Tsuki

Další z řady filmových příběhu detektiva Kagy (Abe Hiroši), které navazují na seriál Šinzanmono z roku 2010. Nutno dodat, že v rámci chronologie je tento příběh zjevně nejstarší (předchází i film Akai Yubi, který sám o sobě dějově předchází seriál). Detektiv Kaga je zde na počátku své kariéry, okrajově je zde zmíněn i jeho vztah ke stále žijícímu otci (tento vztah se více řeší v ostatních filmech). Jako vždy, pozadí hlavní postavy volně propojuje všechna vzniklá díla a tvoří přidanou hodnotu, kterou ocení už zasvěcený divák… Nicméně film jako obvykle funguje i sám o sobě, jelikož je zároveň samostojným kriminálním příběhem o případu vraždy. Tentokrát je zasazen do světa baletu a baletního souboru, v jehož středu se odehrají určité tragické události. Kdo je viníkem? Kdo někoho kryje? Komu se dá věřit a kdo naopak spřádá lži? Téma lží a spletitých vztahů vždycky provázelo kriminální případy, které detektiv Kaga řeší, a tohle není výjimkou. Společně s ním divák odkrývá propletenou minulost členů baletního souboru a přichází věcem na kloub… Důležitou úlohu zde hraje baletka Asaoka Mio, kterou výborně hraje Išihara Satomi. Od začátku, kdy tato postava utkví i samotnému Kagovi v paměti, je jasné, že tuto postavu obestírá nějaké zvláštní tajemství. Ale nic není průhledné a předvídatelné, takže filmu se daří živit divákovu zvědavost téměř až do konce. Jako obvykle nechybí ani špetka humoru, který pramení ze svérázného chování detektiva Kagy (nebo bych spíš i řekla ztvárněním, které mu propůjčuje Abe Hiroši). Je pravda, že v původním seriálu a filmu Akai Yubi bylo toho humorného „koření“ o něco více, ale naštěstí ani tady se na něj nezapomíná. V tomto příběhu sice ještě nevystupují chronologicky „pozdější“ postavy jako např. Kagův bratranec, zato však tentokrát tvoří Kagovi protipól detektiv-veterán, kterého hraje Emoto Akira. A nutno říct, že kombinace těchto dvou je skvělá a tvoří většinu humorných vsuvek. Dynamika Abe Hiroši x Emoto Akira zkrátka funguje výborně a příjemně osvěžuje jinak velmi dramatický a tragický příběh. Celkově hodnotím jako další reprezentativní příběh z „kolekce“ detektiva Kagy. Není to sice žádné veledílo, ale do série dobře zapadá, dokáže zaujmout i pobavit. Fanouškům postavy detektiva Kagy určitě doporučuju, a stejně tak i fanouškům herečky Išihary Satomi. ~(4,2★)~

Rovnou řeknu, že tento film bohužel spisovateli Mijazawovi Kendžimu a jeho životnímu příběhu nedělá moc čest. Aniž bych si na něco hrála, upřímně přiznávám, že o Mijazawovi a jeho životě jsem v podstatě dopředu nic nevěděla a na film jsem šla spíš proto, že v něm hraje Suda Masaki a Jakušo Kódži a že upoutávka působila zajímavě. Ale tím spíš bych čekala, že jako „nepopsaný list“ mě ztvárnění života právě takové svérázné japonské osobnosti zaujme a třeba i překvapí. Jenže opak je pravdou. Na to, jakým svéhlavým člověkem a podivínem Mijazawa byl (krom psaní básní/literatury se věnoval naplno i zemědělství, byl vegetariánem, zarytě propagoval Ničirenovu sektu buddhismu přes rozpory v rodině a jeho rodném kraji, naučil se esperanto atd.), tak filmové ztvárnění volí naopak tak plochou a standardní formu vyprávění, až je paradoxně nudné to sledovat. Příběh je chronologicky vystavěný, ničím moc nepřekvapí a i emočně působí velmi plytkým dojmem. Je možné, že jsem při sledování nebyla v tom správném rozpoložení, ale přišlo mi to velmi dlouhé a nezacílené, jako by prostě jen zfilmovali bod po bodu jeho život, ale všechno je to jaksi povrchní a bez příběhového oblouku. Přitom herecké výkony byly jinak více než dobré, obzvlášť mě zaujal výkon Mori Nany, kterou jsem si nedávno zafixovala díky Makanai: jak se vaří pro maiko. Ta holka je zkrátka přirozený talent! Nicméně, i přes dobré výkony to prostě emočně nefungovalo a nijak mě to nezasáhlo. Na druhou stranu, dojmy se nepochybně můžou různit člověk od člověka, vzhledem k tomu, že Japonka, která seděla vedle nás v kině, naopak s velkým dojetím v závěru filmu ronila slzy. Tak nevím – dojme mě leccos, ale tohle to určitě nebylo. (Viděno 8.5.2023 v kině Aeon Cinema Theatus Chofu, Tokio.) ~(2,7★)~

