liborek_

86% ? Chyba bude asi ve mně, když je tady taková drtivá převaha nadšených komentářů. Já jsem ale na tomhle filmu neshledal nic tak světoborného. Byla to sice střeštěná komedie, ale na můj vkus bylo té střeštěnosti příliš a vůbec mi to do sebe nezapadalo. Kramer tlačil na pilu a moc při tom skřípal... Asi se na to někdy budu muset kouknout znovu, teď mi to přišlo docela slabé... Maximálně 2 a 1/2 hvězdičky s ohledem na výši celkového hodnocení zaokrouhlím nahoru..

Chytrý a skvěle natočený historický film, který má jen minimum chyb!!! V dostavníku směřujícím na Méty se střetává výřez francouzské společenosti té doby s legendárním Casanovou (Marcello Mastroianni) a americkým spisovatelem a filosofem Thomasem Painem (Harvey Keitel). Nevědomky jedou ve stopách francouzského krále Ludvíka XVI a jeho manželky Marie Antonietty, kteří v přestrojení prchají z Paříže, ale jsou poznáni a zadrženi v městečku Varennes. Noc ve Varennes je pětihvězdičková podívaná na skvělého Mastroianniho, Barraulta a další. Film má atmosféru, která přímo vtahuje do centra dění, a především pohled na stárnoucího Casanovu, který působí tak neuvěřitelně lidsky a je snad tou nejkladnější postavou filmu, je mírně řečeno zajímavý :-). Krásné dialogy, kamera, prostřihy na "vysvětlivky" a pohled na měnící se svět konce 18. století rozhodně stojí za vidění. *****

V raných letech kinematografie byl Příjezd vlaku najnapodobovanějším námětem. Je to pochopitelné, už při první projekci vzbuzoval tento snímeček šokantní reakce a údiv. Postupem doby se už však podobný styl lidem zajídal a bylo jasné, že tohle je slepá ulička. Pokud jde o kopírování jako takové (ne jen přebírání námětů, ale skutečnou krádež), tak pan Lumiér v tom byl sám mistr. Bez rozpaků kopíroval např. Méliésovu Cestu na Měsíc a dál prodával s tím, že nedělá nic nekalého, protože kinematograf je vlastně jeho vynález a takže i ten film (který jím byl pořízen) patří svým způsobem jemu... Autorství v té době ještě nikomu nic neříkalo.

Lumiérovci byli předvším obchodníci a film chápali jen jako módní vlnu, jakousi zvláštnost, která lidi stejně brzy omrzí... Nelze je považovat za umělce a označení "režie" u Louise Lumiéra není vůbec přesné. Jejich filmy mají jen dokumentační hodnotu, ale jinak nejsou ničím výjimečné, což sami poznali a brzy s tím přestali... Nahradili je skuteční průkopníci filmové režie jako Méliés, Williamson, Zecca, Porter a další.

Na této grotesce je vidět posun, který mladičká kinematografie prodělala za těch pár let existence. Lumiérovský dokumentační styl skončil s počátkem století a Méliés naopak ustrnul na svých feérických experimentech, které měly spíš charakter divadelního záznamu. V tomto snímečku už kamera nestojí na jednom místě a nebrání se vyjít z ateliéru, ale ve výrazových prostředcích to ještě pokulhává. Tento snímeček není ničím zvláštní, je to vpodstatě průměr a myslím, že jím byl i ve své době. Přesto dám díky vtipnosti hvězdičku navíc.

"Řeknu ti... dva chlápci rančovali, tam kde jsem vyrůstal, Earl a Rich. A i když to byli pořádně tvrdí chlapi, byli ve městě jen pro posměch. Earla našli mrtvého v odtokovém údolí. Připevnili ho ke kolu za ptáka a táhli ho údolím, dokud se neutrhnul (...) Bylo mi asi devět. Můj otec se ujistil, abychom to s bratrem viděli. U mě dosáhnul, co chtěl..." A tohle provází celý film, někde tam vzadu, za dějem a za tím vším... Předsudky, které omezují dva lidi v tom nejzákladnějším prožitku, jakým je láska. Zkrocená hora je výborným způsobem natočená romance mezi dvěma chlápky, kteří navenek působí právě tak drsným dojmem, jak je zmíněno v tom úvodním citátku, ale vevnitř jsou to citliví kluci, kterým osud hází pod nohy jeden klacek za druhým. Kolem nich kvete přetvářka a odsouzení a oba hrdinové se s tím musí celou dobu rvát. Film má poměrně drsnou atmosféru a vůbec není patetický, krásné scenérie a pěkná hudba dodávají na působivosti. Snímek má ale jednu pihu na kráse... Vztah obou hrdinů je podán ne úplně šťastným způsobem. Vlastně se redukuje jen na sex a dlouhé mezery mezi ním. Je pravda, že v tom je hodně vášně a že to je podáno velice přesvědčivě, postrádám ale nějaký hlubší vhled do jejich vztahu, který by nějak přiblížil, co mezi nimi opravdu bylo. Závěrečná scéna, kdy Ennis pláče nad Earlovou košilí je sice silná, ale mělo by jí předcházet něco, co by vztah obou lidí více vysvětlilo.

