JitkaCardova

Jediný film od Andrewa Haighe, který mě zklamal (tzn. všecky ostatní vřele doporučuji!). *** Funguje tu výborně rozehraný námět, setting i herecké výkony, slabinou je ale nedotažený scénář a pointa zahraná do autu. Člověk by přeci jen raději sledoval, jak se po pětačtyřiceti letech oba partneři vypořádávají s náhle obnaženým vědomím, že pro sebe nebyli ti praví - přičemž ve složitější situaci se ocitá žena, která se nechala ve dvaceti sbalit o pět let starším klukem, který o svoji osudovou lásku nenávratně přišel, zatímco ona ani netuší, že on ji tím připravuje o možnost, aby si k sobě našla toho pravého. A dozví se to až po téměř půlstoletí, kdy se náhle obnaží, že on je viníkem a ona obětí jeho tehdejšího rozhodnutí, jenže mezitím spolu přece jen prožili nějak ne/naplněný život, který je neoddělitelně propojil. *** Jenže tahle nebezpečná a složitá otázka, jak se s něčím takovým vůbec vypořádat, snímkem jen na chviličku prokmitne, jen na chviličku všechno rozechvěje, ale pak je smetena ze stolu vcelku neuspokojivým Geoffovým prohlášením, že Kate pro něj byla ta pravá a jemu je jen líto, že to ne vždycky věděla. Čímž se celý ten vynikající psychologický námět spolehlivě zabije. Je to sice Geoffovo veřejné prohlášení na jejich oslavě pro přátele, podmíněné Katiným výslovným přáním, takže to může i nemusí být pravda, ale film tím každopádně končí, takže je to fuk. A velká škoda. *** (S R. ve Zde, 22. 6. 2024.) *~

Tu zdejší přísnost nesdílím, mě to sytilo každou minutou a ve filmu je vidět mnohem víc než dobré řemeslo. *** Podle mého vznikl další nezbytečný snímek jako svérázné svědectví o kvalitativním skoku, šoku, který americká společnost prodělala na přelomu divokých 60. a zkrocených 70. let, o čím dál svízelnějším pohybu po křehké hraně mezi zažíváním svobody a pácháním násilí, či mezi patřením ke svým lidem a izolací na straně jedné nebo organizovanou anonymizovanou mašinérií na straně druhé - ať už mašinérií státu nebo třeba velkého gangu... Jak rychle se změnila společnost přicházející o hodnoty volné, nesobecké lásky, soudržnosti, lehkosti bytí, svobody, o iluzi amerického snu. Na pozadí Vietnam, traumata, nástup tvrdých drog a tvrdých zbraní, sociální rozdíly, rozbité rodiny, rozčarování, život na ulici, znecitlivění, konkurenční boj, tlak na úspěch... utužování systému i revolty (přechod od klubu ke gangům) a s tím ruku v ruce deromantizace a deklasování toho, co dřív znamenalo být rebelem... *** Nejen obsahově, ale i formálně velice povedený snímek, jak herecky, tak vizuálně, nebo tím přesným hudebním podkresem i jeho významovými absencemi, kde chvíli se s hrdiny unikavě noříte do burácejících motorů a ohlušující muziky, a pak s nimi slyšíte každý výdech i zapraskání štěrku i prodlužující se ticho, ale i tím zarámováním děje do vyprávění mezi fotografem a Kathy, dvou pozorovatelů z okraje příběhu - až k tomu významnému úsměvu na závěr, který si Kathy s Bennym vymění.  Svoboda spočívá v porozumění a přijetí nezbytného - a také v tom, že skutečná rebelie na sebe bude brát různé podoby a může být i úplně nenápadná. *** (ČSFD projekce, Černý Most. S Lí. Červen 2024.) *~

Na jednu stranu hodně odvážný a uvědomělý, osamocený počin, využít knihu, potažmo film, zdánlivě terapeuticky a nechat v něm jako autor-deux machina hrdiny pokusit se získat pro sebe zpět alespoň to základní minimum citu, které potřebovali k zdravému, dobrému životu, k motivaci, třebaže až ve chvíli, kdy už je na to pro život pozdě - takže se namísto romantické pozdní naděje naplno projeví v otevřené ráně všechna ta potlačovaná, ale nezadržitelně nahromaděná bezmoc a zoufalství z nevratného zmaru, který měl zárodek v odmítavých gestech a nelaskavém chování neschopných bližních, v dětství i v dospělosti - v gestech a chování, jež už nikdo nikdy včas nevzal nazpátek, v ublíženích, která nikdo včas nezhojil, ve vší té neprojevené lásce, která se tím obrátila v pustotu, ztracenost, nekonečné ticho, jalovou osamělost a pozdní žal nad černou propastí prázdnoty, kterou už nikdo nepřeklene a ničím dobrým nezaplní.... A těm, kteří po vší té lásce toužili, aniž by ji dostali, a pak ji sami neumějí včas dát, zbude strach z další etapy a nad ním osvojený křehký odvážný úsměv. *** Na druhou stranu, čím víc se terapeutický záměr v meta-rovině daří a doslovně se odkrývá, tím víc se příběh k tomu použitý nutně stává melodramatickým, patetickým, klišovitým - a tím méně a méně celek na první pohled působí jako dobrý film. *** Přesto je to velice dobrý film, ve své průzračnosti velmi odvážný a originální tah na poli života a filmu zároveň a někdo to udělat musel, a jsem ráda, že k tomu na své životní a filmařské dráze dospěl tak svébytný režisér jako Andrew Haigh - jsem vděčná, že jsem ho objevila. -- Doporučuji všem nespokojeným srovnat tohle dílo s jeho starším filmem Víkend, v podstatě se jedná o stejné téma, hrdiny i prostředí (gayové, seznamování, traumata, panelákový byt, bary, Londýn), jen místo rafinované terapie s patetickým příběhem dostanete svrchovaný filmový příběh s nezbytným oparem bílých míst a otazníky - čili je mimochodem naprosto zřejmé, že tenhle počin nevznikl nějakou nedotažeností či nedostatečností, ale naopak: dotažením a statečností jít až za hranu, jak to v jednu chvíli v příběhu naznačí Harry. Je to o stupeň vyzrálejší filmařina, jenom nebude viditelná ani pro každého filmového fajnšmekra. A jsem moc zvědavá, kam se Andrew Haigh posune dál. *** (B12, 16. červen 2024.) *~