gudaulin

Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %.

Ohlédnutí patří do vlny filmů 2. poloviny 60. let, které představovaly kritickou reflexi postojů a činů generace, jež se vyrovnávala s traumatem okupace a se vší rozhodností se ujala budování socialismu. Řídila se přitom heslem, když se kácí les, holt létají třísky. Existovalo dost pádných důvodů, aby snímek skončil v trezoru a jeho autor byl považován za personu non grata. Už jen jízlivý dotaz, v čem se vlastně liší fašistická a komunistická diktatura, který zazní z úst jedné z postav, musel normalizační schvalovací komise dráždit k nepříčetnosti. Na druhou stranu, otevřenost společenské výpovědi jako hodnoticí měřítko mělo význam právě v době vzniku filmu, s odstupem několika dekád by mělo být rozhodující, jak film obstojí z uměleckého hlediska. Z Ohlédnutí mám rozpačitý pocit. Jediné, co funguje na jedničku, je černobílá kamera. Obdivovaný Čepek tady podává, řekněme, rutinní výkon, jakkoliv to v jeho případě znamená, že je pořád o třídu lepší než ostatní. Zato Jiřině Třebické jsem její roli vlastně ani nevěřil, zdála se mi podivně prkenná a nepřirozená. Kdybych ji neznal z několika jiných snímků, uvažoval bych o ní jako o ženě, co se minula povoláním. Mášova režie je nejistá a scénář s prominutím schématický. Pokud by Ohlédnutí mělo být výkladní skříní Mášovy tvorby, pak rozumím důvodu, proč se režisér po uvolnění poměrů už neprosadil. Celkový dojem: 40 %. Říkám si, jestli nejde vůbec o nejslabší snímek ve své kategorii...

Na divadle jsem sice Odpad město smrt neviděl, ale protože mám Fassbindera slušně přečteného, rozumím tomu, že si to chtěl vyřídit s německými měšťáky, establishmentem, který se nikdy za Fassbinderova krátkého života s válečnou minulostí důkladně nerozešel, se všemi konformisty, proti kterým se levičácký bouřlivák vymezoval, když o tom tak přemýšlím, tak ho štvalo kde co a kde kdo. Se znalostí německých dějin chápou asi všichni, proč se objevil ve hře velký Žid, a s povědomím o Fassbinderově sexuální orientaci pochopíte, proč jeho postavy mají tak komplikovanou sexualitu. Přenesením hry do českého prostředí se ale tenhle kontext ztrácí a zbyde těžkopádná snaha o velké umění. Zásadní problém mám i s Gabrielou Míčovou. Její prostitutka Romi, aspoň jak ji chápu, měla být uprostřed těch sobeckých zrůdiček, jedinou lidskou bytostí, která se nechá ostatními zneužívat, a člověk k ní měl cítit přinejmenším soucit. Míčová, netuším, jestli je to jejím herectvím, nebo na mě tak působí její osobnost, mi ale přijde stejně odpudivá, resp. nesympatická, jako celý zbytek té podivné sešlosti. Celkový dojem: 25 %.

V úvodních minutách to vypadá na hodně syrovou nekašírovanou jízdu suterénem velkoměsta, road movie mezi alkoholem nasáklými lidskými troskami, zbídačenými bezdomovci a zoufalci, kteří přežívají ze dne na den. Předpokládal jsem, že uvidím silnou realistickou sociální studii lidí na okraji systému či spíš úplně mimo jeho dosah. Mizera Carax ale záhy uhnul k blyštivým neonům, které mu vytvořily kontrast ke špinavým bezdomovcům, a divákův pohled sklouzne ke gejzírům raket vypálených při velkoryse pojatých městských oslavách. Mezi jejich odlesky na vodní hladině Seiny kličkují Caraxovi hrdinové při jízdě na vodních lyžích. Hergot, co má tohle společného s životní realitou pařížských bezdomovců?! I ti na pomyslném dně společenského žebříčku mají nárok na lásku a bezpochyby ji prožívají, jenže je mnohem drsnější. V jejich světě nebývá prostor pro melodramata a krásně nasnímané poetické obrázky. Carax si lásku svých hrdinů představuje z maloměšťáckých pozic, fakticky nechybí žádné zásadní znaky typické pro kýčovitá melodramata. Zamilovaný párek dělí společenská propast, okolí mu nepřeje, těžká nevyléčitelná choroba sužuje dívku, kterou za minutu dvanáct jen krůček od propasti zachrání zázračná léčebná metoda - nepřipomíná to poněkud Pytlákovu schovanku? Jestli jsou Milenci z Pont-Neuf něčím zajímaví, pak úžasnou proměnou, kterou podstoupila Juliette Binoche. Ze šarmantní krásky se stala vyhaslá a zahořklá troska, ve které by nikdo jednu z nejsympatičtějších hereček nehledal. Vypráví se, že když Audrey Hepburnovou navlékli do nevábného kostýmu květinářky v My Fair Lady, rozplakala se ponížením. Binoche s tím evidentně problém nemá a jde jí o to prodat se jako skvělou herečku, nikoliv jako hvězdu. Carax nabízí ještě jedno plus - působivé záběry pařížských ulic a především mostu Pont-Neuf, který má ve Francii stejný význam jako náš Karlův most. Ten chlad kamenných kvádrů, obrazy majestátních soch, to stopu v divákovi určitě zanechá. Za zmíněné klady ode mě dostane Carax nakonec 55 % celkového dojmu, ale zároveň si z jeho Milenců odnáším přesvědčení, že Carax je na můj vkus příliš manýristický tvůrce a jeho tvorbě se budu v budoucnu spíš vyhýbat. Mimochodem, k jeho necnostem patří i megalománie, protože těch 130 miliónů franků se dalo proinvestovat výrazně efektivněji a rozumněji. Být producentem, děsil by mě Caraxův obraz v těch nejhrůznějších snech. Nejdražší francouzský film by měl spadat do jiného žánru a vypadat trochu jinak...

