gudaulin

Že je Tommy Wirkola režijní zoufalec, jsem věděl už dřív a že je ten film blbý jako putštok, jsem pochopil už z traileru, takže nejde o žádné překvapení. Film se naštěstí nebere vážně, pod tou nadsázkou se dá ale schovat prakticky cokoliv. Že je to pitomé, filmu odpouštím, že je to místy nevkusné, to už pominout nemůžu. Jednu hvězdičku mají u mě Jeníček a Mařenka za obsazení a za animované titulky. Je to o tomtéž jako Kletba bratří Grimmů, ale ta představuje naprosto odlišný level filmařiny. Je docela ostudné, že má výrazně slabší hodnocení než tahle popkulturní slátaninka. Holt je to daň za věkový průměr uživatelů serveru. Celkový dojem: 15 %.

Sluha představuje kus poctivé práce na poli psychologického dramatu, výborné herectví, velmi dobře nasnímané scény, jenže celek nefunguje tak, jak by člověk předpokládal právě pro to, co ve svém komentáři popsala JitkaCardova. Zkrátka a dobře, scénář v sobě obsahuje nedodělky a postavy prochází podivnými psychologickými zvraty a postavy ve vývoji stejně podivnými divokými skoky. Je to tak 3,5*, tentokrát se přikloním k nižšímu hodnocení. Celkový dojem: 65 %.

Apokalypsu jsem poprvé viděl prakticky v téže době jako podobně slavnou Četu. Zatímco Stone mě nadchl, ke Coppolovu válečnému dramatu jsem zaujal, řekněme, rezervovaný postoj. Neubránil jsem se jistému zklamání, které částečně vycházelo z přehnaných očekávání - podle mnohých filmových fandů mělo jít o největší válečný snímek všech dob. Zpracování je bezesporu luxusní - Coppola předvádí živočišnou chytrou filmařinu plnou sugestivních scén, kamera dělá hotové divy, z obrazových kompozic běhá mráz po zádech. Z efektního využití dvojexpozic a prolínaček (příznačná je už úvodní scéna, kde se kamera z letky vrtulníků zaměří na detail vrtule a vzápětí přejde do hotelového pokoje, kde sledujeme vrtuli ventilátoru) by se mohl učit každý zájemce o filmovou režii. Ponurá džungle, fascinující panoramatické záběry tropické krajiny, vše vytváří to, čemu se říká atmosféra. Kvalitní herci ztvárňují vyhrocené charaktery lidí vystavených extrémním podmínkám. Potud všechno v pořádku a pověst o Apokalypse nelže. Problém mám ale s příběhem. Coppola ho převzal z románu Srdce temnoty od Josepha Conrada. Jeho děj se odehrává v belgickém Kongu a každý, kdo zná dějiny konžské genocidy a krvavých válek 20. století o tamní přírodní bohatství, pochopí, že do tamní společnosti historka o šíleném důstojníkovi, který se vymkl jakékoli kontrole, dokonale zapadá. Totéž vyprávění zasazené do vietnamské války ve spojení s americkým důstojníkem vypadá nepatřičně a přehnaně. Nehledě na to, že Coppola se natolik nechává strhnout svou uměleckou vizí, až to vypadá, že netočí válečné drama, ale inscenuje divadlo. Tahle teatrální přepjatost vrcholí popravou vzbouřeného důstojníka připomínající spíš pohanský rituál a působí na mě rušivě do té míry, že se film páté hvězdičce z mého pohledu ani nepřiblížil. Celkový dojem: 75 %.

