gudaulin

Bondarčukovu klasiku ze 60. let jsem sice kdysi viděl, ale je to už tak dlouhá řádka let, že si kromě vrcholných - vesměs válečných - scén ony filmy nevybavím a nedokážu tedy udělat srovnání obou verzí. Myslím si ale, že na televizní poměry je to důstojný projekt, který své slavné literární předloze hanbu neudělá, a herci do svých rolí také pasují. Zvlášť Clémence Poésy v roli temperamentní mladičké šlechtičny je opravdu sympatická. Co mi ale nesedí, je sám Tolstoj, který už když jsem onen román kdysi četl, mi přijde poněkud národovecký a jeho řešení osudů postav někdy - a vlastně docela často - odpovídá jeho náboženskému a konzervativně politickému cítění. Je to takový Solženicyn 19. století. Celkový dojem: 60 %.

Jane Fondová byla kdysi uznávanou ženskou filmovou hvězdou první velikosti, jenže filmový business je k herečkám krutý a drtivá většina z nich končí svoji kariéru předčasně. Po delší přestávce se pokusila vrátit k hereckému řemeslu a musela vzít zavděk postavou hysterické protivné tchýně, kterou by v dobách své slávy pokládala za urážku. Při některých jejích scénách jsem ji musel opravdu litovat. Opět jde o nenáročnou a předvídatelnou podívanou bez chytrého humoru a o ten druh filmu, který po pár hodinách zapomenete. Celkový dojem: 35 %.

Nenáročná oddechovka, která staví na hereckých typech a tvářích Toma Cruise a Cameron Diaz. Cruise si podobných nezranitelných a nezničitelných agentů zahrál slušnou řádku a tady vlastně může využívat herecké rutiny a očekávání diváků. Stejně tak Cameron Diaz si podobných naivek zahrála ve své kariéře bezpočet. S tímhle druhem filmů mám problém v tom, že jsou zoufale předvídatelné a mají strašně šablonovitý a jednoduchý scénář. Ve scéně v letadle Cruise vyřídí deset protivníků, aniž by se zadýchal, ale divák moc dobře ví, že kdyby bylo letadlo plně obsazené a stálo proti němu 150 nepřátelských agentů, výsledek by byl nevyhnutelně stejný. Pár slušných hlášek a dvě tři zajímavé scény, kdy se na moment příběh odkloní od šablony, jako je scéna, kde náš hrdina vpálí kulku do nohy svého soka, 3* nezachrání. Zatím spolu, zatím živi, je přesně ten film, kde zlomek sekundy poté, co se objeví nová postava, dokážete identifikovat, že půjde o hlavního padoucha, i když tohle "překvapení" si scénárista nechává až na závěr. Celkový dojem: 40 %.

Na hodnocení Českého nebe bezpochyby má a bude mít vliv fakt, že jde o svým způsobem tečku za dramatickou tvorbou dvojice Svěrák-Smoljak a zároveň o rozloučení se zesnulým Ladislavem Smoljakem. Určitě jde o velmi slušnou hru téhle autorské dvojice a dají se tam najít všechny prvky jejich typické nadsázky a humoru. Na druhou stranu si nemyslím, že by šlo o jejich nejlepší dílo, a taky se tam projevuje snaha Ladislava Smoljaka o jakousi didaktičnost, tedy snahu seznámit diváka s významnými postavami a postoji českých dějin. Jak řekl sám Svěrák, musel na svého kolegu hodně tlačit, aby zachoval přiměřenou dávku humoru, protože o ten už Smoljakovi v první řadě nešlo. V posledních letech svého života Smoljak směřoval k zájmu o politiku a věci veřejné, a to se na stavbě jeho poslední divadelní hry také projevilo. Celkový dojem: 85 %.

Literární předlohu neznám a po pravdě řečeno se s ní ani po zhlédnutí Silberlingova filmu seznamovat nechci. Film měl exkluzivní obsazení s celou plejádou známých hollywoodských jmen, měl i velkolepou výpravu s řadou triků a se scénou, která dává znát, že štáb nemusel řešit nějaké kompromisy ohledně rozpočtu. Výsledek je ale z mého pohledu velmi hubený a ta jedna hvězdička je vlastně jen s ohledem na výpravu, která bez ohledu na děj někdy dělá svoje, a viktoriánská pochmurnost filmových staveb a kostýmů je účinnější než škleby hlavního padoucha v podání Jima Carreyho. Nemám problém s jeho výkonem, je to zkrátka herec, který se přizpůsobuje požadavkům scénáře a režiséra, ale ta míra stylizované nadsázky byla pro mě nefunkční a nestravitelná. I tříleté dítě by v odporném šklebu i slovníku strýce Olafa nejpozději po třech desetinách sekundy zjistilo, že něco nehraje, a tady se všichni dospělí tváří, že mu věří i tu nejméně pravděpodobnou charitu. Je to zkrátka moc přeexponované a u mě by to fungovalo, kdyby se nejméně o polovinu hercův projev umírnil. A to jsem se ještě nezmínil o takových ingrediencích, jako je nejmladší člen Baudelairovic rodiny, takový ten typicky americký nevinný andílek, který se mi zhnusí už při prvním úsměvu a kterého bych bez váhání odpravil sám.. Celkový dojem: 25 %.

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde.

