gudaulin

Považuju se za levicového liberála, ale první díly Panství Downton mě okouzlily takovou tou starosvětskou konzervativností šlechtického sídla, kde úcta k tradicím a přirozeným autoritám patří k samozřejmostem a po pěti dílech jsem s nadšením nadělil 5*. Jenže následovala druhá série, kde už to šlo z dojmy tak nějak z kopce a třetí sérii jsem už spíš přetrpěl. Při pokusu o sledování 4. série jsem začal pociťovat imunitní reakci organismu a vzdal jsem to. Nejde ani tak o to, že by zrovna v tomhle případě zapracovala obvyklá nemoc seriálů, tedy pokles úrovně scénáristické práce, jako spíš se tady záhy projevilo moje politické přesvědčení a ta konzervativní idylka mě začala neskutečně vytáčet. Ono na té velké ploše se pochopitelně projeví jakýkoliv falešný tón a tady musím souhlasit s Faidrou, s odstupem se mi jeví Panství Downton jako velkoryse natočená telenovela pro snoby. Nesmírně snadno by se dění na obrazovce dalo zparodovat. Když se to vezme kolem a kolem, vždycky mi vrtalo hlavou, jak by vypadal proklínaný a opovrhovaný žánr telenovely, kdyby se natáčel nikoliv tak, jak ho známe z podání českých nebo latinoamerických mýdlových oper, ale pečlivě s kvalitním hereckým obsazením i režií, a v případě Downtonu se mi to vlastně povedlo zjistit. Na první pohled to funguje a člověk se může obdivovat herectví zúčastněných, kráse žen, šlechetnosti mužů a intrikám padouchů, jen přitom nesmí moc kriticky myslet a nad některými činy televizních hrdinů musí decentně přimhouřit oko. Pokud hodnotím seriál jako celek, půjdu na pouhé 2* a 45 % celkového dojmu. Pokud bych hodnotil pouze první sérii, dalo by se uvažovat možná i o 4*.

My máme Obecnou školu a Britové mají Naději a slávu. Opakované zhlédnutí mě utvrdilo v pocitu, že tenhle kousek patří na databázi k nedoceněným. Výborný scénář, skvělá retroatmosféra, skvělé herecké obsazení. Snad jen vyústění mohlo být poněkud efektnější, ale i tak šlo o neobyčejně příjemně strávených 113 minut mého filmového života. Britové jednoduše tenhle mix žánrů ovládají. Celkový dojem: 90 %.

Sex Pistols představují jeden z nejdůležitějších východisek punkového hnutí a hudební legendu, jejich chování, provokování establishmentu texty i sama hudba, to je prostě esence punku a rozjevený škleb Johna Lydona, to je vlastně poznávací znamení punku. Punkový je vlastně i celý film. Rozpustilý, provokativní, nekonvenční, přisprostlý a sebestředný, nabitý spoustou obrazového materiálu i informací, šikovně sestříhaný, působivý a jednoduše dobrý. Skvěle dokáže zasadit hudební produkci a vystupování členů kapely do kontextu doby a ozřejmit sociální a politický rozměr jejich produkce. Tak nějak si představuju hudební dokument. Celkový dojem: 90 %.

Některé filmy mě dokážou vytočit, Kingsmanovi se to naštěstí nepovedlo, jakkoliv mě ten film minul vzdáleností několika parseků. Jednoduše jsem tenhle výsledek dopředu očekával. Kingsman je vlastně James Bond pro teenagery v komediálním podání. Celá série Jamese Bonda jde mimo okruh mých zájmů a teenager už několik dekád nejsem. Není to můj šálek kávy, stejně jako koncert Justina Biebera nebo Katy Perry. Filmový humor na mě z 95 % nefunguje, stejně jako hlášky a v některých případech se při nich přímo ošívám. Akční scény jsou nasnímané děsivým způsobem, příliš rychlé, chaotické a blbé, stejně jako zápletka filmu. Samozřejmě, jedná se o blockbuster, který dokáže nabídnout podívanou a efekty, takže je tam z mého hlediska aspoň určitá satisfakce. No a přítomnost osvědčených špičkových britských herců taky není k zahození, takže za to 2*. Ve srovnání s tímhle výtvorem je třeba Smrtonosná past 4.0 z hlediska scénáře geniální. Kingsman se dá považovat za dokonale, ale opravdu dokonale pubertání film a ta vysoká procenta oblíbenosti jasně říkají, kdo tvoří většinu filmových diváků. Celkový dojem: 35 %. Ano, souhlasím, že v jistém ohledu představuje Kingsman budoucnost filmového průmyslu. Bohužel.