Nestává se moc často, že by brazilský film zasáhl do oscarového klání. Polibku pavoučí ženy se to svého času podařilo. Komorní drama o zvláštním vztahu dvou vězňů z doby brazilské vojenské diktatury na první pohled nemá běžnému divákovi co nabídnout, protože se odehrává převážně v klaustrofóbním prostoru jedné cely. Politický vězeň Arregui patří k těm odpůrcům režimu, na kterých si tajná policie i vězeňská správa zatím vylámali zuby. Mladý homosexuál Louis se jeví jako dostatečně vydíratelný a manipulovatelný a je proto nasazen do cely jako práskač. Přecitlivělý Louis uniká z nehostinného stresujícího prostředí cely do světa snů a fantazií ve stylu laciných brakových filmů 30. a 40. let. Oba muži přes povahovou rozdílnost k sobě postupně nacházejí cestu a vzniká zvláštní druh přátelství. Klíčovým pro úspěch snímku a jeho emocionální dopad na diváky je soustředěný špičkový výkon Williama Hurta v roli zženštilého Louise, za který herec obdržel dokonce Oscara. Vedle dojemného příběhu o přátelství a (sebe)obětování na mě působí surrealistické exkurze do omamného světa kýčových melodramat plných patosu a sentimentu. Celkový dojem: 90 %.

Tak nesentimentální a přitom beznadějně smutný film plný hořkosti, vzteku a zatrpklosti se vidí jen hodně zřídka. Ztráta blízkého člověka obvykle bolí. Ztráta iluzí bolí dvojnásob. Dosavadní jistoty se hroutí a do života vdovce vstoupí přízrak soka, nad kterým se už nedá zvítězit a který hrdinu nutí revidovat pohled na dosavadní partnerský život. Z iluze o funkční měšťanské rodině se stává podivný trojúhelník, kde jedna strana schází. Když se z bezútěšné životní reality nedá uniknout do světa útěšných vzpomínek, ztrácí smysl i budoucnost. Milenec je komorní psychologické drama, které výborně funguje a přitom si vystačí s málem - se dvěma výbornými herci a ušmudlanou realitou ruského velkoměsta plného zanedbaných činžáků s chátrajícími interiéry. Celkový dojem: 90 %.

Má se jednat o jeden z vrcholných textů z dílny Arnošta Lustiga. Nemůžu potvrdit, protože jsem Modlitbu nečetl, ale za sebe musím odmítnout, že by šlo o jeden z nejsilnějších snímků české kinematografie, a srovnání se Spalovačem mrtvol považuju za přímo matoucí. Měl jsem možnost vidět na divadle Hostinu dravců, která byla komická i napínavá, morbidní i krutá a hlavně až do závěrečné scény dokázala překvapovat. Příběh, resp. nacistická hra se svými obětmi je z mého pohledu v Kateřině Horovitzové nesmírně průhledná. Ne že by to vyloženě znemožňovalo vnímat brutalitu lží a manipulace, ale není to zkrátka ono. Trestuhodně nevyužitá je vrcholná scéna, kdy se Kateřina zmocní zbraně. Tady bych si možná i v rozporu s předlohou se situací pohrál a ten moment, kdy oběť má ve své moci katy, bych zvýraznil. Na tom se dalo strašně dramaticky vydělat. Obsazení Lenky Fišerové považuju přímo za omyl. Tady měla být angažovaná špičková charakterní herečka. Kladem je určitě přítomnost démonického Jiřího Adamíry v roli vysoce postaveného esesáka, kdy herec opět potvrzuje známé pravidlo, že záporné postavy jsou herecky vděčnější. A za zmínku stojí i Miloš Nedbal, který ztvárnil postavu muže, co prošel peklem, a to peklo ho taky poznamenalo. Se třemi hvězdičkami nemám problém, ale do emocionálních výšin mě Modlitba ani v nejmenším nedostala. Celkový dojem: 60 %.

Nejsem znalcem díla Wese Andersona a jeho Grázlové jsou teprve druhým snímkem z jeho dílny, který jsem měl možnost vidět. Viděl bych to tak, že Anderson natáčí zábavné hříčky, pracuje s nadsázkou, ironií a prvky grotesky, jenže zatímco jeho Grandhotel Budapešť považuju za vyzrálé dílko, kde všechno souvisí se vším a ve výsledku funguje, u Grázlů je znát určitá nedotaženost a nezkušenost - konec konců natočil je na počátku své tvůrčí dráhy. Potenciál byl každopádně mnohem větší než výsledek. Jednotlivosti se mi líbily, ale jako celek Grázlové u mě prohráli. Celkový dojem: 45 %.

