gudaulin

Bobby je jméno neformální a naznačuje, že jeho nositel byl oblíbený a měl blízko k lidem. Bohužel snímek tuhle neformálnost legendy americké politiky nedokáže zprostředkovat. Kandidát na prezidenta k nám promlouvá jen prostřednictvím svých projevů, ze kterých byly vybrány pohříchu ještě poměrně rozsáhlé pasáže. Nemám nic proti velkým myšlenkám, když se podávají nevtíravou formou. Tady jsem měl ale pocit, jako by se režisér poněkud inspiroval proslulou Oprah Winfrey Show. Nemám k tomuto způsobu komunikace vztah. Na můj vkus je to patetické a zároveň nasáklé vlezlým sentimentem. Dojímavá hudba se, jak přibývaly minuty, měnila v trýznivé mučení. Jednu hvězdičku si Bobby zaslouží za nápad vylíčit poslední hodiny před atentátem prostřednictvím kaleidoskopu postav hotelových hostů a zaměstnanců a použít tak metodu, kterou ve Spojených státech proslavil Robert Altman, a druhou za hvězdné obsazení a herecké nasazení. Na druhou stranu, přišlo mi, že některé postavy jsou nadbytečné a o některých bych se chtěl dozvědět víc. Celkový dojem: 45 %.

Z Breaking Bad se záhy stal (zasloužený) fenomén. Jde o jeden ze vzácných případů, kdy se na mimořádné kvalitě a přitažlivosti seriálu shodla odborná kritika i televizní diváci. Bylo proto logické, že se producenti pokusí z projektu vytěžit maximum. Protože osud hlavního hrdiny se naplnil, východiskem se stal spin-off. Ze zločineckého gangu ovšem zůstalo jen žalostně málo těch, jejichž životní příběh by se dal dále rozvíjet, řešením se proto stal prequel. Pozornost se soustředila na dvě postavy, které se svým charismatem a inteligencí vymykaly ze společnosti jednorozměrných gaunerů. Volejte Saulovi není jen příběh protřelého advokáta, který se dokáže pohybovat na hraně zákona a leccos umí zařídit nad rámec standardních právních služeb, ale i policejního veterána Mikea, někdejšího špičkového kriminalisty, který se ke stáru rozhodl prohodit dres a hrát už jen podle svých pravidel. Volejte Saulovi prozrazuje už zkraje rukopis zkušeného scénáristy, který cíleně využívá prvky a postupy osvědčené v Breaking Bad. Cool postavy, které jsou uvěřitelné a zasazené do reáného světa, smysl pro absurditu, černý humor a znalost různých pater zločinu. Seriál je schopen nabídnout to, co dokáže jen opravdová elita televizních děl. Zločin neromantizuje, nebagatelizuje ho, neredukuje jen na určité sociální prostředí a skupiny, je analytický a odhaluje fungování systému. Při tom všem je neuvěřitelně zábavný. Nicméně při všech svých kvalitách za Breaking Bad zaostává. Cesta Saula Goodmana k úspěchu je sice složitá a několikrát přináší i hořkost poznání, není ale zdaleka tak bolestná a převratná jako cesta Waltera Whitea. Breaking Bad přinesl velký lidský příběh a šokující proměnu charakteru, bylo fascinující sledovat, kam až je příkladný maloměšťák, starostlivý manžel a otec rodiny ochoten zajít při své cestě na vrchol organizovaného zločinu. Musel přitom řešit mimořádně citlivá dilemata a vyrovnávat se s extrémní existenční nejistotou, a to vše se Saulovi vyhnulo. Pro znalce Breaking Bad je seriál příjemný pro důvěrné pomrkávání tvůrců směrem k divákovi, jenže se zároveň vytrácí prvek překvapení. Víte zkrátka, kam to neodvratně směřuje a jakou cenu kdo zaplatí. Na druhou stranu, po třech sériích dávám jednoznačně palec nahoru a tvrdím, že jde o špičkovou práci, která ve skutečnosti s breaking bad tvoří kompaktní celek . Zvedám hodnocení na pět hvězdiček a 90 % celkového dojmu.

