EKLEKTIK

"Obnovíme vaší paměť." Obávám se, že má paměť dosáhla úrovně kapitána Stevense, či děravosti Ementálu, protože je tento film dalším z těch, které jsem již jednou viděl, ale pak na něj zapomněl. Tentokrát mi jej však znovu připomněla zdejší biografie Jakea Gyllenhaala, k jejíž četbě mě navedla nedávná aktivita jednoho účastníka této databáze, kterého mám mezi oblíbenými uživateli. Teď už však ke komentáři. Přestože mé vzpomínky rozhodně nebudou nejtrvalejší, matně si vzpomínám jak vzrušující tenkrát byla ta snaha hlavního hrdiny, změnit svůj osud a to vzrušení přetrvalo do dnes.

"Jsou to vědci, nebo turisté?" Takřka dvouhodinová "Hodina angličtiny" pro Heptapody, ale i stejně dlouhá lekce heptapodštiny pro Angličany v záhadné jazykové škole časoprostoru, která nás všechny naučila, že se máme mít na Zemi rádi. Takže si všichni podáme ruce, abychom za tři tisíce let pomohli nějakým sedminožcům, malujícím prstem po skle. Tento intelektuální sci-fi snímek tedy opravdu není jen nějaký "Den nezávislosti" kolmo, z čehož jsem měl původně obavy, jenže ti komunikativní mimozemšťané měli de facto stejný úkol, jako ti ze staré verze filmu "Den, kdy se zastavila Země".

"Doufám, že tvé inovační myšlení nás bude inspirovat i nadále." Mladý ambiciózní selfmademan a jeho strmý kariérní postup vedoucí z pozice prostého zloděje vzácných kovů, až do své vlastní zpravodajské agentury, který při jejím rozšiřování ze svého jediného zaměstnance nejprve udělal výkonného viceprezidenta, aby jej pak v zápětí povýšil na pozici obětního beránka.

"Všichni říkali, že je moc velkej dobrák." Muž jménem Ove, nesympatický sympaťák a nehrdinský hrdina i šikovný nešika či citlivý necita.

"Nejlepší by bylo - ho odstranit." Zkrátka i němý český film, měl světový zvuk.

"Je podvodník." Teda rozhodně nemůžu říct, že mě tento snímek přímo získal. Čekal jsem dokonce i víc, ale nakonec byl konec přesně podle mého gusta. Musím si však ještě doplnit vzdělání, abych v indické verzi soutěžního pořadu "Chcete být milionářem?", nevypadl ihned po zaznění první otázky.

"To si snadno ověříme, zprávy o počasí najdeme v novinách." Přestože jsou komentáře pod tímto filmem plné superlativů, mě si tedy opravdu nezískal. Musím ale vyzdvihnout jeho nadčasovou obrazovou stránku, která byla očividně inspirována surrealistickými malíři. Jejich vliv je pak nejvíce patrný ze scény se záběrem zahrady, kde stojí lidé s dramaticky dlouhými stíny, namalovanými přímo na zemi, jejichž iracionalita přímo evokuje díla Giorgia de Chirica, Paula Delvauxe, či René Magritta. Vizuální styl snímku však také výrazně ovlivnilo režisérovo úsilí o co nejvěrnější napodobení starých němých filmů, které bylo patrné i z vlasů Delphine Seyrig, jejíž sestřih připomínal účes Louisy Brooksové, představitelky hlavní role Lulu z filmu "Pandořina skříňka", který natočil Georg Wilhelm Pabst.

"Tohle by se nikdy nestalo." Lhostejnost, to je ten výraz, který mi tento film připomenul. Jestliže jsem si vytvořil alespoň nějaký vztah k té dívce s housenkami místo obočí, tak její protipól mé city nezjitřil už vůbec. Kdyby jejich příběh dopadl jinak, nebo v něm proběhly nějaké dramatické zvraty, pak bych ho možná ocenil víc, ale tímto mě tedy opravdu nezískal. Jedinou osobou, kterou by zde šlo snad i politovat, pak byla paradoxně postava sebestředného Patricka, jenž se proti své vůli dostal do souboje, z něhož nemohl odejít jako vítěz.

"Mám Downův syndrom od hlavy až k patě." Jestliže má být sympatický hrdina tohoto podmanivého snímku ve svém světě vyděděncem, tak tedy rovnou dvojitým. Díky svému vysokoškolskému diplomu je totiž pro ostatní lidi s Downovým syndromem prostě moc vzdělaný, avšak společnost nepostižených lidí jej stále bude brát jen jako člověka postiženého touto diagnózou. Jeho postižení tudíž není tolik mentální, ale spíš fyzické. Toto drama však v pozadí, na příkladu zamilovaného páru Pedra a Luisy, rovněž zaznamenává i problém milostných vztahů takto postižených, kteří jsou neustále považováni za malé děti, přestože už dávno překročili práh dospělosti. Proto mi tento film, především svou scénou se zahnutým banánem, nemohl nepřipomenout romantický snímek "Jiná láska", z roku 1999, který také zpracovává podobné téma.

"Bude dobrá, nebojte." Další z filmů, který jsem už kdysi dávno viděl, ale pak na něj zapomněl, aby mi jej připomněl docela jiný film. A i tentokrát mě Jiná láska dostala úplně stejně jako tenkrát. Juliette Lewis, která patří k mým oblíbeným herečkám, prostě ještě nikdy nebyla roztomilejší, ovšem ani Giovanni Ribisi rozhodně není nepřesvědčivý. Tuto dojímavou komedii mám však rád také proto, jak prostřednictvím povahových kontrastů hlavních hrdinů, či rodinných hádek bezprostřední dívky Carly s její pokryteckou matkou Elizabethou ukazuje licoměrnost snobské společnosti bigotních Američanů. Takže je tedy velká škoda, že tento pokus o nějaký hlubší příběh, zobrazený rovněž traumatizujícími vzpomínkami jeho hlavní hrdinky, nakonec postupně ustoupil té přeslazené romanci, jejíž závěr byl opět přesycen tím typicky americkým militaristickým patriotismem. Přesto všechno lze toto romantické dílo stále považovat za první snímek, věnovaný tématu milostných vztahů mentálně postižených lidí, kterému se věnovali rovněž čeští tvůrci ve filmu "Nuda v Brně", z roku 2003.