Hodně zdařilé spojení ruské klasiky z pera satirika N. V. Gogola a členů souboru Činoherního klubu z doby jejich největší slávy. Tady člověk pochopí, co znamená dokonale sehraná herecká parta a herecké nasazení. Komedie, která mluví k dnešku, konec konců je o lidských slabostech, které nás doprovází od nepaměti. Hráči se dají považovat za jakýsi předobraz dnešních populárních britských Podfukářů a jiných rafinovaných podvodnických partiček. Celkový dojem: 95 %.

Pokud chce animovaný celovečerák uspět, stalo se v posledních dvou dekádách povinností přijít s námětem pro celou rodinu. Život kočky tenhle trend nenaplňuje, jedná se o snímek orientovaný výhradně na dětské publikum, a tudíž bez přesahu pro dospělý doprovod. Na druhou stranu určitě to není film hloupý, má určitou poetiku, která ho odlišuje od zámořských kousků a má i výtvarně zajímavé provedení. Pro ty, co jim nevadí návrat do dětských let a jsou schopni dívat se očima dětského diváka, to vůbec nemusí být špatná volba. Za mě 3,5, ale tentokrát jsem ochoten přidat, protože evropský animovaný film to nemá v konkurenci disneyovek vůbec jednoduché. Celkový dojem: 70 %.

Viděli jste někdy pálkaře při baseballovém utkání? Mám na mysli moment, kdy soustředěně sleduje pohyb nadhazovače, pečlivě připravuje pálku a rozpočítává každý zlomek sekundy svého rozhodujícího úderu - aby míček svištící děsivou rychlostí umístil přímo ve vašem rozkroku. Takový pocit jsem měl už po několika málo záběrech této hororové podívané, kterou filmoví fanoušci na ČSFD poctili červenou barvou. Nedosti na tom, v následujících minutách to vypadalo, že se pálkař neúspěšným odpalem naštval tak, že s pálkou v ruce přiběhl a zasadil mi řadu bolestivých úderů na těch necitlivějších místech. Pro tohle, co se odehrávalo na televizní obrazovce, nemám slov, tedy slušných slov. Výrazy, které mě napadají, používám obvykle tehdy, když mi spadne kladivo na malíček nebo mně noha sjede do psího lejna. Absence jakékoli logiky u filmových postav. Scénář, který mohl vzniknout snad jen z recese nebo jako krutý žert filmařů na účet obecenstva. Policejní komando, které má být vysláno do nesmírně důležité akce, která zavání obřím průšvihem, tvoří členové, kteří svou debilitou přesahují všechny meze, na ně museli hledat obsazení v celoplanetárním konkurzu. Osazenstvo epidemií zasaženého domu řve, zběsile mlátí rukama a dělá bez výjimky to poslední, co by člověka napadlo při reálném ohrožení. Neustálé pokyny k používání kamer k dokumentování viděného tady postrádají jakoukoli logiku, byť zrovna tohle nevadí, protože logiku tady postrádá prakticky cokoliv. Tenhle otřesný zážitek ovšem navozuje otázku, nakolik jsem byl soudný, když jsem jedničce nadělil 3*. Patrně mě už lehce postihla demence či jsem byl ovlivněný nějakou chemikálií. Takový sešup kvality přece není mezi dvěma díly a prakticky stejným štábem snad ani možný. Celkový dojem: 3x podtržená nula.

Existují filmoví nadšenci, kteří jsou schopni vyčítat válečnému filmu jiný typ tanku, letadla či jakékoli zbraně, než který byl použitý v dané bitvě, takové věci mě obvykle nechávají v ledovém klidu. Morituri je ale případ snímku, který vznikl z pera scénáristy, který toho o reáliích 2. světové války, způsobu válčení a skutečném životě vojáků na moři ví žalostně málo a vlastně ho to ani nezajímá. Píše smyšlený dobrodružný příběh, který se navíc režisérovi daří zručně zrealizovat a obsadit slavnými hereckými tvářemi své doby. Výsledek spoustu diváků uspokojí, zažijí napětí a fandí klaďasům. Já jsem ale v tomhle případě už v některých scénách kroutil hlavou, resp. abych byl přesnější, spíš mi většinou cukaly rty ve shovívavém úsměvu. Brání mi ale dát snímku víc než 3*, jakkoliv Marlon Brando má charisma a odvádí svůj vysoký standard a Yul Brynner se vypjal možná k nejlepšímu výkonu své kariéry. Celkový dojem: 65 %.