Z uměleckého hlediska je to jen průměrná záležitost, typicky televizní film, jakých vzniká velké množství, a nemá smysl se nějak rozepisovat o herectví nebo režii. Ale jako hraný dokument hodně bolavé historie balkánských válek a připomínka největšího válečného zločinu od konce 2. světové války to funguje na jedničku. Celkový dojem: 60 %.

Typické americké béčko, které je postavené na pro mě nepřijatelném nápadu. Pohybuju se v branži dost dlouho, abych měl představu o cestě, kterou musí urazit zájemce o sestrojení jaderné bomby. Ztroskotaly na tom velké a bohaté státy, které investovaly nepředstavitelné prostředky a soustředily ke zdárnému výsledku velké vědecké týmy, veškerou pomocnou techniku a logistiku. Írán se snaží o získání bomby už pár dekád a na tuto aktivitu jde desetina státního rozpočtu země nasáklé ropou. Zatím bez výsledku. Milý Kim z Koreje po třicetiletém úsilí k cíli došel, když obětoval čtvrtinu státního rozpočtu a životy miliónů svých spoluobčanů při hladomorech. Tady se operuje jedním chlápkem, který jen tak levačkou sestrojí těch bombiček hned několik. Já vím, řeknete, je to Američan a ti přece dokážou všechno. Kdyby obětoval ještě pár víkendů, tak si sestaví i mezikontinentální raketu a bude ohrožovat celý svět. Jsou vážně dobrý, ti kluci. Nějakou uměleckou hodnotu v tom může hledat jenom nepolepšitelný snílek, takže zůstává určitá dokumentární hodnota. Odpočítávání totiž funguje jako obraz paranoie doby, která podléhala hysterii z války s terorismem. Za béčkovou zábavnost bych mohl dát 2*, ale to politické a myšlenkové sdělení mi není ani trochu sympatické. Podobná scénáristická východiska pro zamyšlení se nad opodstatněním mučení při vyšetřování se objevila vícekrát a v lepší podobě. Ta 1* je za tradičně špičkový výkon Samuela L. Jacksona. Jeho postava má v sobě hodně démonů a záporné charisma. Celkový dojem: 25 %.

Bibliotheque Pascal by mohlo být ledasčím. Dramatem matky, která se pokouší najít cestu zpět ke svému dítěti, bláznivou surrealistickou hříčkou, poetickou komedií s fantaskními prvky, kriminálkou či erotickým snímkem o bizarním světě sexuálního fetišismu. K ledasčemu má slušně našlápnuto a vzbuzuje mnohá očekávání. Jenže ta se filmu nedaří naplňovat. Ve výsledku je to jen scénáristicky nedotažená festivalová hříčka zajímavá spíš tím, jak široce se dokáže rozkročit a otřít o množství žánrů. Připomíná kulečníkovou kouli, která se několikrát neškodně odrazí o hranu stolu a nakonec bez energie zůstane stát uprostřed, aniž by úspěšně dovedla kouli do herní kapsy. Je schopná oslovit především tu část filmových fanoušků, pro které je nejdůležitější odlišit se od diváckého mainstreamu a objevovat a dešifrovat sdělení prostým smrtelníkům nepřístupná. Jde o divný film, který víc než o sobě vysílá signál o ambicích svého tvůrce. Pokud jediným vysvětlením viděného zůstává touha vidět sebe sama v lepším světle a omlouvat své chybné kroky, pak jsem už viděl na podobné téma nepoměrně lepší kousky a lepší scénáře. Celkový dojem: 45 %.

