castor

Zatímco spousta dětských hvězd padla na dno nebo jednoduše zmizela z filmového prostředí, ona si na přelomu 80. a 90. let došla pro dva Oscary. I v průběhu dalších let „platila“ Jodie Foster za křehkou bytost bojující proti zlu, které mělo různé podoby. Každopádně vzápětí po svém fenomenálním hereckém dvojúspěchu, kralovala i na režisérském křesle: při natáčení dramatu Človíček Tate jí navíc nebylo ani třicet. Klobouk dolů. Představuje svobodnou matku, kdy inteligence jejího syna dosahuje geniality. Ve čtyřech letech psal verše, v sedmi maluje obrazy a řeší matematické úlohy. Co nasbíral v nadání a inteligenci, postrádá v komunikaci s okolním světem. Výsledkem je originální příběh připomínající začátky samotné režisérky. Také ona totiž patřila mezi nadané (a zázračné filmové) děti. Ač se místy pohybujeme v melodramatických vodách, Foster se dokázala vyvarovat sentimentu a nabídla silný nezávislý pohled na inspirativní příběh.

Velké jméno, magnetické charisma, komplikovaná osobnost. Pro řadu mladších herců byl vzorem. Zosobňoval revoltu, svými rolemi žil, s postavami splynul. Jednou dokázal být zdrženlivý či něžný, jindy neurvalý až vzteklý. Kariérní přelom přišel s živočišnou rolí v Tramvaji do stanice Touha, za kterou získal svou první oscarovou nominaci, a další tři rychle následovaly. Čtvrtá v řadě, za drama V přístavu, odhalila v ještě větším měřítku šíři jeho hereckých možností. Oscara získal, jenže kam dál mohl stoupat? Záhy ho stále silněji začala provázet pověst problémového herce. Jeho výstřednosti se časem stupňovaly, jeho nespolehlivost rostla. Ignoroval režijní pokyny, zdržoval natáčení, měl nesmyslné požadavky. V 60. letech se objevil v několika slabších (spíš méně výrazných) kouscích, ale holt měl status hvězdy, takže nadále dostával pohádkové honoráře. Zastiňovaly ho ovšem nové tváře – Redford, Nicholson, De Niro. Každopádně když to vypadalo, že s Brandem došla Hollywoodu trpělivost, vydupal si ho Coppola do svého Kmotra. A herci zase všichni zobali z ruky. Tolik o něj stáli i v případě Supermana, že byli producenti ochotní vyplatit Brandovi za pouhé dva týdny práce skoro čtyři miliony dolarů. Celoživotně miloval Tahiti, stejně jako bouřlivý způsob život. Zplodil snad až jedenáct dětí, přičemž jedno z nich spáchalo sebevraždu, výrazně přibral, trpěl depresemi, cukrovkou, ztrácel zrak, sláva se pro něj stala prokletím. Vytvořil každopádně škálu velmi odlišných charakterů, v samotném dokumenty nehovoří (naštěstí) jen samotní publicisté, ale třeba legendární Elia Kazan, což je určitě zpestření. Vidíme i ukázky z osobního života, hercovy názory a životní postoje, což v cyklu nebývá zvykem.

Všichni řeší vysokou školu, jen Tory s Robbym vědí, že jim život rozdal mizerné karty. A zase se to projeví. Ostatně jako dřív. A předtím. Rozdílný přístup k výuce karate (i k životu) se zase projeví mezi Danielem a Johnnym. Ostatně jako dřív. A předtím. Mám pokračovat? Dobrá, vraťme se na začátek, konkrétně k Tory, jejíž budoucnost není zrovna růžová a turnaj Sekai Taikai jí může v mnohém pomoct, takže se scenáristé chytnou jedné z berliček a… a poslední scénu snad čekal každý. Rozhodně ale zatím suverénně nejlepší díl dost průměrné šesté série. Uvidíme na podzim.