem už fakt dlouho neviděl, a to jsem od levného post-apokalyptického zombie hororu opravdu nic zázračného nečekal. Jenomže „Solos“ je tak úděsný shit, že i divákovi zvyklému na céčkové peachoviny se už po deseti minutách roztřese čelist a bolestivě zakňučí. Když už jsme u toho třesení – celý film je natočený roztřesenou kamerou, což mělo nejspíše přidat filmu na autentičnosti, ale naprosto se to míjí účinkem. K tomu nejhoršímu se ale teprve dostávám a tím je příběh – jako o čem ten film proboha je?! Malá holka tam chodí od ničeho k ničemu, vzpomíná na maminku (btw některé scény se opakují i třikrát) a utíká před vojáky. Mnohé scény úplně postrádají smysl a jsou doprovázeny tak příšernou hudbou, že to rve uši. O nebetyčně pitomých dialozích raději pomlčím. I s malým rozpočtem se dá přece natočit zajímavý film, ale tohle je prostě Děs s velkým D!

Šedesátá léta musela být nádherná doba – to si říkám pokaždé, když vidím film odehrávající se v té době. Taková ta pohoda, kdy se lidi za ničím nehonili a starali se i o věci řekněme nemateriální, nejen o svůj majetek... Dvojnásobně krásné muselo být v té době vyrůstat a právě tenhle velmi příjemný film plný úsměvných dětských starostí a prvních lásek naplní divákovo nitro absolutní pohodou a vykouzlí na tváři spokojený úsměv. Po obsahové stránce je tenhle film vlastně docela o ničem, ale je podaný takovou laskavou formou, kdy jsou stejné události popisovány z dvou mnohdy diametrálně odlišných úhlů pohledu – z pohledu dospívajícího chlapce a z pohledu dospívající dívky. V tom emocionálním zmatku protichůdných citů se pozná každý. Tohle asi není film, který by se nějak významně zapsal do dějin kinematografie, já osobně se přesto k němu kdykoli rád vrátím.

Obsahově plytká krávovina úplně o ničem, která se místy tváří tak strašně „cool“, až to je k smíchu. Filmu postrádá jakoukoli režii, kdy jednotlivé scény jsou poslepováné tak nějak zmateně, takže to v globálu netvoří logický celek, ale jen jakýsi chaotický shluk snímků. Některé postavy jsou tam doslova do počtu a třeba i samotná Keira Knightley jakoby vůbec netušila, co se od její postavy vlastně chce. Colin Farrell v hlavní roli to se svým charisma sice jakž takž ustojí, ale sám celý film, který prostě nemá příběh, utáhnout nemůže. Úplným požehnáním je David Thewlis v roli Jordana, jehož herecké partie jsou tím nejlepším, co divák ve filmu uvidí. Kromě něj to je ale naprostý děs. Britské snímky jsou většinou zárukou kvality, ale jak vidno, výjimky existují.

Velmi působivé jihokorejské drama o absolutní pomstě s výbornou kamerou a poněkud překombinovaným příběhem. Ve filmech na obdobné téma obvykle dojde i na morální stránku věci, kdy se člověk zamýšlí nad tím, jestli by nebylo lepší jít cestou odpuštění, v tomto případě jsou však sympatie jednoznačně na straně mstitele, protože ten cynický uchylák – mimochodem výborně zahraný – si bolestivý konec života jednoduše zaslouží. Korejci se nebojí zobrazovat násilí, a tak je film místy opravdu hodně drsný a znepokojivý. Vadou na kráse je poněkud přetažená stopáž, takže se to občas trošku vleče, ale jakmile dojde na konfrontaci hlavních protagonistů tváři v tvář, divák napětím skoro nedýchá. Samostatnou kapitolou je brilantní závěr, který je opravdu nečekaný a překvapivě účinný. Tak kdo vlastně vyhrál?

Říkalo si to o čtyři hvězdy, ale ten konec je natolik růžovoučký, že mě vyloženě znechutil. Kdyby se divák nechal na pochybách, jak to s tou vinou/nevinou Lary vlastně je, bylo by to určitě lepší. Takhle to je celé o tom – pozor SPOILER – jak nejdřív Crow všechno pečlivě naplánuje, pak mu celý ten jeho plán jde do kytek, protože mu na to policajti přijdou ještě dřív, než to vlastně celé vypukne, a stejně to nakonec dobře dopadne, pač odvážnému štěstí přeje. No nevím. Nicméně film jako takový je napínavý, to zase jo. Nejlepší je asi ta část, kde vystupuje Liam Neeson coby odborník na útěky, což není pravda zrovna velká role, ale Liam tady svým charisma strčí Russella do kapsy. Jinak co se samotného Crowa týče. Já ho teda obecně nějak nemusím, ale zrovna tenhle film mu myslím docela sedl. Určitě víc, než neskutečně hloupý Scottův Robin Hood.

První polovina filmu se mi líbila hodně, potom ale film upadne do jakéhosi patetického kómatu, ze kterého se až do konce neprobere. Bojová choreografie je tradičně výborná, věrná dobré asijské tradici, a hlavně teda docela reálná (nikdo tam nelítá, což je výrazné plus oproti třeba obdobnému Tygr a drak). Má to i svou odlehčenou rovinu, kde kraluje naprosto typický Jackie Chan coby klášterní kuchař, i když pohříchu příliš prostoru se mu nedostane. Samotný příběh krvelačného generála, který po smrti své malé dcerky vstoupí do shaolinského kláštera, kde najde v duši klid a mír, je řekněme poněkud uvalený, a to hlavně ke konci, kdy těch mnišských řečí o oproštění se od minulých životů a hledání životní rovnováhy je už prostě moc. Nicméně v globálu tenhle film své kvality určitě má, i když se musí chvíli hledat.

Na Cage s Perlmanem celkem slušné. Zpočátku jsem měl obavy, aby si to nehrálo na pseudohistorický dokument, ale postupem času bylo čím dál tím zřetelnější, že to je jen béčkové fantasy. To mi docela vyhovuje, protože u takových filmů se chce člověk bavit a nepátrat po historické autentičnosti. Ta čarodějnice je docela šikovná a jakmile se – pozor SPOILER – přeměnila v toho démona, měl jsem úsměv na rtech (fandil jsem samozřejmě démonovi). Ten konec s usekáváním hlav digitálním mnichům je ale pořádný trapas, stejně jako hloupoučký příběh celého filmu. Navíc, jak je v Cageových filmech docela běžné, divák musí vystát spoustu patetických keců, jejichž frekvence se s zvyšuje s blížícím se koncem. U Nicolase to člověka nepřekvapí a Perlman se tomu naštěstí vyhnul, ale když se slzou v oku začal filozofovat i Robert Sheehan (Nathan z Misfits), pojala mě bolest hlavy. Přesto jako celek mě to docela i bavilo, i když žádné velké umění to teda rozhodně není.