Haškův Švejk představuje neoddiskutovatelně, ať už ve své knižní nebo filmové podobě, národní klasiku. Nepříjemnou vlastností takové klasiky je fakt, že každý má přesně vytvořenou představu, jak má film vypadat, které hlášky se v něm v té které scéně musí objevit, který herec je nepostradatelný a které scény jsou klíčové. Potíž je v tom, že román patří k hrstce děl, které překonaly národní hranice a dostaly se do světového povědomí. A tím i do hledáčku zahraničních producentů a režisérů. Není nic nespravedlivějšího než odstřelit snímek s vágním odůvodněním, že postrádá pochopení české mentality a reálií. Já si tuhle ukrajinsko-britskou animovanou verzi docela užil a považuju ji za příjemné zpestření světa dobrého vojáka Švejka. Celkový dojem: 70 %.

Nestává se často, abych už s úvodními záběry otvíráku a počátečními tóny baladické písničky doprovázející prolínající se obrazy intra pocítil vzrušení ze setkání s něčím výjimečným. Se sérií, která přepíše představu, jak má vypadat a fungovat detektivní žánr a jeho hrdinové. Převládajícím stavem při sledování seriálu je nejistota. Pociťují ji nejen tápající detektivové, kterým případ proklouzává mezi prsty, ale i diváci, kteří jsou zbaveni obvyklých opor. Čemu a komu věřit, když jeden z vyšetřovatelů má pestrou drogovou minulost a neméně barvitou alkoholickou přítomnost a druhý je testosteronem nabitý macho, který nemá k ráně nikdy daleko a nečiní mu problém ubližovat ani svým nejbližším. Oba jsou navíc nasáklí špinavým pragmatismem, jak jen umí vyklíčit v destruktivním prostředí spodních pater zločinu. Divák vidí až příliš velké rozpory mezi líčením bývalých policistů a flashbacky, které odhalují profesní selhání někdejších legend policejního sboru. Temný případ charakterizuje zlověstná atmosféra podpořená záběry ponuré močálovité krajiny kolem Mississippi. Seriál představuje v každém ohledu špičkové řemeslo, skvělou kamerou počínaje, přes vymazlenou režii až k živočišnému herectví Matthewa McConaughey a Woodyho Harrelsona. Série není cenná zápletkou, ale rafinovaným způsobem vyprávění, hrátkami s formou, kdy pomrkává na diváka a místy si z něj přes vážnost situace nepokrytě tropí šoufky, rozkročením mezi žánry - ve výsledku je to spíš než kriminálka existencionální psychologické drama. A v neposlední řadě i uchopením skvěle napsaných postav - cynické glosy zahořklého Colea mají přitažlivost černé díry a sílu výbuchu supernovy. Seriál má ideální stopáž - nerozmělňuje se ve vypravěčské vatě ani neztrácí tah na bránu v postranních liniích, tak jako spousta žánrově zpřízněných projektů. Ačkoli má pomalé tempo, dokáže neskutečně stupňovat napětí. Snad jen v posledních dvou dílech, kdy se zlo začíná zhmotňovat a dostává konkrétní lidskou tvář, pocit přetlaku trochu mizí. Temný případ se