Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Sci-Fi
  • Animovaný

Recenze (3 266)

plakát

Mocná Afrodíté (1995) 

Moje poslední hodnocení filmu Woody Allena začínalo: Toto je moje čtvrté setkání s jeho tvorbou a tentokrát si dám pozor, abych bylo i poslední. A předcházelo mu: Moje třetí srážka s Woody Allenem a asi i poslední... . Jak vidno, jsem sice názorově konzistentní, ale současně si ne a ne dát pokoj. Takže je tady pátý pokus. Pořád je mi jako herec nesympatický a stále mě rozčilují dialogy, kde se všichni překřikují, mluví jeden přes druhého. Taky si stojím za tím, že je to herec mizerný a jeho režie mi nesedí. Po Mocné Afrodíté ale uznám, že scénárista je to moc dobrý a má velmi dobrý vkus na ženy; ve skutečnosti to byla především Helena Bonham Carter, kvůli které jsem se k další wooďárně odhodlal. Po dnešku mě ještě víc mrzí, že jsou mi on i jeho tvorba tak protivní. Mám za to, že oplývám silným smyslem pro humor, většina komedií na mě funguje a vždy jsem si myslel, že s humorem je to stejné jako s hudbou. Na druhu, žánru nesejde...je jen dobrý a špatný humor. Díky Allenovi a Buñuelovi ale vím že existují jeho nuance, které ve mě vyvolávají averzi. Nevadí mi, že se v hodnocení rozcházím s většinou recenzentů, nepochybuji o svém úsudku, ale samozřejmě se mi hlavou honí...co mi uniká? Možná, že kdybych viděl Mocnou Afrodíté jako první, tak bych byl méně kritický k těm dalším...třeba je potřeba se naučit mít Allena rád. Tento film by mohl být vcelku solidní první lekcí. Oproti těm předešlým jsem se totiž dobře bavil, líbil se mi obsah ...příběh je velmi slušný, tentokrát ten jemný až intelektuální humor vidím. Vlastně poprvé se nedivím, že Allen patří do stejné "smečky" jako já...občas tam to střelcovství zasvítilo. Líbil by se mi britský remake.

plakát

Poslední mohykán (1947) 

Jedna z nejlepších těsně poválečných komedii těží z kvalitních základů. Jde o druhou filmovou adaptaci úspěšné divadelní hry relativně krátce po sobě. Rozhodně ale nejde o pouhou kopii s jiným obsazením. Tehdejší scénáristé byli tvůrčí a ponechali pouze kostru příběhu. To kopnutí do těch dnešních si neodpustím... komedie posledních deseti let nesahají těm tehdejším ani po kotníky. A to je řeč o době, kdy se vše dělalo na koleni, peněz bylo málo...jediné čeho byl nadbytek, byli kvalitní herci. Poslední mohykán je koncertem J. Marvana ...ten dostal možnost zazářit v hlavních rolích až na stará kolena. Je mi jasné, že by dnešní mladé publikum sledovalo despotickou postavu Kohouta spíš s chladným nezájmem. Očima snowflakeové generace je jeho počínání neakceptovatelné....pokud by vznikl remake, děti by v něm volaly tísňovou linku a dostal by zákaz přiblížit se k rodině na 500 metrů. Pro boomery jde o další z fajn filmů pro pamětníky.

plakát

Volání netvora: Příběh života (2016) 

