Othello

Jó 21. století, Rosemary, tady s nějakýma mateřskýma citama bránícíma v kariéře, nepochodíš. Kde dřív v očích matky nedokázala vyhasnout přirozená láska ani nad zplozencem pekelným, tady se dilema nad kolébkou řeší šutrem. Sympatická vzpomínka na různý ty starý jeptiškosplotace, která narozdíl od jejích současných soukmenovců nezapomíná ani na ten správný řeholní fetish (komandovský sestřih přípravy na biřmování) i erotické dusno v sesterských umývárkách. Je to příjemně koncentrované do sebe, nevyjíždí se moc nikam mimo téma a prostor, zato když se tam občas začne stříhat jazyk, tak se fakt ustřihne. Tohle není blumhousáckej walmart horor, ale z kompoziční a vizuální stránky dílo někoho, komu na tom opravdu záleželo a dbal na to, aby ty správné žánrové atributy vypadaly tak jak mají. Škoda akorát těch pár debilních lekaček pro trailery.

Když na začátku se film pochlubí tím, jak nebude využívat žádné inscenované scény, šťouravá povaha hned zastříhá ušima, protože ví, že něčeho takového dosáhnout nelze ani při nejpoctivějším úsilí. Tam přeci nejde o to, že všechny záběry zobrazují skutečnost, ale také o to, jak jsou k sobě nastříhány, jak jsou řazeny či jaká k nim hraje hudba. (Mimochodem dokument také obsahuje doslova animované inscenace popisovaných činů). A když přeběhlická rodina v noci přechází hranice jihoasijských států, plně to přejímá jazyk televizních reality show o neohrožených dobrodruzích typu Adam Lelek ("To je ale horko! To je ale bláto! To je ale vlhko. Au nehet!"), přičemž k tomu hraje nějaká databanková dramatická hudba. Bohužel to strašně podsekává potenciál dokumentu zobrazit ten naprosto otřesný teror, který musejí zažívat utečenci z KLDR a jejich blízcí a který prosvítá zejména v momentech, kdy skrze skryté kamery je možné sledovat poměry za hranicí tohohle neskutečného Mordoru a skrze které si uvědomíte, že pokud chcete vidět důkladné vyobrazení tamního zmaru, nejblíže se k němu dostanete skrze film Trudno byť Bogom.

Má to krásný šminky a fakt pěkně ta holka tančí, ale já bych asi i potřeboval, aby její charakter měl alespoň trochu něco nad rámec všech těch obvyklých klišé o rebelujícím, dospívajícím děvčeti v patriarchátu. To je tady totiž opravdu jediná její osobnostní vlastnost a pro to dneska už fakt nemusíte jezdit do ciziny.

Nejsou od sebe snad vzdálenější národní povahy než ta Italská a Japonská. Mijazaki byl po celou svojí tvorbu Evropou inspirován, projektoval si do ní všechny své sny i naděje, nebál se jí ve svých dílech přetvářet navzdory historickým, společenským, kulturním, technickým či třeba architektonickým skutečnostem a vytvořil si tak svůj zvláštní prostor, do kterého si rádi chodí vydechnout i ti, kteří v těchto místech žijí a vědí, že tohle všechno je jinak. Ale přesto mají tendence propadat snění o tom jak málo stačilo, aby věci vypadaly právě takhle. Není divu, že jeden z motivů tohoto filmu je jak italský a japonský letecký konstruktér zjistí, že spolu sdílí sny, ačkoli se nikdy v životě nepotkali. Mijazaki se tu pokouší vyrovnat i dalšími kontrasty, které ho jako despotického pragmatického animátora úžasných snových říší celou dobu tíží a dává nám tak nahlédnout do života přesvědčeného leteckého technika, jenž se ve svém oboru nechává inspirovat sny či náhodnými vjemy z přírodní říše (kouzelný detail, kdy si Džiro při spatření kostry křídel amerických stíhaček uvědomí, že v USA se také jedí makrely). Čím déle film trvá, tím je jasnější, že v žádné z těchto otázek nedojdeme k uspokojivému řešení, protože cokoli Džiro dokáže na jedné své straně, tím přijde o něco na straně druhé. A přetrvávajícím pocitem je pak vlastně jeho závist vůči svému příteli ve snách, který narozdíl od něj pochopil, že za větou "Le vent se lève." následovalo vždycky "Il faut tenter de vivre!" "Sem se pochopitelně nedá normálně dostat, ale teď můžeme. Sny jsou v tomhle nesmírně praktické."