Tajemno filmu spočívá v tom, že se okolnosti příběhu a pozadí a záměry hlavní postavy odkrývají velmi pozvolně a zároveň bez zbytečného dovysvětlování, což je mi velmi sympatické. Je osvěžující vidět film, který nedělá z diváka blbce a vyhýbá se polopatickému předkládání informací. Divák si postupně skládá střípky dohromady a doplňuje informace v celkový obraz, aby zjistil, kdo že je vlastně Ben Thomas a o co mu jde. Film rozhodně nepostrádá napětí. Mrzelo mě ale, že není ve všech ohledech perfektně domyšlený. Především mě trklo prohlášení hlavního hrdiny ke konci filmu, kde řekl, že se o sebe v poslední době moc nestaral. Při pohledu na něj je zřejmé, že drasticky zanedbával vlastní zdraví a stravu… což jde však proti smyslu jeho rozhodnutí obětovat sám sebe pro ostatní a doslova se „rozdat“. Pro jeho záměr by naopak mělo být nutné, aby byl sám dostatečně silný a zdravý… Aniž bych prozrazovala příliš, už z traileru je zřejmé, že Ben Thomas je postavou, která zasvěcuje svůj život pomoci a záchraně jiných životů. Na konci mi však bylo zároveň líto, jak pro svůj záměr naopak obětovává i vztah se svým bratrem a svým nejlepším kamarádem. V globálu je Ben Thomas smutnou postavou, velmi odlišnou od Chrise Gardnera, tedy postavy v o dva roky starším inspirativním filmu Štěstí na dosah, který vznikl taktéž spoluprací režiséra Gabriela Muccina a Willa Smitha jakožto herce v hlavní roli. Film Sedm životů možná také předává nějakou důležitou myšlenku, avšak kvalit filmu Štěstí na dosah podle mě tak úplně nedosahuje. Poslední věc, která mě v tomto filmu zaujala, je odkaz na Shakespearova Kupce benátského. Původně mi spojitost nedošla a myslela jsem si, že originální název Seven Pounds vyjadřuje spíše sedm „tlukotů“ srdce jakožto symboliku pro sedm životů. Až po zhlédnutí filmu jsem zjistila, jaký je skutečný původ názvu. Zatímco Shakespearův Kupec benátský byl však vždycky žánrově veden jako komedie, tento film má bohužel spíše tragické vyznění. Snad i z toho důvodu mi nesedl stoprocentně, přestože vnímám jeho dobré kvality. ~(3,7★)~

Chápat pozadí příběhu, které se týká dávného nevyřešeného případu vydírání a zastrašování velkých potravinářských společností a machinací s akciemi, bylo poměrně složité (především v rámci sledování v originále bez titulků). Ovšem jak mají často japonské krimi příběhy ve zvyku, jde zároveň o lidská dramata s důrazem na vztahová/rodinná pouta a emoce. A to mnohé příběhy povyšuje. Problém je, že nejenomže mě nechytlo samotné řešení tohoto kriminálního případu (i když byla zajímavá i jeho mysteriózní rovina), ale lidsky si mě to taky moc nezískalo. Emoce v tom byly, s postavami divák trochu soucítí, ale vyústění o jakési vzpouře proti společnosti, to mi přišlo zkrátka divné a neuspokojivé. Nejsem si jistá, jestli mi něco zásadního neuniklo, ale celkově si mě film nezískal. Nemluvě o jeho přestřelené délce. Na druhou stranu, herecky jsem byla spokojená – za Oguriho Šuna a Hošino Gena rozhodně body navíc. ~(3,3★)~