zdánlivě podobá úspěšným severským sériím, ty v sobě ale obvykle nezapřou určitý scénáristický konstrukt. Odehrávají se ve stabilizovaných zemích s fungujícími institucemi a s minimální mírou zločinnosti. Střet amerických detektivů s lidskou bídou, brutalitou motorkářských gangů a slizkou manipulativností prodavačů náboženských frází vypadá nepříjemně realisticky. Temný případ považuju za absolutní špičku ve své žánrové kategorii a metu, kterou budou Pizzolattovi následovníci a vyzyvatelé jen hodně těžko překonávat. Celkový dojem: 95 %. //// Druhá série bohužel nemá vlastní profil, takže ji musím komentovat jako přídavek ke komentáři 1. série, což je skutečně škoda, protože by si vlastní prostor na ČSFD zasloužila mnohem spíš než stovky jiných titulů. Při komentování 1. série jsem napsal, že ji budou ostatní, ale i samotný Pizzolatto těžko překonávat, a nemá příliš velký smysl přít se o to, která ze dvou dosavadních sérií je lepší. Ta druhá je totiž hlavně úplně jiná. Jiní hrdinové, jiné zločiny, jiná lokace, jiná atmosféra. Jsou nicméně znaky, které obě série spojují a patrně budou typické i pro další pokračování, kterého se nepochybně dočkáme. Komplikovaná psychologie vyšetřovatelů, které boj s vlastními démony zaměstnává někdy víc než souboj se zločinem, složitě strukturované vyprávění, kde v 1. sérii hrály větší roli časové roviny, tady zase úhly pohledu několika postav, které tápou a nevěří si navzájem. Hodně zajímavé je ladění atmosféry, kdy v 2. sérii hraje prim sluncem rozpálená Kalifornie, kde se v poušti člověk snadno ztratí a v džungli Los Angeles se dá snadno přijít k úrazu. I ty tisícileté sekvoje si nakonec ve finále zahrají svou roli. Tu změnu atmosféry charakterizuje nejlépe už otvírák, který je barevný, prosluněný a Cohenův přednes navozuje spíš atmosféru nějakého erotického klubu z velkoměsta. Co je nejdůležitější, druhá série je pro mě stejně dobrá jako ta první a problém s ní můžou mít především ti, kteří chtějí vidět pokračování 1. série s jejími hrdiny a louisianskými močály. Stejně jako v prvním případě mám pocit, že sleduju jeden z absolutních vrcholů žánrové televizní seriálové tvorby. Herecké výkony jsou luxusní a herci jsou evidentně rádi, že mají možnost překročit hranice typu rolí, do kterých je castingové agentury zařadily. Pizzolatto, stejně jako režiséři, se evidentně hodně inspirovali klasickým žánrem noir a vyšlo jim to na jedničku. Ústředním motivem je všudypřítomná korupce, prorůstání zločinu do státní správy a ošidná hra s vlastním svědomím a vyrovnáváním se s vlasními poklesky. Otvírák patří k tomu nejlepšímu, co kdy jako intro vzniklo. Osobně mu dávám přednost před otvírákem 1. série, jakkoliv tohle je věc osobního vkusu a volby. Celkový dojem měnit nemusím. Jen tak dál, těším se na 3. sérii.