Řekl bych, typický zástupce evropského artu. Americká studia mají schopnost uchopit nějaký fenomén, pověst, slavnou historickou osobnost či legendu a v lepším případě z toho udělat zajímavé vyprávění, které je sdělné na celém světě bez ohledu na kulturní rozdíly. V tom horším případě potom popkulturní břečku, která je prodejná prakticky komukoliv. Evropští tvůrci jsou často naopak hrdí, že na to, že jejich dílo je prakticky nekonzumovatelné v širším okruhu diváků. Tvůrci Létajícího Holanďana chtějí vyprávět o zrodu vlámské legendy, jenže takhle se legendy docela určitě nerodí. Ty totiž vychází z kolektivního masového prožitku, kdežto tahle hříčka je vlastně intimní záležitost několika postav procházejících napříč filmem. Ačkoliv obvykle nemívám s pochopením filmového příběhu a jednotlivých scén a prvků problémy, tady jsem pár věcí nepobral, a to nejen proto, že tvůrci úmyslně spoustu věcí nedořeknou. Kupříkladu motiv obří hlavy v rukou povstalců, která zůstává mementem dávné tragédie, mi nějak uniká. Rozumím tomu, že filmové postavy se vždycky nechovají tak, jak bych si představoval já, jenže tady je psychologická motivace v řadě scén podobná nápadu markytánky a vojáka zasouložit si uprostřed bitvy u Slavkova. Na druhou stranu film má spoustu věcí, které filmový fanoušek může ocenit. Skvělou kameru, na evropské poměry díky koprodukci i velmi slušný rozpočet, který umožňuje vytvořit iluzi 16. století, některé obrazy vytváří pocit magického realismu, herci jsou neokoukaní a přitom kvalitní, režisér si dal záležet na castingu, aby jeho vize historie byla plná prapodivně vyhlížejících postav, byť si soukromě myslím, že už přehání a tahle sbírka zrůdiček mohla být k vidění maximálně tak ve středověkém blázinci. Celkový výsledek vidím pozitivně, i přes dlouhou stopáž a pomalé tempo jsem se nenudil, přesto nad 3 silné hvězdičky vzhledem k výše uvedenému jít nemůžu. Celkový dojem: 65 %.

Iňárritův debut Amores perros mě kdysi dostal do kolen a vytvořil jsem si k tomuhle latinoamerickému režisérovi zvláštní vztah, porozumění. Žádný z jeho dalších filmů sice ten debut nepřekonal, ale i tak jsem Iňárritovi nikdy nedal míň jak 4*, prostě to nebylo nutné. Na Birdmana jsem šel s pocitem jistoty, že se nemůžu bez ohledu na pozitivní ohlasy splést a přece jsem už po deseti minutách cítil, že se s režisérovým viděním světa tentokrát míjím. A každou další minutu stoupalo mé rozladění a odmítání viděného. Na zpáteční cestě jsem projížděl křižovatky na červenou a s ďábelským chechtotem děsil chodce na přechodech. Ale stejně to nepomohlo, měl jsem dokonale zkažený večer. Kdybych dal jen na emoce, dopadlo by to ještě hůř než na pouhé 2*, ale formální kvalitu zpracování filmu Iňárritovi upřít nemůžu. Jednoduše nemám rád teatrální, pozérské a afektované filmy. Vyhýbám se termínu pseudointelektuál, protože ho s oblibou používají ultrapravičáci k nálepkování nepohodlných osob, ale k tomuhle snímku označení pseudointelektuální sedí jako šroub do matice. Ukázkový případ midkultu, snaživě předtírajícího myšlenkovou hloubku. Před delším časem mi lékař diagnostikoval nákazu roupem a předepsal léčebnou kúru, po jejím absolvování jsem se zamkl na dva západy na toaletě a sledoval svou stolici, jestli jsem už v pořádku. Přístup Iňárritu mi přijde stejný jako ta má nelibá činnost. Jestli můžu něco ocenit, pak je to výkon Edwarda Nortona, jeho suverénní a rozmazlená divadelní hvězda zahraná s potěšením je ozdobou filmu, tenhle druh sobeckého hajzlíka Nortonovi sedí. A fajn byla i přítomnost Emmy Stone. Ocenění akademií jsem předpokládal, tenhle druh uměleckého trýznění a úhel pohledu jí myslím dokonale sedl. Za sebe říkám - už nikdy... Celkový dojem: 40 %.