gudaulin

Svět komiksu nezahrnuje jen ty obecně známé postavy a symboly popkultury, jako jsou superhrdinové v podání Batmana, Spidermana nebo Supermana. Podobné tituly sice na objem jednoznačně vítězí, ale téměř od počátku existoval proud alternativního komiksu, který chtěl reflektovat skutečný svět a jeho skutečné problémy a představoval nekomerční, ale o to zajímavější část malonákladové komiksové produkce. Jedním z hrdinů a symbolů téhle nezávislé tvorby je právě chlápek jménem Harvey Pekar, který je všechno, jenom ne idolem žen a superhrdinou. Místo s padouchy a nestvůrami bojuje se svými mindráky, pohodlností, smůlou a bohužel také s rakovinou. Film se odehrává v tragikomické poloze a má autobiografické rysy, protože v něm autor scénáře popisuje vlastně své životní osudy. Jen málokdy můžu říct, že bych měl takový pocit sounáležitosti s filmovým hrdinou, protože už jen vstup do jeho pracovny ve mě vzbuzuje pocit malého vítězství, že je na téhle planetě aspoň jeden člověk, který je větší bordelář než já. Můj svět je malý film, který nenabízí šokující zvraty a bombastické efekty, ale je hluboce lidský a sympatický. Celkový dojem: 75 %.

Jestli ten film funguje do té míry, že sklízí slušnou úrodu čtyřhvězdičkových hodnocení a sympatických komentářů, je to především díky hereckému obsazení hlavních postav, které jsou jednak výborně vybrané typově, jednak i dobře hrají. Maria Bello není jen půvabná, ale navíc i sympatická, a William H. Macy je ideální představitel podobných nešťastníků, kteří odevzdaně čelí nepřízni osudu. A vlastně by mu jen stačilo vysílat své obvyklé utrápené obličeje a nesmělé úsměvy a nemusel by přehrávat, jak se v několika případech stalo. Co pro mě ale film sráží do podprůměru, je scénář, který jednak pracuje se za vlasy přitaženými motivy hráčských mýtů, jednak přináší celkově nepravděpodobnou historku s podivnými hrdiny. Takový šéf kasína v podání Aleca Baldwina není ani dobře zahraný, ani dobře napsaný a ani vzdáleně se neblíží charismatu stejné funkce, jakou zastával v Casinu Robert de Niro. To už mám radši ryze mysteriozní snímek typu Intacta než podobnou splácaninu zakončenou scénou, která je svou pravděpodobností úplně mimo běžná měřítka. Celkový dojem: 45 %. Pokud chcete vidět dobrý film z téhle branže, sáhněte po výše zmíněném Casinu nebo Krupiérovi.

S tímhle dokumentem mám tři problémy a dvě konkrétní výhrady, protože fakt, že o dané problematice dost vím, a tím pádem pro mě obsah filmu není překvapivý a obohacující, je opravdu výhradně můj problém. Za prvé je ten snímek strašně utahaný, u některých filmů máte pocit, že by šel sestříhat o 15-20 minut, tady bych byl podstatně radikálnější a poté, co jsem se několikrát přistihl, že s největším vypětím sil bojuju se spánkem, bych ho zkrátil rovnou na polovinu. Valná většina záběrů je přetažená. Za druhé je Tamadonův film strašně krotký, režisér podniká rituální tanečky a opatrně našlapuje po špičkách tam, kde by měl jít přímo k věci. Dospělo to tak daleko, že mu jeden ze zpovídaných právě tuto opatrnost vyčítá s tím, že čekal otázky víc na tělo. S tím se pojí fakt, že Tamadon zpovídá téměř výhradně tu intelektuálně vybavenou a vstřícnou část komunity, o kterou mu jde, a tím zplošťuje, vlastně spíš znemožňuje, komplexnější pohled. Ono jinak vypadá, když se bavíte s náboženským učencem, a jinak, když se střetnete se šikanou ze strany nevzdělaného příslušníka milice, který vás obtěžuje na ulici. Pro obyvatele malého státu ze střední Evropy, který je známý náboženskou lhostejností a relativizací hodnot, je samozřejmě svým způsobem hodně exotické podívat se na společnost, která nemá jenom pravidla, ale vyznává i nějaké hodnoty, byť jsou z našeho pohledu problematické. Celkový dojem: 40 %.