Hlavní hrdinka Sophia je od prvního dílu protivnou a sebestřednou „mrchou“, která se vůči ostatním chová naprosto bezohledně. Říkala jsem si, že jediné, co by se na ní dalo obdivovat, je její zápal a tím to dost možná končí… Leckterého diváka proto může Sophiino chování odradit natolik, že se sledováním seriálu po prvních pár dílech sekne. A já se nedivím. Co se týká mě, seriál mě lákal tematicky a doufala jsem, že hlavní postava prodělá obrat, takže jsem sledovala dál a nakonec jsem rozhodně nelitovala. První zásadní změnu k lepšímu jsem vnímala už ve 4. dílu – nejenom, že nahlédneme trochu více pod „fasádu“ hlavní hrdinky, ale hlavně je to velmi zábavný díl o jejích prvních útrapách v rámci nově založeného eshopu. Následují další díly, se kterými Sophii, její záměry a její minulost poznáváme blíže. A světe div se, ukáže se, že má i svou hezčí a milejší stránku. Nestane se sice jiným člověkem a stále je to ten drzý a tvrdohlavý svéráz s ostrým jazykem (někdy až spratek na zabití), ale přece jen si dokáže získat sympatie. V průběhu seriálu jsem jí přirozeně začala fandit a mít pro ni kousek pochopení – ani její výlevy už mi tolik nevadily. A hlavně, od 4. dílu dál jsem si skutečně začala tento seriál užívat. Jsou v něm výborné díly a průměrnější díly, ale jako celek se mi seriál dostal pod kůži natolik, že mi bylo líto, že už je u konce a neexistuje pokračování. Myslím, že v mém vnímání a hodnocení hraje roli i načasování, jelikož svou tématikou o tom, jak si obyčejná holka založí svůj byznys, mi zkrátka aktuálně seriál hodně padl do noty. A jak už jsem zmínila – některé díly opravdu stojí za to. Hodně nevšední a vtipně ztvárněný je třeba 10. díl, ve kterém sledujeme konverzaci na internetovém fóru, ovšem zhmotněnou „naživo“. To byl nápad! Pobavilo mě to královsky. Seriálu děkuji za jeho energii, zábavnost a samozřejmě zápal hlavní hrdinky. Přesně to, co jsem potřebovala. ~(4,2★)~

Jsem všemi deseti pro inspirativní filmy. Nicméně někdy se zapomíná, že pro to, aby nějaká myšlenka vyzněla, je třeba si dát záležet i na jejím podání a zajistit dostatečnou úroveň kvality zpracování. Bez toho může i dobrá myšlenka dělat špatný dojem. Tento film má slušný námět, který má rozhodně potenciál, jenže zpracování je bohužel až bolestně béčkové. Přestože se samotným sdělením filmu souhlasím, během sledování jsem se musela téměř ošívat trapným dojmem. Z filmu jde cítit, že dává velký důraz na předání myšlenky, ale jako by forma a příběh byly druhořadé. Příběh je nepropracovaný, nedotažený, děj nedrží pohromadě… a bohužel i postavy a jejich vztahy postrádají skutečnou hloubku a uvěřitelnost. Všechno do puntíku slouží jen a jen tomu poselství, ale právě svou děravostí a nepřirozeností dělá onomu poselství medvědí službu. Zkrátka vyfabrikovaný film pro účel sdělení. Za mě velmi umělé a povrchní, takže třebaže je sdělení pěkné, k filmu samotnému zůstávám chladná. „Prodavač snů“ tedy i přes očekávání příliš neoslovil. ~(2,4★)~

