dadinka

Pro mě animák číslo 1.

"I had to do something, you were becoming such an asshole." Dejte si pozor, ten atraktivní chlápek v šedým saku, velice bohatý a dost arogantní muž, je poslední dobou nesmírně nervózní. A taky trochu nebezpečný. Ale kdo by se mu divil, že - dárky od mladších sourozenců dokáží někdy člověka vykolejit. Někdy vás vymáčknou až na dřeň a zjistíte, kdo vlastně jste...Někdy se vám chce po skončení filmu vyskočit a křičet: "Pro TOHLE miluju film!" Pro TOHLE, co vás napne, rozesměje, přimrazí k židli, dojme. A co skončí - jako každá správná (H)hra - právě včas, totiž v nejlepším.

Příjemná, vtipná, milá a svěží romantická komedie, ve které navíc jde i o něco trochu hlubšího - a nemám teď na mysli jen onen elektrický strojek:) Maggie tyhle role značně nekonvenčních, lehce střelených, ale ve skutečnosti "správných" holek prostě sednou..."Oh look, ducks..."

Pro mě rozhodně překvapení roku 2011. Nenápadný snímek dokazující, že na dobrý film stačí obyčejná kamera odvedle, tři velmi dobří herci a neobyčejně dobrý scénář. Kde je hranice mezi oddaným věřícím a fanatikem? Patrick Wilson lavíruje mezi péčí o děti v nemocnici, terorizováním své ženy i sousedů a bojem sám se sebou před zrcadlem. Charlie Hunnam je neuvěřitelně uvěřitelný (:-)) a každý jeho výraz i slovo jsem naprosto chápala (konečně film, který hercům snad ani jednou nepředepsal nelogické chování a dialogy). A Liv? Na rozdíl od tolik obdivované Arwen v Pánovi prstenů mě tady zcela dostala…Nejistá, uzavřená, navenek uťápnutá, v neforemných svetrech, culíku a bez makeupu, se začínajícími vráskami a bez plastik - a přesto (či právě proto) krásná. Když jsem The Ledge viděla podruhé a už věděla, jak to dopadne, čistě jsem se kochala jednotlivými scénami – ať už téměř hmatatelné jiskřivé napětí při cestách autobusem či výborná slovní přestřelka při „středovečerním hovoru o víře“. Na závěr ještě něco o Liv – jak já tu její postavu chápu! „You know what the problem is? When I was doing what I was doing, I enjoyed it in a sick kind of way. I really liked to getting high. It was relief. But it was killing me and Joe showed something better that wouldn´t kill me.“ A ten závěrečný pohled na manžela…

Zápisník jedné lásky - potkali se, zamilovali se, vzali se, milovali se, hádali se, nenáviděli se, podváděli se, zničili se...Kate i Leonard hrají naprosto precizně (pořád přemýšlíte, jestli jsou vám jejich postavy krajně nesympatické, nebo naopak velmi sympatické). Dostal mě David Harbour ve své mlčenlivé tragičnosti (mám ráda tyhle typy - jeden pohled na April přes sousedovic zahradu vyjádří vše). Ano, jako by tomu něco chybělo (výborná kamera, scénář a hudba to nebude), ale krásně to vyváží poslední minuta filmu - jedna z nejlepších závěrečných filmových scén vůbec. Tak jedem do Paříže, miláčku...

Ač jinak neholduji násilí, vždycky se ráda pobavím u pořádných béčkových filmů typu Komando nebo Rambo I až III, kde hlavní hrdina kosí přesilu bídáků pomocí neotřelých metod i nástrojů v atmosféře "pohádky pro dospělé". Jinak je tomu u Ramba IV. Sylvester popadne kulomet (či co) a během několika minut nepřetržité střelby zlikviduje 400 vojáků, což znamená 400 detailních záběrů na odlétávající končetiny a zakrvácená tělní torza a 400 děsuplných výkřiků. Ale hlavní věcí, kterou chci zmínit, jsou vesnické masakry. Vlastně jsem asi ráda, že se na to na rozdíl od některých zdejších uživatelů nedokážu dívat s nadhledem. Tyhle zrůdnosti se i teď na světě stále dějí a já znovu ustrnula nad paradoxem, že zatímco řeším, že mi zase spadl internet a podobné věci, někde matkám berou děti z náručí a hází je do ohně, někde zabíjejí nevinné děti a týrají zajatce. Dle mého na to chtěl Stallone taky poukázat. A zatímco se mi ty záběry příšerného děsu a beznaděje ukládaly do paměti, z plátna na mě přímo vyskočila otázka - "Proč?". Co vede lidi k tomu, aby masakrovali jiné lidi, své spoluobčany a sousedy...?

