verbal

Boy kills brain aka Kill DeBill. Tak tady čtu, že prý trvalo dlouhých 8 let, než se tento sqost dostal do produkce. No ani se věru nedivím a myslím, že by určitě nebylo na škodu, kdyby to trvalo ještě tak dalších 800. Satanžel se však po osmi letech samozvaný otylý rešeržér Mořic asi konečně naučil pořádně kouřit žluklé majitele studií, a tak spatřil světlo světa peklotyčně přitroublý, rakovinotvorný pičoid, určený převážně pro náctileté mentály s ADHD, paralympijské reprezentanty v hodu rozštěpem a možná pro pár nejpohlupavějších smažanů degenerativních počítačových her. Nechápu, jak tohle někdo mohl zacvakat, ani účast některých poměrně profláklých držek. Jedná se totiž totálně retardované revue nezáživných, sáhodlouhých, do úmoru repetitivních a špatně natočených rádobyakčních demencí, obalených naprosto IQcidní vatou, k čemuž „scénář“ patrně načmárala pokřiveným prstem namočeným do nutely nějaká těžká mozková dysfunkce. Ale nepochybuji, že ta si teď s Mořicem dozajista poplácává po ramenou s tím, jaxe jim ty oligofrenní rejdy děsně povedly a jak byly parádně vychlazené. No, i pro pár zdejších proletářských pacientů zjevně byly, každé zboží má holt svého tupce, a já se zase pomalu začínám bát vycházet ven.

Dechberoucí festival perverzních nápadů Jirky Milera. Je prostě démon, anebo v předraqovém věku jede na nitru! Další pokračování jeho postapoporna s postiženými z australského automotoklubu je skvělou ukázkou toho, že i dnes, v dobách odporných digitálních mrdníků, může být film technicky dokonale moderní, a přitom stylem dokonale staroškolský. Už dlouho jsem neviděl něco tak nádherně natočeného, s krystalicky čistým obrazem, famózní kamerou, fantastickými exteriéry, mrazivou hudbou a třemi prdelemi úchylně perfektní až nádherně zvrácené analogové akce s minimem omalovánek. Jirka dokonce dokázal i další neuvěřitelnou věc, a sice, že filmu skoro neuškodil ani prkenný pozér Homothor, kterého Pan režisér dokonce donutil i párkrát nakrabatit čelo. Anebo to možná bude spíš tím, že toho Dementa, boha hromü, ve skutečnosti hrál skvělý velkobritský herec Mark Gatiss. Vcelku zajímavou markantou posledních dvou dílů se jeví to, že ústřední postava je tam de fuckto úplně k hovnu. Tudíž tak jako v předchozí Fůře na cestě zcela zbytečný Tomáš Tvrdýy jen tak celou hrací dobu nepodstatně čuměl jako tvrdé „y“, i tento díl by se klidně obešel bez obskurně odporné Aničky Krejčí – Radostné, která tu s očima na spáncích jen tak bezradně čumí každým po jiné mouše a sem tam prostě vystřelí jazyk a nějakou slupne, zatímco všichni ostatní mutanti, postapo potrati, animální hovada a jiné obludy parádně rozjebávají obskurní vehikly a vzájemně se brutálně koxují. No, rozhodně by jeden musel být řádně ozářený, aby uvěřil, že z takové zrůdičky by někdy mohl vyrůst seksy Theronovic Karlík! Ovšem to z mé strany není vůbec žádná výtka, byl jsem tou vizuálně dokonalou hn - hnn – hnnnnnn banalitou naprosto oblažen a uchvácen, až jsem měl po skončení chuť narazit volant i na vytuněnou dvouventilovou sekačku Stiga a s nějakým rozeným invalidou či retardem brutálně rozjezdit bankr na nejbližším golfovém potratišti.

Dva veskrze ohyzdní semibinární zbuznělci se dvě hodiny snaží ňoumovitě nasoukat rukojeť tenisové rakety (tolik ke „sportovnímu“) do slizké a totálně prkenné cigošky Zendáji, která je i při tom hendykepu zcela mimo jejich ligu, anebo prostě jen perverzní úchyl, a z umpire jim ty tolik „progresivní“, obskurní pydlošousty píská žužučerný tranzistor. Na takové studii vyšinuté panseksuality šeredných parafilních minorit by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby to ke všemu tomu deviantnímu homoneštěstí nebyla navíc totálně přitroublá, plytká a nudná pozérská sračka s buzerantským střihem a nehtorvoucí hudbou, určená výhradně pro latentní i ven vyšlé homoseksualisty a jiné seksuální dezorientáty z degenerace Z, v níž se všichni aktéři chovají jako naprostí labilní kokoti.