V dobré společnosti překvapí především tím, že je v rozporu s většinou současné americké komediální produkce tak nějak uměřený a kultivovaný. Neobjevuje se tam zkrátka takový ten typicky pubertální nebo buranský humor a celý snímek jako by chtěl oslovit spíš dospělé publikum, které jinak dává přednost televizní obrazovce. Není to film špičkový, protože humor v něm obsažený není tak vypointovaný, ale celé je to slušně napsané, obsazené i zahrané. Snímek zůstává na půdě produkce amerických majors, tzn. žádné velké experimenty a provokace, jen lehká společenská kritika, která ani zdaleka nedosahuje údernosti např. Lítám v tom. Má ale překvapivý konec, který se vymyká tradiční šabloně romantických happyendů. Ona ta romantická linka především díky přítomnosti Scarlett Johansson, která je pro tenhle druh žánrových snímků jako stvořená, poněkud přebíjí tu komediální. Celkový dojem: 65 %.

Že se mi to líbit nebude, s tím jsem najisto počítal, ale člověk čas od času musí podstoupit duševní muka, aby si pak o to víc vážil filmů, které za zhlédnutí opravdu stojí. Polovinu z členů hereckého týmu mám v kategorii Moje neoblíbené noční filmové můry, přičemž některé, jako je Arnold Schwarzenegger, nepovažuju za herce, ale za typové figurky, jiné, jako je Sylvester Stallone, za podprůměrné herce a příznačné je, že pokud se v téhle záležitosti objeví kvalitní akční herec, jako je Bruce Willis, tak se na plátně vlastně jen mihne. Postradatelní jsou poctou násilným akčním filmům 80. let s ramboidními hrdiny a tahle produkce na mě nedělala ani ten nejmenší dojem ani v 15 letech, natož dnes. Akční produkce, kterou uznávám, je charakterizována tituly jako Indiana Jones, Smrtonosná past nebo borneovská série, tedy obecně filmy, které stojí na kvalitním scénáři a špičkovém herectví. Postradatelní jsou stejně tupí jako jejich žánroví předchůdci a jediná scéna sjednávání kontraktu v kostele, která má vtip, to nezachrání. Pro mě jsou Postradatelní totéž, co pro zapřísáhlého nekuřáka vyšlukování - v rozporu s kuřáckými zvyklostmi - opravdu silného doutníku. Celkový dojem: 15 %.

Pustil jsem si tenhle film s výhledem na romantické kostýmní drama a pokud jde o ty kostýmy a krásné ženy, tak mě moje volba nezklamala a za to uděluju Kněžně de Cléves jednu hvězdičku. To ostatní je ale jeden velký průšvih. Určitá část romantické literární tvorby mně ve své době učarovala a takového Hrbáče jsem si jako teenager přelouskal čtyřikrát a Tři mušketýry mám rád v knižní i filmové verzi. Jenže Kněžna de Cléves není ani tak romantická záležitost, jako spíš čistokrevná červená knihovna, proti které taková série o Angelice vyznívá jako realistické oskarové drama. Takhle nějak si představuju typický román pro služky z roku 1880 a vlastně ani ne tak typický, jako spíš nejbrakovější část téhle produkce. Je to strašně naivní, patetické a bere se to hrozně vážně. Celkový dojem: 25 %.

Mám rád tvorbu Karla Kachyni a totéž můžu říct o scénářích Jana Procházky. Spojení obou tvůrců přineslo české kinematografii mimo jiné výborný Kočár do Vídně. V tomhle případě ale jsem z jejich filmu rozpačitý, protože Směšný pán mi při nejlepší vůli nesedl a mohou za to oba pánové současně. Je to snímek o stáří, deziluzi, umírání a především o jednom nikoliv vlastní vinou zmařeném životě. Jenže scénář mi přijde příliš rozmělněný, protože tohle by stačilo na středněmetrážní, řekněme, 35-45minutový film v ideálním případě spojený s dalšími tématicky zpřízněnými filmovými povídkami do jednoho povídkového filmu. Typická Kachyňova poetika tentokrát film zpomalovala neustálými kamerovými výlety na průčelí domů, pražské věže a městské ulice. Celý snímek vlastně táhne brilantní hudba Zdeňka Lišky a herectví filmového veterána Vladimíra Šmerala. Tématicky příběh odpovídá ústřednímu motivu Procházkovy tvorby, tedy vyrovnávání se s politickými excesy našich poválečných dějin, v tomto případě politických procesů 50. let. Celkový dojem: 45 %.