Měli jste už někdy pocit déja vu? Něčeho už dříve viděného či prožitého? Tenhle nenápadný film mi rychle připomněl jeden z majstrštyků americké nezávislé scény - Přednostu z dílny Thomase McCarthyho. Dva muži, jedna žena, hledání cesty k sobě navzájem, komediální i dramatické prvky v jednom. Jenže přece jen je tu zásadní rozdíl. Oba dva filmy jsou sice o přátelství, jenže v případě Přednosty je to pozitivní film, který vyznívá až jako nekritický hold ryzímu přátelství zbavenému všech postranních úmyslů nebo sexuálního jiskření, v případě Moliéra postupně film nabývá temnějšího zabarvení a nakonec vyznívá jako příklad sobeckého chování, které pravé přátelství zabíjí. Přátelství totiž vyžaduje velkorysost a toleranci, které hrdinové francouzského snímku v rozhodujících okamžicích nejsou schopni. Velké je mužské ego a nezměrná je umělecká ješitnost... S Moliérem na kole je malý, intimní, civilně pojatý snímek o jednom setkání, ze kterého se mohlo zrodit něco velkého, kdyby v sobě jeho aktéři dokázali potlačit malost. Celkový dojem: 70 %.

Forbrydelsen předcházela vynikající pověst, setkání s ním ale - jak už to bývá, když máte velká očekávání - nedopadlo dle mých představ. Vadila mi určitá utahanost seriálu s množstvím postav, motivů, prostředí, odboček a slepých cest. Dvacet dílů na vyšetřování jednoho případu bylo na můj vkus zkrátka příliš. Souznění nepřišlo ani s druhou sérií, až třetí série Zločinu se mi trefila do nálady. Ocenil jsem na ní výrazně vypjatější tempo. Forbrydelsen III mě narozdíl od svých starších sourozenců neunavuje, ale napíná. Tady se už vyplatí věnovat pozornost dialogům, vztahům i mimice lidských tváří, vše je promyšlené a má svůj (dočasně skrytý) význam. Scénář vyváženě dělí pozornost mezi několik prostředí a hodnověrně líčí narůstající konflikt mezi dánskými podnikatelskými a politickými špičkami, tváří v tvář šokujícímu zločinu, stejně jako soupeření a lavírování uvnitř tápajících bezpečnostních složek. Jednotlivé linie vyprávění se tu nesmíchávají samoúčelně jako v první sérii. Zvraty ve vyšetřování nevypadají jako boží zásah zhůry, akční prvky jsou pojaté civilně, postavy nejednají černobíle, právě naopak. Každý si nese cejch, ať už dílčího nebo zásadního profesního či lidského selhání. I citově hodně vypjaté scény pátrání po uneseném děvčátku, kterému se rychle krátí čas, tady nevedou k lacinému dojímání nebo manipulaci s divákem. Jako varování, že i sebebohatší společnosti nejsou bez kazů, funguje Zločin III výborně a pro nás navíc představuje tenhle kousek důkaz, že i malá evropská produkce dokáže velké věci. V porovnání s Forbrydelsenem jsou i ty nejsnaživější pokusy našich televizí na pár facek. Celkový dojem: 85 %.

Máte rádi ve všem jasno? Pořádek ve věcech i vztazích? Dáváte přednost epickým příběhům s jasně definovanými hrdiny a čitelným poselstvím? Tak to jste si spletli adresu a nezbývá než se obrátit jinam. Carnivale totiž představuje bez nadsázky esenci mysteriózní dramatické tvorby, jeho postavy jsou nejednoznačné, bizarní a dokonale zapadající do představ o sbírce zrůd z Barnumovy pokleslé show. Osudy zaměstnanců cirkusové společnosti řízené neviditelným "vedením" se odehrávají ve 30. letech a z tohoto pohledu jde o vytříbené retro z časů vrcholící hospodářské krize, kde přímo cítíte tíhu osudů nezaměstnaných obyvatel zchudlých městeček amerického středozápadu a farmářů drcených neúrodou a splátkami bankovních půjček. Seriál skvěle balancuje mezi mysteriózní úchylárnou a seriózním sociálním dramatem. Vyprávění nikam nespěchá a záhy poznáte, že v případě Carnivale jde mnohem spíš o náladu a styl, o hru s divákem, o doteky se světem za hranou vědomí, o ustavičné potýkání se s paranormálními jevy, o objevování vlastní i cizí minulosti prostřednictvím útržků snů, o záblesky znepokojivé budoucnosti, o kladení palčivých otázek, na které stále chybí odpovědi. Carnivale představuje labyrint záhad, ve kterém snadno ztratíte směr i cíl. Kamera nachází krásu v ošklivosti, společenství světských nachází svobodu ve sdílené chudobě, režisér si rafinovaně pohrává s detaily, scénárista žongluje se slovy i postavami a všichni dohromady se podílí na budování prazvláštní mystické atmosféry. Pokud se jí poddáte, nejspíš vám nebude vadit, že zápletka vlastně není podstatná a na konci jednotlivých epizod nevíte o moc víc než na jejich začátku. Panoptikum postaviček z maringotek s nejasným původem a hodně nejistou budoucností stojí za to sledovat už proto, že i v době současného boomu kvalitních seriálů představuje něco hodně výlučného, něco pro pravé fajnšmekry. Seriál podobných kvalit je pro české televize nedosažitelný, bohužel vlastně i nepředstavitelný... Carnivale se mi nedaří k ničemu přirovnat, je své a hodně působivé. To putování napříč Spojenými státy v dýchavičných náklaďáčcích bych si s tou partou klidně dal ještě jednou. Celkový dojem: 90 %.