Věřím na sílu lidských konvencí. Můžeme se o tom přesvědčovat dnes a denně. Všimli jste si třeba proslovů na smutečních obřadech? Zesnulý byl lempl, domácí tyran a extrémní protiva, řečník ale pronáší fráze o tom, jak nám všem bude chybět a co pro své okolí udělal, přítomní se tváří tragicky a ti nejsnaživější se dokonce pokouší o nějakou slzičku. O kousek dál se koná obřad radostnější, mladý pár vstupuje do manželství. Přítomný svědek ovšem nezdůrazňuje předchozí milostné úspěchy novomanželky, nechlubí se, kolik přítomných pánů s ní v minulosti špásovalo, a v jeho radostném proslovu se nenajde místo pro informaci, že novomanžel se kvůli své nastávající rozvedl a opustil tři děti. Pokud nám maminka ukazuje novorozeně, nepředpokládá, že zmíníme zjevnou podobu miminka s obličejem netopýrka, byť by to byla stokrát naše subjektivně vnímaná pravda. No a od diváka titulu, který patří do filmového kánonu, je považovaný za symbol antifašistické kinematografie a podepsal se pod něj jeden ze světově nejproslulejších tvůrců, se určitě nečeká zásadní kritika a nespokojenost. Mohl bych pochopitelně přihodit hvězdičku za (nezpochybnitelný) význam, který titul měl ve své době, když USA byly ještě pod silným vlivem izolacionismu a prezident Roosvelt se marně pokoušel burcovat veřejnost k aktivní obraně demokratických hodnot. O hrůzách fašismu se moc nevědělo a ještě spíš vědět nechtělo. Film přišel ve správnou dobu a svoji angažovanou práci odvedl. Za to ho však odměnilo už mnoho jiných, a moji podporu tudíž titul nepotřebuje. Z mého pohledu má Diktátor podivnou strukturu scénáře, který nakonec opouští obě hlavní postavy, a film končí výstupem samotného režiséra a proklamativním přihlášením se k demokratickým ideálům. Vadí mi zamrzlá Chaplinova estetika, která okatě vychází z němé éry a film vypadá, jako by vznikl o dekádu dřív. Obtěžuje mě i naivita zobrazení nacistických pořádků, jakkoliv mnohé bylo Chaplinovi v době natáčení utajeno. Jednoduše skutečnost byla mnohem horší. A možná se na mém hodnocení podepisují přílišná očekávání od legendárního titulu ověnčeného skvělými recenzemi a stejně tak skvělou pověstí. Za sebe můžu říct, že i takový kousek jako Svět patří nám, po kterém v globálním měřítku neštěkne ani pes, jsem si užil výrazně víc. Jakkoliv se v Diktátorovi objeví i skvělé scény, jako celek pro mě ten film zkrátka nefunguje. O poznání přesvědčivější než židovský holič je Chaplin v roli diktátora, evidentně toho hodně odkoukal z nacistických týdeníků, a Hitlerova patetická sebestřednost je pro satiru víc než vhodná. Celkový dojem: 45 %.

