rollman1

Po 14 letech se Smrt vrací z dovolené a rozhodně nepřijela odpočatá. Final Destination: Bloodlines není jen další pokus o restart, ale upřímná fanouškovská pocta, která značku oživuje s respektem i novou energií. A co víc, daří se jí to. Děj staví na minulosti, konkrétně na ženě, která v 60. letech zachránila hodně lidí. Jenže Smrt nezapomíná. A teď si vybírá daň na její rodině. Zní to jednoduše, ale právě tahle dynamičtější struktura a vztahy mezi postavami dodávají filmu výjimečně silný základ. Tohle nejsou jen jména na seznamu, ale skuteční lidé, kteří mají co ztratit. Úvodní předtucha? Totální nářez! Tempo, dynamika, nápady, napětí. Všechno do sebe zapadá jako smrtící domino. Jeden z nejoriginálnějších a nejdrsnějších úvodů v celé sérii, právem druhý nejlepší hned po slavné dálnici z dvojky. Je to nervy drásající, bolestivě kreativní a místy fakt nechutné. A přesně tak to potřebuji. Následné nehody drží laťku vysoko. Smrt opět vládne s elegancí i brutalitou, nechybí jí černý humor a řetězení náhod zůstává královským trademarkem, včetně ikonických písniček. Zaujme i motiv knihy, která má pomoci hlavní hrdince přežít, i když by si zasloužila víc prostoru. Odkazy na předchozí díly potěší. Je jich sice méně, ale jsou sympaticky zakomponované a nikdy nepůsobí násilně. A největší radost? Návrat Tonyho Todda, který se zde naposledy objeví jako tajemný patolog. Jedná se o důstojný odchod ikonické postavy, který má emoce i styl a všechny fanoušky by měl chytnout za srdce. Plus se konečně dozvíte, proč toho tolik ví. 💀 Podtrženo sečteno: Bloodlines přináší přesně to, co fanoušek jako já miluje. Brutální nehody, černý humor, napětí, emoce a smrt, která opravdu nespí. Otevírá nové fóbie, vrací ikonické prvky a dodává sérii možná až nečekanou duši. Pokud jde o rozloučení, je to důstojné, silné a od srdce. A přestože další díl nutně nepotřebuji, tak i příště mě najdete opět v kině.

Marvel v posledních letech klopýtal víc, než by se mu slušelo. Po svěžím nářezu Deadpoola s Wolverinem jsme sice dostali čtvrtého Capa, který nebyl úplná tragédie (ahoj, Thor 4 a Ant-Man 3), ale o nějaké výraznější resuscitaci se taky nedalo mluvit. A teď přicházejí Thunderbolts. Parta ztracenců, o které první ukázky napovídaly, že by mohla vrátit Marvelu trošku důstojnosti. A hele, ono to fakt vyšlo. Místo šablonovitého CGI kolotoče totiž přichází komornější, syrovější jízda plná zraněných duší. Tohle není o záchraně světa, ale spíš o tom, jestli vůbec stojí za to zachraňovat sám sebe. Největší výhrou Thunderbolts jsou postavy. A herci. A ti, co je psali. Film je stavěný spíš jako psychologická sonda než akční blockbuster a to je dobře. Florence Pugh je jako Yelena absolutní královna melancholie, zoufalství i nečekaně křehké naděje. Její příběh o samotě, traumatu a vyrovnávání se se ztrátou drží film pevně pohromadě. Sekunduje jí výborný Wyatt Russell jako U.S. Agent, který nezapře herecké dovednosti a přináší do role opravdovou hloubku. Překvapivě jsem mu začal fandit. A casting Lewise Pullmana jako Sentryho/Boba? Trefa do černého, temného, ale citlivého černého. David Harbour je pořád zábavný, i když jeho Red Guardian občas působí trochu tlačeně humorně, což v některých vážnějších chvílích rušilo. Ghost i Taskmaster mají spíš vedlejší roli, ale jeden z nich přinese jednu z nejvtipnějších scén filmu. (Mrk, mrk.) Z vedlejších postav potěší i návrat Buckyho, i když prostoru má méně, pořád z něj jde cítit charisma. Skvěle pak funguje Julia Louis-Dreyfus jako De Fontaine. Konečně není jen pobíhající „rekrutérka“, ale má vlastní motivaci a nečekaný tah na branku. Akce je navíc poctivá, fyzická, blízko k tělu. Žádné digitální armády, ale kontaktní bitky, kamera v pohybu a záběry, které mají váhu. Jasně, není to akčňák roku, ale rozhodně víc než rutinní mlátička. Film se nebojí být temnější a osobnější. A právě to z něj dělá něco výjimečného. Jediné, co mě trochu rozhodilo, byla poslední část filmu. Ne snad že by byla špatná, naopak, po emocionální stránce trefuje přesně, kam má. Jen to zpracování mi úplně nesedlo. Celá poslední část mi přišla až možná příliš rychlá. Ale to je detail v jinak překvapivě silné marvelovce, která se po dlouhé době nebojí být jiná. Thunderbolts nejsou o světlech, ale o stínech. A právě tím svítí nejjasněji. Konečně film, u kterého jsem cítil něco jiného než frustraci. Podtrženo sečteno: Thunderbolts překvapivě fungují jako temnější, komornější kapitola Marvelu, která sází na postavy a emoce místo spektáklu. Florence Pugh kraluje, Wyatt Russell překvapuje a Pullman jako Sentry se zapisuje výrazně. Povedený mix temnoty, emocí a fyzické akce, který dokazuje, že i Marvel umí být dospělejší. A hlavně, konečně film, co se netváří jako reklama na popcorn.