Ne každému tohle bude po chuti a ne každý bude mít pochopení… Což je škoda, ale tak je bohužel společnost (zatím) nastavená. Pravdou je, že tady ve skutečnosti nejde o „tanec u tyče“, jak ho mnozí mají zafixovaný (asociace se striptýzem, nahotinkami jakožto podívanou pro pobavení mužů), ba dokonce nejde v samotném jádru ani o druh tance jakožto sport nebo pohybovou aktivitu (i když částečně rozhodně ano, toho se dokument ostatně taky dotýká, ale není to hlavním tématem dokumentu). Tady jde v jádru o něco hlubšího, delikátnějšího a mnohem osobnějšího. Je to příběh individuální cesty za sebepoznáním, znovuobjevením svého já a napojení na své tělo. I v moderní společnosti, kdy je rovnoprávnost mezi pohlavími už dávno tématem, se ženy stále potýkají se zažitými představami a předsudky ohledně ženství, ženského těla a postavení ženy ve vztahu k mužům. A tíha těchto předsudků, neustálé porovnávání se s obrazem ideálu ženy, plus reálné zkušenosti ze života v této společnosti (v nejhorším případě jde o zkušenost se znásilněním), může u mnoha žen zapříčinit naprostou ztrátu sebevědomí, utlumení vlastní přirozenosti a třeba i vlastní sexuality. V dokumentu se sejde zcela různorodá směska žen – mladých i starých, hubených i tlustých, žen, které jsou manželkami, přítelkyněmi, matkami, dcerami či osamocenými vdovami… Některé tuší, že půjde o spíše terapeutický zážitek, jiné si prostě jen chtějí vyzkoušet tanec u tyče a získat kondičku. Nakonec jsou ale všechny součástí tohoto skupinového „zážitku“ – lekcí tance, které je donutí sebrat odvahu, odhalit své nitro, dávno zasunuté bloky a znovu najít samu sebe. Nemusí to být hezký pohled, o tom to není. Ale já osobně žasla nad tím, jak moc si všechny ty ženy musely sáhnou do nitra a „obnažit se“ – ne fyzicky, ale psychicky. A to chce sakra odvahu! Není to ten povrchní druh odvahy, která vychází z lidského ega, ale skutečná niterná odvaha postavit se svým vlastním démonům, zbavit se pocitů „hanby“ a „viny“ a podívat se svému já do očí. Společnost ráda uděluje nálepky – co je dobré, co je špatné, co je přijatelné a co zavrženíhodné… ale nakonec jde přece jen o vlastní cestu za štěstím, vstříc svému já. Tento dokument ukazuje jednu zcela zásadní věc – je rozdíl mezi ženským tělem jako předmětem mužské touhy a ženským tělem jako projevem ženské svobody. Na první pohled to může působit stejně, ale není to totéž. Jen je třeba nahlédnout pod povrch. ~(4,3★)~

Námět dobrý, styl neotřelý a navrch některé výborné gagy a nápady („pes, prase, bochník chleba!“). Přesto, k dokonalosti a celistvému dojmu tomuto filmu chybí docela hodně… Pod vrstvou zábavného materiálu a barvitého, originálního vizuálu se totiž ukrývá hodně nedotažených míst. Některé části příběhu nejsou moc důsledně provedené a domyšlené, a obzvlášť ke konci je to hodně znát. Nad některými „zjednodušenými“ řešeními vývoje děje musí divák hodně přivírat oči. Ve výsledku jsem měla dojem, že si tvůrci možná ukousli až příliš velké sousto tím, kolik toho zkombinovali dohromady. Stačí se podívat na tu řadu žánrů, kterými je film označen – je to animák, komedie, road movie, rodinný film, sci-fi, dobrodružný… zkrátka vše v jednom. Ale paradoxně by se mi možná líbilo víc, kdyby se film prostě jen v rodinném stylu věnoval skrze road movie nápravě vztahu otce a dcery. Možná by to nebylo tolik originální, když by se do toho nepletli roboti, ale třeba by to aspoň lépe drželo pohromadě. Vzpoura strojů v tomto filmu byla nakonec svým příliš jednoduchým vyústěním spíše pro smích, a tak to opravdu funguje spíš jen jako zdroj pro vtipné situace. A osobně mi vlastně nesedly ani některé další prvky, například postava mladšího bratra byla spíš otravná než aby byla opravdu vtipná nebo nějak nosná. Celkově to hodnotím jako pouze lehce nadprůměrnou zábavu, kterou stačí vidět jednou. Nerada to říkám, ale holt to není tak precizní práce, jakou odvádí Pixar. S podobnou kombinací žánrů si ve filmu Frčíme (Onward) poradil dle mého názoru mnohem lépe. ~(3,3★)~

