Zagros

Vzpomínky na Afriku jsou především romantickým filmem, kde je hlavní postavou jedna ženská z vyšší společnosti, která se nudí ve svém rodném Dánsku a tak si volí sňatek z rozumu a odjezd do Afriky. Bohužel jsem se nedokázal úplně přenést přes nesympatickou hlavní hrdinku. Ta neví, co chce a začíná jedno „dobrodružství“ za druhým a prakticky jí nic nevychází. Skutečnou Karen Blixenovou jsem do teď neznal, ale nechápu její obdiv v Dánsku. Nepřijde mi, že dokázala něco výjimečného. Musím ale uznat, že i přes neustálé životní neúspěchy se nevzdala a stále bojovala a zkoušela něco nového, i když byla často velmi naivní. Také mě vyloženě štvalo to znásilňování africké přírody a domorodců „bílým mužem“. „Musíme je přeci naučit číst! Budeme lovit a uděláme safari! Začneme ve velkém pěstovat kávu!“ A co když číst nepotřebují a nechtějí?“ Co když safari zničí divokou Afriku? Co když tady káva jednoduše neporoste? Bylo ale fajn, že ve filmu i tohle zaznělo a na neúprosnou kolonizaci Afriky se občas stočila řeč v rozhovorech u sklenky vína. Mimochodem, tenhle rozpor mě neskutečně vytáčel… Chci zažít dobrodružství, tak se vydám do srdce divočiny, nicméně si k tomu povezu obří stan, postel, stolek, židle, láhev vína, skleničky a gramofon! Ještě to za mě všechno tahají domorodci, pak večer sedím, filozofuju o životě a stěžuju si, jak mám nenaplněné vztahy. Kvůli tomuhle jsem uvažoval i o hodně nízkém hodnocení a vůbec nechápal to Oscarové šílenství. Připouštím ale, že filmařsky je film výborný. Herecké výkony jsou dobré, kamera skvělá, exteriéry úžasné a tvůrci aspoň nejsou na rozdíl od hraných postav pokrytci a všechny mé výtky ve filmu vlastně zobrazují.

Dopisy z Iwo Jimy jsou americký filmový pohled na americko-japonský konflikt během druhé světové války. Ovšem tentokrát se do toho pustil velezkušený režisér Clint Eastwood z druhé strany… z pohledu těch „špatných“… z pohledu Japonců. Řemeslně je to výtečná filmařina a není potřeba to rozebírat. Obsahově je to mnohem zajímavější. Tvůrci vsadili na osvědčenou metodu, kdy se na válečné hrůzy dívali osobním dramatem jednotlivce a divákům předvedli příběhy konkrétních vojáků. Najednou nejde jen o desítky tisíc mrtvých, ale o lidi z masa a kostí, kteří měli své rodiny a silné emoce. Dle zdrojů zemřelo na Iwo Jimě 99,5 % všech obránců. Nutno dodat, že to bylo i kvůli častým sebevraždám. Někdy je snadné ve válce určit agresora, je potřeba se mu bránit a často jej silou donutit ke kapitulaci. Nic to ovšem nemění na tom, že válka je vždy strašná. Ve většině to odnesou… lidé z masa a kostí s jejich emocemi a ztrátami pak trpí celé rodiny. Kolik obětí ve válce už je moc? Deset, tisíc, milión, …? Sám bych řekl, že moc je už jedna… stačí totiž, aby to byl můj blízký. Clint Eastwood si vysloužil další filmovou pochvalu. Ne každý dokáže v podobném krvavém konfliktu odložit jednostranné vidění a podívat se na to i z té druhé strany.

V roce 1987 natočil Wim Wenders film Nebe nad Berlínem a sklidil za něj povětšinou jen chválu. Nápadem, atmosférou a především svým filozofickým přesahem si úspěch rozhodně zasloužil. Sice to není žádný mainstreamový trhák, ale své publikum si našel a překročil občas i hranice artových diváků. O šest let později natočil režisér pokračování - Tak daleko, tak blízko! K mému překvapení šlo o divácky přístupnější film. Méně černobílého obrazu, méně (filozofických) myšlenek a naopak více děje, rozhovorů a obecně svižnějšího „příběhu“. Ten se prakticky opakuje dle prvního dílu. Anděl naslouchající lidem má neodolatelnou touhu s lidmi vše prožívat a tak… neodolá a zkusí si to. Jeho pokusy mě velmi bavilo pozorovat. Stejně jako osudy lidí, které předtím jen pozoroval on a nyní si s nimi může dokonce promluvit. Mimo jiné mě také fascinovala směsice všech různých jazyků, které se ve filmu objevily. Čtyři postavy u jednoho stolu mluví čtyřmi různými jazyky. Dotaz v italštině, odpověď v němčině, dotaz na jinou osobu ve francouzštině, odpověď v angličtině… bylo úchvatné a zábavné to sledovat. Wim Wenders do filmu opět dostal historicko-společenský přesah, kdy lidé často vzpomínají na druhou světovou válku, na fašismus a vyrovnávají se se současnou změnou, kterou celý Berlín intenzivně prožívá… pádem Berlínské zdi. Také to ve filmu mělo své místo a i díky tomu dávám opět silné čtyři hvězdy a doporučení k tomu. K dnešnímu dni hodnotila tenhle film méně než desetina diváků oproti prvnímu filmu Nebe nad Berlínem, což je škoda. Za pozornost určitě stojí.