Havana blues je v první řadě hudební film plný písniček a melodií hudby, která mě zas tak dalece neoslovuje a která má podstatně modernější nebo odlišnější zvuk od toho, co považuju za klasickou kubánskou hudbu ve stylu Buena Vista Social Club. Jaký máte vztah k dané hudbě je přitom při posuzování hudebního filmu klíčové. Navíc mě ani nestrhnul příběh, i když mi ani nijak zvlášť nepřekážel. Jestli má u mě Havana blues poctivé 3*, je to kvůli celkem velmi hodnověrnému zachycení atmosféry drolící se staré Havany, kam se do údržby kdysi luxusních čtvrtí už půl století neinvestovalo ani peso, a autentickému přenesení chudoby a deziluze mladé kubánské generace do filmu. Ten film sice bezpochyby vznikal se svolením a s účastí kubánských úřadů, ale jde nepoměrně dál než šly perestrojkové filmy v Sovětském svazu pozdní éry nebo naše filmy 2. poloviny 80. let. Dohled nad kubánskou kulturou nikdy nebyl tak přísný jako v zemích východní a střední Evropy, ale i tak mě míra otevřenosti příjemně překvapila. Celkový dojem: 60 %. Hlavnímu hrdinovi jsem jeho gesto, kdy odmítl emigraci a zvolil příštipkaření na Kubě, tak úplně nevěřil, ale každý má na svou volbu právo...

Od natočení Shreka se neobjevil animák, který by tak systematicky parodoval popkulturu a ustálená výrobní schémata zábavního průmyslu. Zatímco ale Shrek parodoval tradiční disneyovky, tedy vycházel ze všeobecně známého světa pohádek, Megamysl ironizuje superhrdinské komiksy a jmenovitě Supermana, což je oblast, která poněkud zužuje jeho působení. Je ještě jeden zásadní rozdíl, Shrek byl plný účinných fórků a postav, mezi kterými si každý našel to své. Megamysl má základní kostru podstatně jednodušší a má i méně účinných gagů. Je to určitě chytrý film, ale to ještě neznamená nejzábavnější a komerčně nejprodejnější. Spíš naopak, jakkoli ho považuju za lepší než nedávno zhlédnutý kousek Já, padouch, a taky odvážnější, bude s největší pravděpodobností Padouch podstatně úspěšnější, protože je mnohem konvenčnější a méně náročný na přemýšlení. Megamysl, jakkoli má podobu klasického rodinného animáku, dokážou ocenit spíš ti starší, kteří můžou uplatnit nadhled a znalost žánru. Megamysl si střílí z žánrových konvencí, právě z těch, které Já, padouch striktně dodržuje. Zatímco starší Úžasňákovi komiksových hrdinů pouze využívali a vycházeli z nich, Megamysl s žánrem pracuje víc tvůrčím způsobem a obrací ho naruby. Celkový dojem: 75 %.

Paul Greengrass si vyzkoušel styl, který uplatnil u Zelené zóny, už ve dvou dílech borneovské série, a vytvořil tak prototyp moderního akčního hrdiny zasazeného do realistického prostředí a používajícího sice špičkové bojové techniky, nicméně nahony vzdáleného akčním superhrdinům z komiksových nebo herních adaptací a rutinních thrillerů. Tady navíc od ryzí zábavy přešel k hlubšímu zamyšlení nad konkrétním politickým problémem, který v současnosti hýbe Amerikou. Jeho Zelená zóna je špičkový válečný akční film, který zároveň dokonale funguje jako zmapování kořenů války proti Sadámovi a následné občanské války v Iráku. Snímek je syntézou všech motivů, který hrály roli při vytváření dnešní složité situace, tedy diletantismus ze strany stratégů, manipulující informace ze strany tajných služeb a americké vlády, podcenění hlídací funkce tisku a médií vůbec, nepřipravenost na dlouhodobou okupaci a selhání logistiky. Film má samozřejmě i své mouchy a pět hvězdiček není čistých, ale v tomto případě rád přidám, protože proti průměru žánru si stojí hodně vysoko. Fiktivní hrdina příběhu Miller je na nižšího důstojníka armády (případní příslušníci ozbrojených složek mi prominou) příliš iniciativní a samostatný v myšlení a především neváhající zásadním způsobem porušit rozkazy a vzepřít se autoritě. Taky ruční kamera, která u Greengrasse hraje dominantní úlohu, je v některých případech zbytečná a snímek obsahuje i několik drobných logických lapsů. Pochybuju např., že by hledaný válečný zločinec, jehož podobiznu má každý americký voják na hrací kartě, se několik týdnů po okupaci pohyboval po ulicích Bagdádu v autě registrovaném na svou osobu. Ale vem to nešť, akční situace, ať už přestřelky, divoké honičky a souboje jsou natočené v nejvyšší kvalitě a celý příběh je zasazený do funkčního prostředí a odpovídá přes fiktivnost hlavního hrdiny tomu, co se v Iráku skutečně odehrávalo. Matt Damon má podobně laděného hrdinu už vyzkoušeného z postavy Jasona Bourna a jeho spolupráce s režisérem funguje na jedničku. Celé je to neuvěřitelně dynamické a strhující. Celkový dojem: 90 %.

Kdepak, červená knihovna v kostýmovém historickém provedení není můj šálek čaje, i když tentokrát se nebere tak vážně a není slzopudná, přece jen je to ale kus filmařiny, který nebyl moderní ani v roce svého vzniku, natož pak dnes a je zaměřený na úplně jinou cílovou skupinu. Je to moc naivní a šablonovité. Celkový dojem: 30 %.