svetylko

Čtu si všechny komentáře a navrhuji demonstraci s hesly: Konec telenovelám a vymývání mozků ! Vraťte nám Muže na křídlech!

Zvoní telefon. "Mami, to jsem já....dneska snad nedávají "Velmi křehké vztahy", že ne.....víš...včera jsem ti potřebovala říct, že .." "Krucinál, vymáčkni se, kvůli tobě přijdu o Rodinná pouta !"

Přes těžko snesitelný dabing (otce hlavního hrdiny stojí opravdové úsili vydržet) a celkově béčkové zpracování (při tak nízkých nákladech to je ale pochopitelné) tento film stojí za vidění pro originální vyústění příběhu o manželské krizi, která působí tak skutečně, jak to ze života známe. Kirk Cameron je sympatický stejně jako jeho pokus o záchranu.

Tak intenzivní zážitek, že mi bylo fyzicky zle.

Za necelou půlhodinu, beze slov navíc, tu spíše cítíte, než vidíte, vztah otce a synka - nástin toho, jak jsou oba moc rádi každý den spolu. Je v tom naplnění srdce a touha po lásce a jejím předávání. A to je něco, co se tvůrcům povedlo na diváka ve vší jemnosti přenést, aby pak přišla zásadní otázka: Jakou cenu a smysl má život? Mých nejsilnějších 30 minut v kině.

Komentuji tento film s odstupem více než tří let, kdy jsem ho viděla v kině. Plno filmů po této době bych dokázala jen tématicky zařadit, protože většinou nestojí za to se jejich obsahem zabývat ani den po jejich shlédnutí (vyjímky nestojí za to ani v kině). Sedm životů bych ale i dneska dokázala obstojně odvyprávět. Ne, není to film, který si pustíte zase za rok. Ale nutí to přemýšlet o milosti a odpuštění, které pro sebe hrdina nenašel - a tak se s bolestí největšího osobního selhání a pocitem viny vyrovnává tak, že za to zaplatí. Promyšleně a zodpovědně. Chápu ho - ale.... přes dobro, které tím způsobil, přece člověk nemůže kývnout na to, že řešením je smrt - i když je mi férovost celého přístupu moc sympatická a jedná se o nejnesobečtější odchod za světa, jaký si člověk dokáže zrežírovat.

Julia Ormond v roli neobvyklé, poskytující prostor pro tvář komickou, vážnou, vášnivou i romantickou. A čistá mužská duše, které vtiskl tvář pro mě neznámý Oleg Menšikov - tolik ryzosti v postavě, které můžu věřit každou emoci. A přitom - kdoví, jak to dělá - je u toho ještě roztomilý a odhodlaný tak, jako později jeho syn: "Mozart je velký skladatel" a nikdo ho nedonutí tvrdit opak, to spíše jeho "pronásledovatel" kapituluje. Bohužel všechno v životě nekončí jako pohádka, ale tento film - i přes dvacet minut, o které mohl být ve svůj prospěch kratší - mě neuvěřitelně bavil střídáním nálad a omotal si mě svými komickými i dojemnými momenty (např. leštění parketové podlahy nebo loučení na nádraží).

Nebýt doporučení mého bráchy, tak si film, který se může jmenovat tak hloupě, nepustím. Očekávala bych nepovedenou komedii a to je možná důvod, proč tento film nevstoupil do širokého diváckého povědomí. Teď navrhuji s okamžitou platností sebrat tužku tomu, kdo si připadal kompetentní přejmenovat toto dílo o životě člověka, který zásadním způsobem zasáhl do zatuchlého akademického přístupu k léčení pacientů v mnoha státech světa. Film o složitém a smysluplném překračování hranic, odvaze přinést oběti a touze pomáhat a vidět i na nemocničním lůžku v první řadě konkrétního člověka. Pro sílu skutečného příběhu a herecké výkony promíjím otřepaná filmová klišé. 80%.