Recenze (130)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/166/568/166568813_bf1547.jpg)
Ucho (1970)
"Jsem komunistka, jsem, mám ráda svou zem. Kdo ji nemaj rádi, hodíme ho z báni."
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/160/871/160871960_1e59bc.png)
Sedm samurajů (1954)
Dlouhá stopáž je využita bravurně a výsledkem je velmi všestranný snímek. Věrné prostředí feudálního Japonska, kde si film ale všímá spíše těch spodních vrstev, narozdíl třeba od Kagemuši. Situace ve společnosti a vztahy mezi jejími jednotlivými vrstvami jsou dobře nastíněny a ústřední příběhovou linku tak lze vnímat v širších souvislostech, neměl jsem žádný pocit uměle postavené zápletky. Souboje, které pro někoho možná překvapivě nedostávají příliš velký prostor, jsou pojaty až vidlácky, a tedy přirozeně - samurajové nejsou nijak heroizováni, a velkou roli v nich hrají obyčejní rolníci - lze silně cítit surovost a zvířeckost, s jakou se z vyděšených vesničanů stávají vrahové, a s níž se vrhají na osamoceného nepřítele. V kombinaci s propracovanou psychologii postav tak tvoří opravdu vydatný (byť neuspěchaný) a uvěřitelný výlet do tehdejšího Japonska.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/160/936/160936098_2d4c57.jpg)
Glen, nebo Glenda (1953)
Příjemné překvapení. Nechápu ten poprask okolo Eda Wooda. Film má silný námět i hodně dobrou realizaci, osobně mi ten živelný styl Eda Wooda vyhovuje. Oceňuji jej obzvláště s přihlédnutím k době, kdy byl natočen, a tématu, o němž pojednává. Jistou slabinou jsou herecké výkony a některé věci technického rázu (špatné nasvícení), které ale zdaleka nedosahují "úrovně" Plan 9 a mně osobně nevadí.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/072/72447_7be7bd.jpg)
Krajina přílivu (2005)
Gilliamova fantasie vytvořila pohádkově laděné prostředí, na jehož vlnách je – spolu s několika dalšími zvláštními existencemi - unášena zvídavá a podnikavá mladá dáma nacházející se v ne právě standardní životní situaci. Zhmotňují se zde hravé dětské fantasie, ale také mnohem vážnější a perverznějších nápady, zdánlivá bizarnost je zde ale spíše zvýrazněním přirozeného než absurditou. Vše se odehrává jakoby pod snovým závojem, s občasnými problesky reálného světa venku. Jodelle Ferland dostává obrovský prostor a využívá ho tím nejlepším způsobem – ona nehraje, ona SI hraje a celý film se tak mění v její úchvatný koncert.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/008/8852_3ea2ca.jpg)
Evropa (1991)
Vrchol Evropské trilogie a Trierova „předdogmatického filmu“. Základní zápletka je shodná s Kafkovým Nezvěstným – mladík přijíždí „na zkušenou“ do země, o jejichž pravidlech a současné situaci toho mnoho neví, a jediná osoba, kterou v ní zná, je strýc, jenž ho do ní na počátku uvede. Brzy se však jejich cesty (fakticky) rozdělí a mladík proniká do pohnuté historie německého národa na vlastní pěst. Jako cizí (idealistický) element však v moři intrik a naprostého relativismu, neschopného určit rozdíl mezi dobrem a zlem, nedokáže obstát. Ač Trier nebazíruje na historicky přesných faktech, POCITY a NÁLADU země, jež v předchozím půlstoletí prošla tolika proměnami a otřesy, vystihl dokonale. Zároveň jde i o Trierův vizuální vrchol; spoléhá na úžasnou, typicky „evropsky“ svobodomyslnou kameru, nestřihové přechody mezi scénámi, přední projekci a temné ladění, z kterého vystupují barevné předměty klíčové pro tu kterou situaci. Těžce nadčasový a trierovsky svůdný film.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/048/48307_621062.jpg)
Kagemuša (1980)
Stín nemůže jednat nezávisle na osobě, jež jej vrhá. Kagemuša je bravurní syntézou psychologického dramatu a válečného filmu, jehož hlavní hrdinové utváří nezvyklý trojúhelník: hlavu rodu a jeho dvojníky. Zatímco vladařův bratr tuto roli zastává dlouhé roky, pro odsouzence na smrt, který vděčí za svůj život jen mimořádné podobnosti s ním, představuje šok. A vzápětí sledujeme, jak se svého života opět vzdává pro imitaci života někoho jiného; jeho překonávání překážek v podobě změny chování, vyjadřování i jemných pohybů, až po styk s vlastním vnukem a koněm, jenž nikdy jiného jezdce nesnesl. Zpočátku se jeho úkol jeví pouze dočasným a příležitostným, po pánově smrti je ale dvojník jedinou naději na utajení této – pro rod ve válečném stavu fatální – skutečnosti. A tak postupně opouští, co bylo vlastní jemu, a přejímá zvyky, které měl mít někdo jiný, každým okamžikem ovšem hrozí, že se iluze stane více nepotřebnou; a co bude pak se samotným stínem? Jeho pravá podstata je mu nadto neustále připomínána tím, že lidé, vzdávající mu na veřejnosti čest, se k němu v soukromí mohou chovat nadále stejně hrubě. Titulní dvojroli si zahrál Tacuja Nakadai a předvádí v ní jeden ze svých nejlepších výkonů, vrcholem jsou dlouhé záběry, v nichž se snaží gesty a výrazy co nejvěrněji podobat své „předloze“; v dlouhých záběrech si ostatně celý film libuje, ať už snímají promyšlené dialogy nebo nádherně barevná pochodující vojska (často doprovázena úžasnou hudbou). Pro mne osobně představuje Kagemuša Kurosawův vrchol a jeho nejlepší film. [Rovněž byl mezi studenty japonštiny s úspěchem testován jako pomůcka pro účení základních znaků kandži.]