Tenhle snímeček vypadá spíš jako instruktážní film, promítaný před začátkem představení, než jako opravdové kino... Griffith tu prostě byl na začátku cesty, která měla vyústit ve Zrození národa a Intoleranci. Námět je vtipný, ale zpracování dost pokulhává a nemá na Méliésova filmová kouzla (jimiž se snad inspiroval).

Mááástrpííís...:-) Skutečně jeden z vrcholů němé éry, pro mě určitě... Brilantně natočená duchařina o smrti, životě a především naději... Vozka smrti je skvělým způsobem vyprávěná legenda o Davidu Holmovi (hraje ho sám Victor Sjöström), který čelí údělu hříšníků, jenž, vydechnuvší v poslední okamžiky roku, musí se ujmout otěže vozu a celý následující rok s ním jezdit světem a sbírat duše zemřelých. Sjöström si s naprostým přehledem dokázal poradit se složitou strukturou příběhu, dokázal ukočírovat všechny flashbacky a flashbacky ve flashbacích..:-) Film sám o sobě má totálně pohlcující atomosféru a pokud budete film sledovat se stejně depresivním soundtrackem jako já, je o zážitek postaráno... Tímto filmem se k "dokonalosti" (v mezích možností němého filmu) dovedla i metoda dvojexpozice, které filmaři sice využívali už dříve, ale tady našla perfektní využití.

Bezpochyby jde o velice dobrý film, skvěle natočený, s výborným scénářem a zajímavým podtextem, ale něco mi tam malilinko vadilo nebo chybělo... Těžko přesně pojmenovat co, ale neměl jsem z toho ten pětihvězdičkový dojem jako mnoho lidí tady. Několikrát tu byla zmíněna "nenápadnost" Weirových filmů, ale tenhle kus mi přišel nenápadný až příliš. Místy mi Společnost mrtvých básníků připomněla (vzdáleně) Andersonův film Kdyby.., děj se odehrával ve stejném prostředí a společná byla i touha hlavních hrdinů po svobodném myšlení, vyjádření a nepodléhání ztuhlosti školních řádů (Carpe diem...). Nicméně Společnost mrtvých básníků je přece jen o něčem jiném. Kdyby.. je alegorie, kdežto Weirův film jde do všeho zpříma a bez oklik, má jasnou zápletku, tragické výústění i působivé finále. Moc se mi líbila scéna, kdy student četl úvod do poezie od jednoho ctihodného autora, jenž požitek z poezie měřil takřka matematicky, a především komentář k němu pronesený učitelem Keatigem:"Exkrement... To si myslím o panu J.Evans Pritchardovi, PhD...Neklademe tady nějaké potrubí. Tohle je poezie!! Není to žádná písničková soutěž: 'Mně se líbí Byron - dám mu 42, ale špatně se na něj tancuje...' " Robin Williams v roli Johna Keatinga byl dobrý, ještě víc se mi líbil student, kterého hrál Ethan Hawke. Ve filmu mi ale chyběla nějaká výraznější a poutavější atmosféra. Pěkné 4 hvězdičky.

Taky se vám stává, že si z dětství pamatujete nějakou scénu a pak dloooouho poté si nemůžete vzpomenout, ze kterého filmu to bylo? Mně se to stalo s filmem Na stromě... Pamatoval jsem si bizarní scénu s autem na stromě na skále a pak výbuch lodi. Až teď jsem zjistil, z čeho to vlastně bylo... Ruku na srdce, tento film není nic extra. Je chaotický a jednotlivé scény na sebe navazují hodně krkolomně, o reálnosti některých situací ani nemluvě (ale to je u komedie celkem vedlejší). Film má jistě svou zvláštní atmosféru, horkou, skoro až trýznivě pouštní...:-) Nicméně první dvě třetiny filmu byly až na pár povedených vtípků docela nudné a skutečnou zábavu skýtá až poslední třetina a akce Pinie... Skvělá karikatura! Jako celek je Na stromě spíš podprůměrný, přesto nakonec dávám tři hvězdičky.