Při čtení některých komentářů nestačím žasnout. Pohádka? Srovnání s Obrem Dobrem? A co tak s Pánem prstenů? Tam je taky obří stromotýpek. Pokud už bych měl potřebu tahat odněkud z paty nějaká srovnání, tak snad Faunův labyrint, protože se ztotožňuji s tím, že způsob práce/vizuál J.A. Bayony má ledacos společného s tím, jak se zatím prezentoval Guillermo del Toro. Byť je trochu úsměvné, že padají výrazy jako následník...Bayona je jen o deset let mladší. Ale ano, pokud by se měl dělat remake nebo znovuvzkříšení Hellánka, tak Bayona by byl skvělá volba. Nicméně zpět k tomuto filmu. Ano, cílovka je špatně identifikovatelná. 100% jí nejsou děti. Tzn. milí rodičové, pokud nemáte v plánu své ratolesti rozvzlykat, případně je surově vytrestat za to, že vám v afektu zasyčely do očí ať chcípnete, tak se Volání netvora vyhněte. A přestože v něm je jistý terapeutický efekt, nejsem si jistý ani tím, že by podobný film ocenil někdo, kdo se zrovna vypořádává s vážnou nemocí. Sledujeme totiž bohužel vcelku běžný, ale velmi smutný příběh kluka, který prochází přijímáním/odmítáním faktu, že jeho matka umírá. Je to téma velmi bolestné a jde se tady opravdu do hloubky. Příběhy které Tisák vypráví, jsou samozřejmě obrazem toho, co Conor zrovna prožívá. Minilekce o tom, že ne vždy jsou věci takové, jak to na první dobrou vypadá. I když Conor tvrdí že tomu nerozumí, pozorný divák je krůček před ním a rozkrývá, co se Conorovi odehrává v podvědomí...a nakonec příjde i emoční tsunami...uslyší jak se doopravdy cítí. Dochází tady k jakémusi ozdravnému procitnutí skrze fantazii. Tak by na to mělo být i nahlíženo, takže srovnání třeba s BFG je úplná haluz. Na nějaké filozofické úvahy po projekci to není...vypořádání se se smrtí blízkých je vysoce individuální záležitost, kterou se většina lidí snaží vytěsnit...připravit se na to asi nedá. Takže víc jde o ten emocionální dopad...sledovat to nebylo vůbec příjemné. Byla to z mé strany chyba, pouštět si takový film. Bolesti je dost i v reálném životě...tahat si do obyváku takovou nálož další, fiktivní...to byl nerozum. Nicméně film je to skvělý.

plakát

Přiznej se, Fletchi (2022) 

Jon Hamm je velký sympaťák. Navíc byl přezvučen skvělým Janem Šťastným, takže se všechny ty průpovídky a špičkování, kterými scénář nešetřil, velmi příjemně poslouchaly. Verbálního humoru bylo požehnaně a většinou v dobré kvalitě. Bez něj by šlo o nepříliš vtahující a originální kriminálku, jakých vypotí HBO, Hallmark a podobné stanice desítky. Díky fajn hercům, dabingu na vysoké úrovni, velmi slušným dialogům a několika povedeným vtipnoscénám, jde o odlehčenou jednohubku, která má potenciál přerůst v další minisérii.

plakát

Bohatství chudých (2016) 

Už název vzbuzuje podezření, že půjde o megaklišé. Stačí si přečíst název a obsah, mrknout do galerie a pointa vám bude zřejmá. Boháče sice nesnáším...ale proti penězům nic nemám... . To je asi jediná věta, která zazní a stojí za zamyšlení. Zbytek jsou po povrchu klouzající moudra, prostřídaná povykováním a plácáním blbostí. Zpracování je a la Troška po třiceti letech...akorát v italsky uječeném stylu, kde většina herců přehrává jako prase a ten zbytek hrát neumí. Takže co? Přiznám, že po patnácti minutách jsem chtěl ukončit projekci. Nicméně burani v hotelu občas zaperlili a když se přidala linka strýce, který předstíral chudobu...tam mě to i bavilo. To už mělo parametry kvalitní komedie. Ale to se bavíme tak o dvaceti minutách z celkové stopáže. Závěr sklouzl zpět do klišé, ale to už jsem měl tuhle rodinku ryzích křupanů pod kůží, takže jsem se na tvůrce nezlobil.

plakát

Banda - U nás rudý prapor stále vlaje (2024) (epizoda) 