Gareth Evans byl pro akční žánr vždycky jako zjevení. Raid a jeho pokračování jsou dodnes neotřesitelné etalony brutality, dynamiky a dechberoucí akce. Když tedy po letech čekání konečně dorazil Totální rozklad (Havoc), moje natěšenost lámala stropy. Jenže jak to tak bývá, když na něco čekáte jako na spasení, dostanete místo vánočního dárku pořádnou facku zabalenou v ozdobném papíře. Příběh je přímočarý a jednoduchý. Město v rozkladu, únos, zkorumpovaní policajti a jeden zoufalý detektiv, který musí všechno napravit. Jednoduchost bych filmu klidně odpustil, ostatně i první Raid si vystačil s pár větami a spoustou zlomených nosů. Problém je, že postavy, včetně Hardyho, jsou tady spíš náznaky charakterů než skuteční lidé. Motivace? Hloubka? Emoce? Nope. Akce, hlavní tahák filmu, je brutální, špinavá a syrová. Evans rozhodně neztratil čich na násilí, které bolí i přes obrazovku. Klubová scéna má intenzitu, která by se dala krájet, a finále v duchu home invasionu je bez debat nejlepším segmentem filmu. Akce je rychlá a chvílemi opravdu vtahující. Jenže a to je ten problém, kamera a střih jedou místy tak zběsile, že jsem si připadal jak na zadní sedačce rozhrkaného autobusu. Místy jsem vůbec netušil, kdo komu zrovna přerazil žebra a jestli to byl záporák, číšník, nebo kolemjdoucí prodavač párků. Evans místo precizní choreografie často sází na chaotickou kinetiku, která je sice efektní, ale i dost matoucí. A když už není koho mlátit, všechno se bezhlavě rozstřílí. Zásobníky mizí rychleji než peníze na festivalu a protivníci přežívají neskutečné dávky olova, jen aby o pár minut později ještě doběhli pro náplasti. Chápu, nemáme martial arts hvězdy, ale i přesto by se dalo méně stříhat. Vizuální stránka tomu taky moc nepomáhá. Úvodní honička v autech působí jako render z Need for Speed z roku 2010 a kdekoliv se objeví město nebo silnice, trpí film umělým CGI vzhledem, který podráží autenticitu celého příběhu. Srovnávat to s autentickou honičkou v Raidu 2 by bylo kruté, ale co si budeme. Ta zas tolik hvězd nepotřebujete a reálná auta takový problém asi nebudou. Sem tam se navíc i akční scény topí v nepřirozeném vzhledu, což atmosféře nepřidává. A co herci? Tom Hardy jede svůj klasický režim „mručím, mlátím, přežívám“. Charismatu má pořád dost, aby film utáhl, ale rozhodně to není jeho pamětihodná role. U Olyphanta mě pak zamrzelo hlavně to, že je tu tak nějak do počtu. Jeho přirozené charisma sice občas problikne, ale scénář mu nedává žádné pořádné eso do ruky. Podtrženo sečteno: Havoc není špatný film, ale rozhodně není ani ten nářez, ve který jsem doufal. Má brutální akci, rychlý spád a pár skvělých momentů (klubová scéna, napínavé finále), ale současně si sám podráží nohy zběsilou kamerou, přehnaným střílením a nepovedeným CGI. Hardy jede svůj standard, ale nic extra navíc. Evans umí pořád servírovat špínu a krev, ale tentokrát z toho víc bolí oči než žaludek. Jako fanoušek akčního žánru jsem chtěl tleskat, místo toho utírám slzy zkrvaveným boxerem.