Bráno s odstupem, na Zakázané zóně je nejpůsobivější, že snímek vypadá mnohem dražší než ve skutečnosti, jako by za ním stálo velké a vlivné studio. Obvykle to totiž bývá přesně naopak. Gareth Edwards se zkrátka před producenty předvedl v dobrém světle a dokázal, že má i na áčkovou produkci. Na druhou stranu, ten film vypadá poněkud rozpolceně. Na vkus mnohých je příliš komorní, natáčený dokumentárním stylem tam, kde by běžný divák čekal akci, lekačky, jednoduše aspoň malou dávku oblíbených žánrových klišé. Edwards ale sází spíš na neokázalost, nebezpečí se většinou dá spíš tušit kdesi za hradbou stromů z tropické džungle, z neurčitých pohybů v přítmí či ve vodě a z tajemných zvuků, které dráždí představivost a může se za nimi skrývat cokoliv. Já byl na jednu stranu vděčný, že se nebrodím tím tradičním žánrovým balastem, ve kterém se utopilo tolik jiných titulů, na druhou stranu to mohlo být vymyšlené lépe. Stometrové chobotnice vypadají možná efektně, ale s takovou invazí by si ve skutečnosti pozemšťané poradili ze všeho nejlépe. Zbrojních arzenálů máme, že nevíme, co s nimi, a nebohé snadno identifikovatelné chobotničky by dostaly takovou nakládačku, že by ve chvilce ochránci zvířat neměli co chránit. Nebezpečí kontaminace zemské atmosféry by představovaly mnohem spíš mikroorganismy, které se mohou nekontrolovatelně šířit prostorem. Ve filmu jsem vzrůstající převaze vetřelců z kosmu nerozuměl a už vůbec jsem nechápal, jak to mají přerostlé chobotničky zařízené s gravitací. Ne nadarmo největší planetární organismy žijí v oceánu. Takže to chobotničky nejspíš nějak okecaly nebo uplatily. Stejně tak by stálo za úvahu, proč zazobaný tatíček své dcerce nezařídil vzdušnou přepravu a ještě mě napadá, že... No zkrátka by se dalo dlouze pokračovat. Jako road movie nemocným světem, kde se zhroutily fungující instituce a jistoty, to ale špatné nebylo, takže nakonec ohodnotím Zakázanou zónu 60 % celkového dojmu.

S režisérem Vejdělkem si moc nerozumím a jeho poslední tituly mě míjí velkým obloukem. Třemi hvězdičkami u Václava asi dosáhl svého maxima, které s největší pravděpodobností nikdy nepřekoná. Podobná kontroverzní látka byla ve světové kinematografii a dokonce i u nás zpracována mnohokrát a ve většině případů výrazně přesvědčivěji a s větší emocionální silou. Na druhou stranu se Vejdělek může opřít o velká jména hned dvou hereckých generací. Emília Vašáryová je v roli matky výborná a Ivan Trojan dokazuje, že je velkou hvězdou současné české kinematografie. Tady se neshodnu se svým oblíbeným uživatelem nascendim - Trojan je v roli psychicky nevyrovnaného vesnického trouby dokonale přirozený a uvěřitelný. Sem tam to drhne ve scénáři, ale v rámci české kinematografie první dekády nového tisíciletí je to, obávám se, solidní nadprůměr. Celkový dojem: 60 %.

Což o to, od dob Svěrákovy Jízdy víme, že film se dá u nás natočit i za milión, ale o moc víc mi toho setkání s road movie po česku už nenabídlo. Kdybych byl zlý, napíšu, že takhle nějak vypadá dokonalá filmová prázdnota. Srovnání s Bezstarostnou jízdou, které v několika komentářích zaznělo, mi přijde až urážlivé a jako generační výpověď nefunguje Jízda ani omylem. Jednoduše nemá co nabídnout, hudba skupiny Buty je pro filmový zážitek příliš málo. Celkový dojem: 30 % (to abych se vešel do 2* a nebyl nařčen, že škodím českému filmu).

Lituji, ale na mě tahle klaustrofóbní podívaná ani trochu nezapůsobila. Uznávám, že na minimálním prostoru a s minimem prostředků dělají scénárista i režisér maximum, aby udrželi divákovu pozornost, ale pořád je to jen velmi relativní úspěch. Rozhodující pro mě je, že snímku nemůžu věřit. Pravda, u jiných žánrů se logikou viděného nezabývám zdaleka tak důkladně a nejsem ve svém hodnocení přísný, jinak bych si je zkrátka nevychutnal, ale že je thriller založený na nesmyslech, by měl bez problémů odhalit i žák základní školy. Celkový dojem: 40 %.

Je to jen pár dní, kdy jsem na adresu Tak trochu jiné love story, tedy předchozího titulu z tvůrčí díly Ole Bornedala, napsal, že by neměl mít konec a byl bych spokojený. Druhé setkání s jeho tvorbou přineslo stejnou zkušenost. Tři čtvrtiny stopáže jsem se vznášel v oblacích z vysoce nadstandardní podívané, kochal se skvělou kamerou, vnímal stoupající napětí a znepokojivé signály blížící se krize, oceňoval scény emocionální síly úderu blesku - a pak jde všechno během několika minut do háje, protože režisér příliš tlačí na pilu, nechápe psychologii davu ani jednotlivce a díky tomu se obnažuje typický filmový konstrukt. Bezpochyby je skvěle natočený, jenže zároveň nedůvěryhodný. Z takové látky se dalo vytěžit mnohem víc, kdyby Bornedal zkrotil fantazii, nehonil moc zajíců najednou a vychytal logické nedodělky. Film nápadně připomíná Peckinpahovy Strašáky, nemluvil bych přímo o plagiátu, ale o silné inspiraci určitě. Jenže ti mi přijdou uvěřitelnější a ve svém důsledku působivější. Navíc v nich absentuje ten podivně smířlivý závěr. Přesto se třemi silnými hvězdičkami nemám ani ten nejmenší problém. Celkový dojem: 65 %.