Stíba

Je to sakra věc zabít člověk. Vzít mu vše co má a co kdy mohl mít. ... Byť jsem se snažil, nedokázal se mi tenhle bezesporu zcela osobitý Divoký západ dostat pod kůži. Zejména skokové přechody a nedostatečně rozvinuté nuance ve mě tu jiskru zkrátka nedokázaly zažehnout. Nejlepší scéna s Little Bilem a nabídnutou pistolí je kdesi uprostřed a když film směrem k závěru neeskaluje, je někde chyba.

Naturalisticky v černobílém hávu podaný vhled do životního příběhu a duše jemné mladé ženy, pro níž konec války je teprve začátkem toho největšího utrpení. Utrpení spojeného s mnoha vzestupy a pády, zklamáními a životními hořkostmi toho nejhrubšího zrna. Za tím vším hnusem, špínou, chudobou a úpadku morálky si alespoň člověk může vychutnat krásnou technickou filmařinu a práci s vizuálem. Tohle je jeden případ za všechny kdy si říkám jak k*****ky dobře si tu dnes s odstupem ne zas tak dlouhých sta let žijeme. Není tomu vlastně co vytknout byť dobrovolně si tohle znovu pustí asi málokdo. Silná káva, která hne žlučí snad úplně každému.

Chybí mi tu pár věcí, které by z tohohle filmu udělali úplnou bombu, i tak je to ale velmi vypovídající. Finální scéna v bytě vše krásně uzavírá.