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/162/648/162648886_11130c.png)
Aguirre, hněv Boží (1972)
Na začátku v krásné scéně se výprava dobrodruhů - "výbor civilizované Evropy" - kněz, krásně oblečená žena v nosítkách, vojáci, několik těžkých děl... - snaží slézt prudký horský sráz. Všude spousta stromů, nastražených pastí, lidé, zvířata i proviant se utápí v blátě... Až dorazí k nekonečné řece. Depresivní a beznadějná pouť. Před nimi je vidina bohatství říše Inků, o kterém slyšeli, a utěšují se, že "Mexiko také nebylo iluzí". To jediné je zadržuje od potupného a nejistého pokusu vrátit se stejnou cestou zpět. A tak se objevují další a další kilometry řeky, docházejí potraviny, prohlubují se vnitřní spory, přibývá záhadně zavražděných a dosažení cíle už >je< pouhou iluzí... A všemu vévodí úžasný, démonický Klaus Kinski, který ke skvělému hereckému výkonu nepotřebuje téměř ani otevřít ústa.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/162/298/162298165_570f30.jpg)
Zvrácený (2002)
Jako nejlepší charakteristika filmu mi přijde, že je to (zdánlivě) běžný den několika obyčejných lidí. Ráno se spolu probudí dva - chlapec a dívka - v posteli, jdou na akci, pijí, tančí, dívka odejde dřív domů... a pak se něco stane. Ve filmu zazní věta ve smyslu, že se takové věci dějí, ale máme pocit, že jen těm ostatní lidem, a potud nás to nějak zvlášť nezajímá, ale jednou se to může stát i nám. A přesně tak to je. Není to jen film, ono se to všude kolem děje. A právě o tomhle přesvědčuje diváka velmi úspěšně - u každé reakce filmové postavy jsem cítil, že právě takhle musí reagovat a chápal jsem to. Je natočený hodně brutálně, téměř bez střihu (byť je rozfragmentován a části seřazeny pozpátku - je to ale spíš takový bonus, žádná revoluční novinka, obohacuje však film právě tím, že ten tak začíná tím nejbrutálnějším momentem a postupně se z brutality vynořují "všední lidské souvislosti" a ukazuje, že je to vlastně příběh obyčejných lidí jako my), afektovaně, s nevybíravou mluvou - každopádně nic z toho nevyznívá samoúčelně, byť režisér určitě nechtěl nešokovat. Důležitým prvkem je atmosféra, Zvrácený je velmi působivý, což je i dílem létající kamery, která plachtí mezi postavami, tmavými zákoutími, světelnými efekty v gay-klubu... a dunivé hudby.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/166/406/166406882_17e0fe.jpg)
Ghost Dog - Cesta samuraje (1999)
V Ghost Dog se vyskytují nejveselejší a možná nejstylovější hlavouni podsvětí, jaké ve filmu pamatuji. Všichni jsou evidentně krok před smrtí, milují infantilní kreslené seriály, mají spory s panem domácím, který jim kvůli nezaplacenému nájemnému vyhrožuje vystěhováním z „klubovny“, v teplákovkách a nepadnoucích oblecích se zadýchají dřív, než vyšlapou schody na střechu, kde mají zlikvidovat svou oběť, mají velmi originální řešení otázek diskriminace na základě rasy a pohlaví, a jsou šokovaní zjištěním, že holub stěhovavý nevyhynul v roce 1914. A mají sličnou neteř. Rovněž jde o film s mimořádnou koncentrací opravdu *krásných* scén, zvláště americko-francouzský dialog, rozhovory ústředního hrdiny s mladou slečnou a jarmushovsky podmanivé záběry (nejen nočního) města, s nimiž se mohou rovnat pouze filmy Wima Wenderse (ostatně je pojí kameraman Robby Müller). Kromě návodu na řešení řady palčivých otázek současného světa je Ghost Dog též neocenitelným rádcem v oblasti kultury – poznal jsem díky němu vynikajícího spisovatele Rjúnosuke Akutagawu. A jeho vážné rovině se v komentáři záměrně vyhnul. :-)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/159/204/159204623_f87448.jpg)
Ed Wood (1994)
Ed Wood nebyl tvůrčím vizionářem, čímž se nelišil od mnoha hollywoodských režisérů své ani dnešní doby. Lišil se ovšem mírou nadšení a hlavně nedostatkem prostředků, které dokáží i z úplné sračky udělat pro širokou veřejnost koukatelný film. Proto nemám jeho filmy rád o nic méně než řadu těch lépe hodnocených, jejichž účelem je „pouze pobavit“. Burtonův Ed Wood je ovšem kouzelný snímek, který - kromě zajímavé osobnosti "nejhoršího režiséra všech dob" - ukazuje jednotlivé scény z Plan 9, Glen or Glenda a Bride of Monster ve velmi humorném kontextu natáčení a vůbec života štábu, takže získávají nový rozměr. Nadto i sem Burton propašoval svůj osobitý vizuální styl a ukazuje, že i Ed Wood mohl zavdat příčinu ke vzniku skutečně skvělého filmu, což mnoho jeho kolegů nedokáže nikdy.