ClayGirl

Páni, viděla jsem pilot a už dlouho jsem se tak u seriálu nenasmála. Čekala jsem, že tu bude mít mnohem vyšší hodnocení. Mezi ostatní seriály, které zdejší uživatelé v hojném množství háží do odpadu, tento podle mě rozhodně nezapadá. Všechno nemusí mít vysokou úroveň, někdy stačí vypnout při přehlídce nerezavějících babských vtípků.

Plastelíňačka už zase kyne na sedačce v kině, tentokrát vedle medvídkovitého podnikatele nervózně čekajícího na první pusu. Smůla, kámo, přestal jsi mě zajímat ve chvíli, kdy jsi mě nechal zaplatit za ty sladké nadkolenky, ačkoli sis je aktivně nechal přičíst na svou klubovou kartičku. Ach, ti muži... Když věříš, že si to zasloužíš, vesmír ti to dá. A já si zasloužím chlapa, který mi ty nadkolenky koupí. Který bude lepší matfyzik, než já, a nebudu mu muset vysvětlovat, co to je ČSFD. Žádná pusa nebude. Jediný, v jehož mužném náručí bych se dnes chtěla schoulit, je rozkošný svalouš Mark Wahlberg hrající sebejistého manipulátora. Vezměte příběh o vrahounovi, který si prostě bral, co chtěl, a jeho děsivých poskocích na drogách, obsaďte do rolí sexy svalovce a prsaté kočky, nezapomeňte na moře luxusních bouráků a domů s bazény a s neomaleným cynismem si prostě dělejte prdel úplně ze všeho. Výsledek promítejte za nekřesťanský poplatek statisícům lidí s kolou a popkornem v ruce na obří obrazovce v barevném vysokém rozlišení za dunění nepatřičně hlasité moderní hudby. Tohle je americký sen. A já jakožto nenáročná česká divačka říkám... hm... Boží.

Nic moc jiného zrovna nehráli a zalíbil se mi námět. Nevěděla jsem, jestli mám spát nebo brečet. Tím chci říct, že je to nuda, do které musíte proniknout dostatečně hluboko, abyste mohli sledovat její děj, kterým je postupné psychické zhroucení ženy po tom, co jí zničily život události, které sama nezavinila. Se vší patřičnou melancholií a depresivní atmosférou. Doma možná, do kina na to chodit nedoporučuju.

V kině je to úžasný zážitek. Správný horor, při jehož sledování jsem se strachy choulila v náručí své jediné lásky, mé drahé, stylové, džínové bundy. Odcházela jsem jako vyoraná myš, s broukem v hlavě a doma jsem se skoro bála jít sama potmě na záchod.

Nejspíš nedokážu pořádně pochopit cizí kulturu. Horor by měl člověka rozbrečet spíš strachy, než smíchy.

Obdivuju, jak Johnny Depp dokáže skvěle zahrát plešatého feťáka a přitom stále oplývat šarmem.

Nechutný a uřvaný film se zajímavou zápletkou a nejedním podnětem k zamyšlení. Doporučuji zhlédnout, pokud máte rádi tragická dramata nebo vás zajímá Frankenstein, jinak asi ne.

Fakt, že jsem se u toho trochu bála, z toho dělá jeden z nejlepších hororů, které jsem kdy viděla. Každopádně myslím, že se z toho dalo vyždímat i víc. Hodně to stojí na tom, že nevíte, co bude dál, a jste vyklepaní z vlastních představ toho, co by mohlo přijít. Dávat si na čas a spoléhat se na představivost není vůbec marné, ale ta napínavost by měla vyvrcholit přesně tou událostí, na kterou celou dobu čekáte, a to ve vší krutopřísnosti, které jste se obávali. Konec mě trochu zklamal, ale to nic nemění na tom, že zbytek filmu byl skvělý.

Příběh o muži, kterému svět ležel u nohou a žil dnešním dnem. Přestřelky jsou jako zfilmované herní mise z Mafie, skoro bych se vsadila, že se tvůrci inspirovali. Krásná lovestory. Bye bye, blackbird.

Nemám slov.