Ze 14 tisíc židů transportovaných do lublinské oblasti jich přežilo padesát. Důstojné završení celého cyklu založeného nikoliv na efektních filmových technikách a šokujících záběrech, nýbrž na neobyčejně silných lidských příbězích vyprávěných hrstkou těch, kteří ještě své sdělení můžou poskytnout. Prakticky každý z nich by si zasloužil hraný celovečerní film, který by bez problémů přebyl spoustu zbytečné produkce filmové tvorby. Celkový dojem: 80 %.

Po zhlédnutí Bertolucciho Posledního císaře se nijak nedivím, že tenhle film sklidil úrodu Oscarů, je totiž natočený na jistotu s pečlivým výběrem námětu tak, jako by byl dopředu určený pro oskarové klání. S tím souvisí i vysoký rozpočet a taková ta akademická režijní preciznost. Jsou tací, kteří filmu vyčítají ušlechtilou nudu, ale těm současná kinematografie nabízí spoustu špičkových popkornovek, takže se s důvěrou můžou obrátit na ty, co adaptují komiksové předlohy. Nudu bych Poslednímu císaři nevyčítal, ale je pravda, že v té bombastické kostýmní nádheře se poněkud ztrácí postavy a příběh. Navíc ty emoce, které se cílevědomě režisér snaží svým divákům předložit, ve mně nevyvolávají tu největší důvěru. Ten snímek určitě není emočně neutrální, tvůrci chtějí, aby se divák ztotožnil s jejich hrdinou, takže sledujeme chlapce, kterého záhy po narození oddělili od matky, vyrůstal bez kamarádů a podléhal omezující dvorní etiketě. Nemohl si ani vybrat manželku a zajisté každý pochopí, jak nesmírně vnitřně trpěl, když mu dvůr strčil do postele princeznu v podání superkočky Joan Chen a neméně půvabnou společnici. Jak nesmírně krutý byl úděl tohoto pohledného jinocha v porovnání s jeho miliony poddaných, kteří ve stejné době naprosto nudně umírali v obrovských hladomorech a nezáživně živořili na venkově... Ono už je vůbec zajímavé, jak velký díl věnují tvůrci dětství a dospívání tohoto muže v porovnání s jeho pozdější rolí politického vůdce a státníka a později vězně. Tohle období se totiž dá divákům nejsnáz emočně prodat. Skutečný poslední čínský císař byl podle historických faktů v mládí nezodpovědný hejsek a obecně snadno manipulovatelný člověk bez vize a vlastní vůle, zato s velkým egem. S největší pravděpodobností homosexuál, jenže to by se narozdíl od dneška v polovině 80. let prodávalo těžko. Jeho podíl na okupaci severní Číny a kolaborace s Japonci jsou nezpochybnitelné, i když se film i tohle období snaží vylíčit jako oběť okolností. A konečně film úplně pomíjí důležité etapy života téhle osoby, jako byla luxusní sovětská internace a pozdější trapná role v Číně, kde ho komunistická média propagandisticky využívala jako vitrínu pro své tvrzení o převýchově třídních nepřátel. S těmi se totiž ve skutečnosti zdaleka tak nemazlila a náš hrdina byl prominentní vězeň se zvláštním statusem. Špičkový vizuál a vůbec podívanou může Poslední císař nabídnout, ale emočně mě nenadchl a už se k němu nebudu vracet. Celkový dojem: 65 %.

Jestli se mi po rozpadu federace po něčem opravdu stýská, tak jsou to slovenské televizní pondělky v české televizi. Umožňovaly stálý kontakt s trošku odlišnou kulturou a podstatně rozšiřovaly nabídku herců, režisérů a vůbec lidí od kumštu. Navíc umožňovaly právě slovenským tvůrcům uniknout z malého slovenského rybníčku. Měl jsem možnost po letech vidět opět tenhle zajímavý televizní film, na který jsem už pozapomněl. Není to nijak vyjímečná inscenace, dialogy občas poněkud šustí papírem a postavy jsou někde na půli cesty mezi typizovanými figurkami a skutečnými plnokrevnými postavami. Nicméně na řadě míst to zajiskří vtipným bonmotem a některé pasáže, jako je scéna namlouvání taxikářky Ireny s poněkud natvrdlým synem starší pacientky, jsou kouzelné. Navíc to osvědčené prostředí nemocnice jako místa, kde se rozhoduje o životě a smrti, hraje taky svou roli. Celkový dojem: 60 %.