Sympaticky zarputilý Fentanyl pre Zuzanu, který obsahuje všechny ty traits, které vyžaduji u mladých debutů, stejně jako chyby vůči kterým jsem v rámci prvotin tolerantnější. Zároveň si myslím, že zejména tady na východě Evropy to představuje typ filmu, na který si budeme opět muset zase zvykat. Tím mám na mysli ty na větších studiích či státu nezávislé snímky, které budou financovány sponzory a vlastní kapsou, čímž nebudou podléhat takovým "nesmyslným zhůvěřilostem" jako například dramaturgické kontrole, skriptu, dialogovým koordinátorům a jiným věcem, u kterých si postupně budeme uvědomovat, že možná u těch filmů trochu chybí. Zato se tam na každém třetím sloupu v náhodných záběrech objeví někde nápis rentuj.sk. V samotném Fentasy se toho na necelou hodinu a půl tříská strašně moc, přičemž to všechno probíhá v rámci neohlídaného forma/obsah paradoxu, kdy se sice vypráví o drogové spirále, ale špatně pochopeným vizuálním jazykem Trainspottingu, který byl hlavně generační výpovědí, či vizuálními odkazy k Requiem for a Dream, kde všechny ty audiovizuální kejkle představovaly surové fyzické napojení na zničené postavy, zatímco tady se to jenom snaží být instantně cool. Tahle zvláštní kombinace Reefer Madness a Bad Boys II je pak ve své jankovité naivitě sice roztomilá, ale způsobem, který docením asi jenom já. Jinak je to slovenský film, takže se nebojte - i zde jsou naplněny kvóty na alespoň jeden zásah URNy.

"Celý film byl pro mě velký zážitek, i pro mého manžela. Po deseti letech jsem ho viděla brečet. " - jeden z komentářů níže. Pustil jsem si to jako trest za to, že jsem si spletl časy a nestihl tak maratón Indiana Jonesů v Aeru, takže se kdyžtak omlouvám za to, že jsem třeba doposud vůbec nevěděl, kdo Soukalová je. Z tohoto ignorantského úhlu to pro mě byla zajímavá sonda do toho nejryzejšího bulvárního jazyka, ke kterému se jinak moc nedostanu. A nemůžu nepřiznat, že jsem si to svým způsobem neužil. Je k tomu potřeba ale jistá škodolibost, protože obecnou nezajímavost téměř všech jeho akterů překonává jenom jejich připitomělost. Gabriela Soukalová vypráví o tom, jak jí bylo manipulováno, přičemž je většinu času vmanipulovávána do smešně inscenovaných money-shotů či ilustrací jejích zkušeností (epická scéna s lívancema v hajzlu může žít v mé hlavě rent free do smrti). Do toho bezuzdně žvatlaj mluvící hlavy živoucích důkazů, že pokud se chcete bezpečně pochcat smíchy, nechte sportovce mluvit o čemkoli jiném než o sportu. Ale nejen ti. Dvakrát tam něco žvatlá nějaká záhadná osoba, u který není vůbec uvedený, co tady vůbec dělá a je označená pouze jako "umělkyně". Jediný komik na světě, který v životě neřekl nic vtipnýho, Jan Kraus, si tam střihne svoje "Jó hodná holka, pozdravila a tak..." a pak začne úplně random žvatlat něco o zlých novinářích. Yes, miluju! Samotná protagonistka je vlastně celkem roztomilé tele připomínající mi Brejchovou v Láskách jedný plavovlásky, která nám prostě přišla ukázat svůj trik s pinpongáčema a já se na ní za to nemůžu zlobit. Ale co s tím dělá Větrovský, který spíš než jako režisér působí jak vyhořelej korporátní copywriter po osmym pivu, je v něčem šíleně nesympatická snaha těmi nejlacinějšími prostředky vyvolat dojem obrovského příběhu kolem někoho kdo... je prostě taková nezajímavá máma z předměstí, která občas jen tak mimochodem vytáhne do kamery konkrétní proteinovou tyčinku, abych si na konci titulků mohl přečíst, že tohle promo video bylo spolufinancováno Státním fondem kinematografie. Dopíči cože? :DDD

U I, Robot je minimálně sadisticky zábavný sledovat, jak se v něm tluče několik dost nekooperativních přístupů. "Oddobyt" prognostické science fiction skrze motivy old-schoolových hard-boiled detektivek ("Vrať mi odznak.", osamocené pochlastávání po barech, kožená bunda, policejní řevnivost, žaluzie) je vlastně dost cool nápad, a naviják na diváka, který se skrze postavu s jejími a potažmo svými technofobními předsudky může ideálně identifikovat. Bohužel pouze teoreticky. Willu Smithovi se holt nedokázalo vysvětlit, jak takovouhle roli má hrát, takže se tam chová celou dobu jak dítě. Během chůze má jedno rameno o ulici dál než to další a svýma trapnýma komickýma vstupama upomíná Show Jana Krause, kdy ten se vždycky na něco zeptá a když se mu to ten druhý snaží vysvětlit, tak ho přerušuje agresivně nevtipnýma poznámkama. Zbytek filmu je docela fajn zástupce trikového akčního filmu své doby, k jehož digitálním trikům už se dnes musí přistupovat s jistou shovívavostí, ale v těch lejskanicích je docela dost cool vizuálních nápadů a já si pamatuju, že před oněmi 20 lety jsem to dost žral. Minimálně, narozdíl třeba od vyprseného Minority Reportu, se tady ty predikce technologického a společenského vývoje docela trefily. Podzemní autostrady s automaticky řízenými vozidly, headsety na uších a ulice plné prekarizovaných robotích pomocníčků pro líné prdele zpohodlněných měšťáků koneckonců od současnosti nemají moc daleko.