Tři čtvrtiny filmu tvoří vlastně jen nekonečné vztahové peripetie prokládané záběry na všudypřítomného Malfoye bloumajícího po bradavických chodbách. Český dabing vyznívá lehce parodicky a většinu filmu jsem se smála jak blázen, o perlách typu "proč je Harry pořád zakrvácený?" či "Rone, proč sněžíš?" ani nemluvě. Pokud máte knižní předlohu v čerstvé paměti, budete neustále sledovat, jak v každé druhé scéně "tenhle tam neměl být, ta už to měla dávno vědět a tenhle tam měl jít s úplně jiným úmyslem". V poslední půlhodině filmu začíná přituhovat, leč je mi záhadou, proč byla vypuštěna závěrečná bitva v Bradavicích a majestátní pohřeb a místo nich se objevila scéna "kdo se skrývá v obilí", která s knihou nemá nic společného...Na druhou stranu, natočený je Harry no.6 kvalitně, z mladého Voldyho mrazí, Severus je tradičně dokonalý a ta kouzelná atmosféra, kterou Rowlingová pohltila miliony lidí na celém světě, odtud přece jen dýchá.

"Vzrůstající populace Číny nebo dělení buněk jsou mi šumafuk, to jediný, co mě trápí a co mě bolí, je Kyle." Tihle povrchní lidi (kterých je tu plný film) mě hrozně iritují. Jak jsem ráda, že mě míjí svět, v němž největší katastrofou je když si vás On (Ona) odebere z přátel na facebooku, v němž posíláte smsky rodičům do vedlejšího pokoje a nikdy jste naživo neviděli ovci. Život mezi notebookem, mobilem a chatem. Kašlete na školu a chcete chlastat, fetova, pařit a souložit a rodiče proti tomu furt něco mají - nepochopitelné. Ostatně rodiče sami nevědí co se sebou a nechovají se o moc dospěleji než jejich děti. Lola (které mimochodem minimálně v českém znění snad nikdo Lol neříká) v úvodu "děsně miluje" metrosexuálního frajírka, co hraje v kapele. To už se ale na scéně objevuje její "skvělý kamarád" - překvapivě metrosexuální frajírek, co hraje v kapele a navíc má fakt charakter. Jak tohle asi může dopadnout...Přidáme ještě pár zpomalených záběrů, aby to bylo cool. A všechny intimnosti si zapíšeme do deníčku, tam je totiž mamka nikdy nenajde...Ještě že mám v okolí tolik normálních teenagerů, kdyby byli všichni jako v tomhle filmu, asi bych se zbláznila.

Žil jednou jeden obyčejný pán s brýlemi. Ten pán byl hrdina... Z novodobých českých filmů hodnotím plným počtem bodů tři - Pelíšky, coby pro mě v mnoha ohledech dokonalý snímek, Nudu v Brně, která přesně vyjádřila hořkosladkou křehkost všední reality života, a právě Musíme si pomáhat. Na rozdíl od dvou předchozích filmů se na něj už ale nikdy znova nepodívám. Dokonale ukazuje atmosféru života za války, ten všudypřítomný ochromující strach v ulicích i za zdmi domů, o němž se mi doposud zdá v nočních můrách. Ústřední čtveřice herců podává uchvacující výkony ve filmu o tom, jak hrozný a nespravedlivý dokáže život být. A o tom, že mezi námi žijí bezejmenní neznámí lidé, kteří se rozhodli udělat správnou věc, ač jim přinesla jen pohrdání, utrpení a strach. Strach, ten je v Musíme si pomáhat všudypřítomný a šíří se z obrazovky i ke mně. Při scéně s esesákem prohlížejícím auto jsem trnula strachy, při záběrech na poválečné pouliční lynčování v duchu křičela a při závěrečném vyvrcholení "tak kde máte toho schovaného Žida?" jsem musela na chvíli odejít z místnosti, protože jsem to prostě nezvládala. Uf. Vynikající film, který na mě má vliv dodnes.

Jsou chvíle, kdy je vhodné vést u zvonícího telefonu v metru "já ti...ehm...musím říct...ehm, ehm...že tě...asi" rozhovory a chvíle, kdy to vhodné není... Matrix hasn´t me (not yet), počkám si na další shlédnutí.