Opět se potvrzuje, že epky bez Homelandera jsou poloviční. Ta postava je tak skvěle napsaná a především obsazená, že je zbytek osazenstva občas jen za křoví. A bohužel se to týká i Butchera, který je už třetí díl v jedné poloze. Obsahově jsme se zase nikam neposunuli, ale díky Homičovi to nuda nebyla. Nicméně....nepředvídatelný gejzír nápadů se tentokrát rozhodně nekoná. Vcelku už chápu, proč vypustili tři epky najednou. Až od třetí to začíná stát za to.

plakát

Banda - Život mezi hnilobami (2024) (epizoda) 

Ano, na patnáct minut byla Banda zpět, ale nejde si nevšimnout, že obsahem toho zbytku neohromuje. Tvůrci přešlapují na místě a odvádí pozornost občas cameem, záběry na péro Mr. Půlkina, nebo na nechutňárny s lízáním prdelí. Lepší než první epa? Za mě ani ne, jen je trochu akčnější a nechutnější. Pořád to není tak úplně ono.

plakát

Banda - Oddělení podpásovek (2024) (epizoda) 

Ani asspic Butcherovic páté díry nedělá tuto epku ostrou a zajímavou tak, jak jsme byli zvyklí. Víc černochů, víc gayů....spíš než Baník, pyčo!, je to FC Most, vole. Miss žárovka vypadá nepochopitelně staře, rybák s tretrou jsou jen do počtu...nebýt standardně výborného Houmiče a nesmrtelné Miss Turecko, byla by to dost nuda. Zatím zklamání, které mírní jen radost, že jsou The Boys zase zpět.

plakát

Star Wars: Akolytka - Osud (2024) (epizoda) 

Flashbacková epka ve které se tvůrkyně (bohužel) nespokojily s pouhým vysvětlením, co stojí za rozdělením dvojčat, resp. nenávistí Mae k Jediům. Rozhodly se jít do hloubky...jenže do míst, kam se jen málo SW fanoušků touží nořit. Nejsem tiktok generace, která vše potřebuje instantně a zrychleně, ale tohle bylo i na mě zbytečně rozvláčné. Ten vztah/rozdíly mezi děvčaty... to šlo divákovi zprostředkovat méně doslovně. Kdyby se scénáristky spíš než vztahovými kotrmelci pověnovaly logice... . Že by ten požár působil moc věrohodně... . Z jednoho spáleného sešitu shoří kovová, kamenná budova a silou obdařená tlupa čarodějnic se otráví kouřem? I když se to v rámci příběhu servírovalo malé Oshe a prostoduchým divákům...je to přeokatě naivní. I ti nepředvídaví diváci tuší že výjde najevo, že požár i povražděný coven má na svědomí někdo další...nejspíš postava v pozadí...mistr Mae. Možná tvůrkyně podceňuju, ale zatím mi k tomu dávají spoustu příležitostí. Jediné co považuju za pozitivum je, že se na scéně (byť asi jako slepá ulička) objevily čarodějnice a že se rozmlžil původ dvojčat. Nicméně pořád je to velká slabota. Tahle epa měla být zdrcnutá do patnácti minut a měla být úvodník první epizody. Pokud to bude i nadále takhle nedynamické, tak půjde o další SW průser.

plakát

Malasaña 32 (2020) 

Scénář psali čtyři lidi a přesto je největší slabinou. Hodinu a čtvrt sledujeme projevy zla, lekačky a různě duchálie. Vidíme jak to obtěžuje celou rodinu a s povděkem kvitujeme, že je to bubání v solidní kvalitě a že graduje. Jenže bez příběhu to nestačí. Pro mě osobně je právě ten origin ducha, nebo místa tím nejdůležitějším. Lítajíci příbory, houpajíci se prázdná křesla, pařáty ve tmě....to jsou ohrané propriety....pouhé doplňky pro zatraktivnění příběhu. Škoda, že je to dramaturgicky tak neobratně poskládané. To rozkrývání oč jde, mělo začít aspoň o půl hoďky dřív. Sice by se našlo i pár dalších výtek, ale tato je zásadní. Pintó je šikula, snad se mu do rukou dostane nějaký lepší scénář.