Tak já nakonec ty 3* dám, ale jen to jen o chloupek. Předpokládal jsem, že Rok ďábla bude působit mnohem silněji a kompaktněji. Už proto, že jsem svého času učinil dobrou zkušenost se Zelenkovým mystifikačním kvazidokumentem Mňága - Happy End. Přemýšlím, co na mě působí tak rušivě, a nejspíš je to ten celebritální rozměr filmu. Nohavica, Plíhal i Čechomor hrají fakticky sami sebe a objevuje se tam množství skutečných Nohavicových písniček. Ten film se vlastně opírá o popularitu Nohavici a parazituje na jeho skutečných textech. Dobrá mystifikace sice využívá nějakého populárního fenoménu, ale není doslovná. Za velmi dobrý příklad považuju britský snímek The Rutles, který si dělal šoufky z beatlemánie. Rok ďábla sice obsahuje vtipné momenty a zábavné scény, ale řadu pasáží jsem ztrácel o film zájem. A abych se vrátil k tomu celebritálnímu rozměru snímku, ono je docela příznačné, že se v titulcích objevuje Jan Hřebejk nebo Saša Gedeon, kteří se objevili v jediném několikasekundovém záběru a představovali sami sebe. Mimochodem, Nohavica na mě působil tak nějak rušivě, role "herce" mu sedí mnohem hůř než klukům z Čechomoru. Celkový dojem: 50 %.

Velkoryse natočený animovaný velkofilm, který se dá považovat za dokonalou ukázku u nás jen hodně zřídka se vyskytujícího žánru steampunku. Režisér jde až k jeho kořenům a z oblaků páry, ozubených převodů, klikových hřídelí a složitých mechanismů jde až hlava kolem. Vizuálně je to omračující a Steamboyi by určitě mnohem víc slušelo velké plátno než televizní obrazovka. Steamboye v mých očích poněkud shazuje jednoduchý příběh, přemíra patosu, ušlechtilých frází a až moc přímočaře podaný konflikt ziskuchtivosti a militarismu na jedné straně a humanistických ideálů na straně druhé tam, kde bych u postav a jejich konfliktů ocenil víc odstínů šedi. Celkový dojem: 75 %.

Absolutně odmítám tvrzení, že na dvou židlích se sedět nedá. Jednak mám pár známých, kteří nakynuli do té míry, že jim je jedna židle obvykle malá, ale především jsem si to včera v zápalu stolní hry vyzkoušel a ono to kupodivu fungovalo. Jen nevím proč, ale dnes mě pekelně bolí záda. Jakkoliv si myslím, že na dvou židlích se sedět dá, v mezilidských vztazích mám rád jasno a postoji Pierra rozkročeného mezi rodinou a milenkou sice rozumím, ale nemám pro něj pochopení. Formou si snímek zaslouží 3*, jakkoliv stopáž je přetažená a režie nebyla natolik kvalitní, abych ubíhající čas nevnímal. Takže nůžky bych považoval za žádoucí. Daniel Auteuil si zahrál ukázkového slabocha, který mi není ani trochu sympatický, ale ani to není příčinou nízké nadílky hvězdiček. Vadí mi ten zvolený úhel pohledu, který má tendenci Pierra omlouvat, dívá se až příliš na příběh z té jeho strany a zapomíná na ty okolo, především na jeho manželku a děti. Mimochodem, v jednom komentáři se lze dočíst, že jde o tragický vztah nenaplněné lásky - nesouhlasím, naplněná byla z obou stran až po okraj, ba co říkám, spíš to přeteklo. A už vůbec se neztotožňuju s poselstvím filmu. Docela bych si tipnul, že Zabou Breitman má za sebou celkem pestrou vztahovou minulost a pár pomníčků v podobě ztroskotaných manželství... Celkový dojem: 45 %.