"Nikdo není schopný dožrat jídlo tak rychle jako já." *chcíp* "Tahle kamera má ještě větší zoom než ta předchozí." *chcíp* "Umřít v 85 letech, panejo, ale tady máma to táhne na 90 a ještě je naživu." *chcíp* "Ve Švýcarsku je klinika, kde je úmrtnost po operaci jen 15% a dalších 15%, že budeš od pasu dolů ochrnutá." *chcíp* "Zatracený baterky do naslouchátka. Teď už dělají takový, co vydrží trojnásob času."*chcíp* ..... Málokterý film tak koresponduje s mým škodolibým pohledem na marné lidské snažení. Umírající manželka učí svého muže zapnout pračku, zatímco on zvědavě ochutnává prací prášek. A nakonec ho zabije sedmnáct bodných ran od kluka, co si předtím ještě dá colu a vyčůrá se. Pane bože. Pane bože!

V prvních minutách jsem jen smutně zíral na to, jak jsme skrze trend instantního rychlého laciného CGI přišli o jeden z největších příslíbů na poli současného akčního filmu. Všichni po jedničce pěli ódy na tu úžasnou důkladnou destrukci, kdy vzduchem létají stovky kusů plechů, lidí, šroubků, ostnů a bůhvíčeho, aby se další díl otevřel pohledem na divně digitální les, kde kolem jablek lítají ošklivé digitální včely. A bude hůř. Spousta záběrů je hrozně viditelně poslepovaných z více částí, kdy zadní plán nikdy neviděl ten přední. Scén s plameny není málo a vypadají opravdu tristně. Místy je to ošklivý do takový míry, že je to na reklamaci trikařské práce. A pokud máte pocit, že jste jenom třeba přísnější, protože jste za těch pár let zaprdli v boomerské dědky, tak vám to film připomene sestřihem záběrů z Fury Road, které vám připomenou tu preciznost vůči destrukci, kterou si tam všichni tehdy tak hlídali. Když tenhle hořkej chrchel ale spolkneme (a množství prázdných trojdeckových lahviček vína, co jsem po projekci vysypal zpátky na kinobar je mi svědkem, že jsem se snažil), ten film pořád nabízí vzácně svébytnou a potměšilou akční jízdu se sympaticky volnou mírou hovadskosti, promítající se i do takřka neustálých akčních scén. Je to věrohodně urvaný ze řetězu, má to svoje vlastní tempo, způsob vyprávění a úspěšně se tomu daří naznačit ujetý potenciál celého světa. Chci aby ty samý storyboardy zfilmoval George Miller v roce 2015. Úroveň digitálních triků a současný rezignovaný způsob práce s nimi napovídá, že se brzo zvedne nějaké hnutí, které se začne věnovat jejich reformě a bude stavět filmy kolem nich (to, co třeba John Wick udělal pro kaskadéry). A mrzí mě, že zrovna George Miller na stará kolena bude zastupovat jeden z příkladů tohoto úpadku. Ovšem minimálně kvůli jedný naprosto kouzelný dialogový výměně, na ten film půjdu ještě alespoň dvakrát. "Boomyknocker. Should I use the Boomyknocker?" "What?" "Should I use the Boomyknocker?!" "Not now." "Ok."

První díl měl trochu problém s tím, že se pokoušel o ty společenské přesahy, dvojka je pak už jen sympatickým pokusem o aktuální gangsterku se všema jejíma klišé, které ale máme rádi. Body to získává za nějakou zvláštní dadcore energy, která sálá z hlavního hrdiny, kterej je snad nejošklivější člověk na světě, ale působí jako ten cool taťka tvýho kámoše, co tě učí nadhazovat a když tě píchne včela, je první na místě s cibulí k potření. Jako hrdina je přitom zvláštně nespolehlivý v dramatických sekvencích, kdy oproti veškerým zvyklostem bere lidem namířený bouchačky prostě z ruky a ze stahovacích pout se prostě vymačká, jako by se nechumelilo.