Tento druh seriálu nádherně pasuje ke světu gejš, k tomu světu krásných prchavých okamžiků. A to nejen těch „uměleckých“, ale i okamžiků běžného života. Jak ostatně tvrdí slavné japonské úsloví „ičigo ičie“, každá chvíle je pomíjivá a neopakovatelná – lze ji prožít a vychutnat jenom jednou. A tento seriál té myšlenky rozhodně využívá. Nenajdete v něm příběh, co jde z bodu A do bodu B nebo nějakou konkrétní zápletku, zato však znázorňuje prosté plynutí času s postavami, které vám přirostou k srdci (obzvláště dvě hlavní hrdinky), jejich drobné útrapy a výhry, jejich duševní vývoj a cestu životem poté, co se přestěhují ze své domoviny na severu Japonska do slavného Kjóta – města bohaté kultury a historie. Každý díl seriálu oplývá příjemnou, delikátní atmosférou a divák pomaloučku poznává všechny obyvatele domu gejš i jejich spřízněné kolegy a známé z blízkého okolí. V tomto Koreedově druhém seriálovém počinu (který si sám psal i režíroval) se krásně snoubí moderní svět gejš v dnešním Kjótu a japonská kultura jídla a vaření. Přitom nejde o nic okázalého, naopak (jak je u Koreedy zvykem) se příběh odehrává ve velmi domácké, téměř rodinné atmosféře. Znázornit toto téma právě v takové náladě, to je něco, co asi dokáže jen Koreeda. A opět předvedl, že je mistrem svého umění. Kromě režie a scénáře ještě musím vyzdvihnout příjemný soundtrack, který má na svědomí mimořádně talentovaná Kanno Jóko. Plus samozřejmě seriál dotvářejí přirozené herecké výkony. Jediné, co mě trochu mrzí, je to, že seriál nedal dostatečný prostor některým vedlejším postavám, takže pár z nich se divákovi téměř až do konce slívá dohromady. Asi je na škodu, že v seriálu je postav trošku moc a ne všechny máme příležitost poznat více do hloubky. Ale možná to souvisí i s tím konceptem plynutí času – jako by byl seriál zkrátka takovým výřezem určitého času na určitém místě, přičemž postavy příběhem tak nějak přirozeně proplouvají, aniž by cíleně měly všechny stejnou příležitost se „ukázat“. Vlastně to dává smysl. Navíc, jak jsem později zjistila, příběh má svou mnohodílnou komiksovou předlohu a je možné, že tam je mnohem větší prostor se všem postavám věnovat. Pokud ale hodnotím samotný Koreedův seriál, tak musím říct, že Koreeda opět nezklamal.  Obsahově i provedením jde o velmi nevšední zážitek, který pohladí po duši. Podobným způsobem jako pohladí po duši například Malé ženy od Grety Gerwig. ~(4,3★)~

Velmi těžká tématika, skoro by se dalo říct, že je „tabu“ vytahovat tohle na světlo, ale i o těchhle věcech je nutné mluvit a poukázat na problém, který se možná odehrává za zavřenými dveřmi v něčím osobním/rodinném životě, ale přesto tady je a je chyba nad ním zavírat oči. Hlavní „antihrdina“ tohoto příběhu Šiba-san (Matsujama Ken’iči) uhrančivým způsobem předkládá pravdu jak své protistraně, kterou ztělesňuje prokurátorka/státní zástupkyně Ótomo (Nagasawa Masami), tak samotnému divákovi. Je to duel úhlů pohledu, ale nejde pouze o věc názoru. Nepopiratelná skutečnost se čím dál víc zažírá prokurátorce Ótomo do nitra. Nagasawa a Matsujama předvádějí herecký koncert a obzvlášť Nagasawa svým pronikavým výkonem skutečně září. Herecky zaujal i Emoto Akira, kterého většinou vídám spíš v záporných či duševně silných až arogantních rolích, a toto je opravdu hodně jiná herecká poloha. Krom hereckých výkonů film vyniká samozřejmě scénářem, výbornou a vizuálně nápaditou kamerou, a v neposlední řadě smyslem pro detail (postupné šedivění vlasů antihrdiny). Zpracování tedy prvotřídní, ale to důležité leží v jádru – silný námět a téma, které nutí diváka k zamyšlení. Otázka péče a zajištění starých rodičů rozhodně není jednoduchá a nemusí jít nutně o věc jasné volby. A přesto jde o otázku na zcela základní úrovni lidského života. Konflikt v sobě ukrývá už samotný název filmu (a zároveň také název knižní předlohy), který však není úplně dobře formulován (Japonci moc rádi používají angličtinu, ale často bohužel chybně). Spíš než o jakousi „ztracenou péči“ (=Lost Care), což nikomu asi nic neřekne, jde významově o „péči, která je zároveň ztrátou“ neboli péči, která znamená ztrátu/porážku. Ve filmu ostatně zazní ekvivalent názvu filmu v japonštině jako „sóšicu no kaigo“ a právě to je tím očividně myšleno – péče o člena rodiny může být na jedné straně krásná věc, na druhé straně třeba i osobním/rodinným peklem. Film si měl ponechat japonský název, který ve své vágnosti (jež je japonštině vlastní) elegantně vyjadřuje premisu filmu. Celkově nemůžu jinak než film hodnotit vysoko. Za mě to byl velmi intenzivní zážitek, který mi vězel v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí filmu. (Viděno 27.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~