bohemia_regent

V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 2011.

V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 1998.

V titulcích pořadu uvedeno: režie Gary Giddins, Kendrick Simmons.

Velmi dobrý koncert. Snow Patrol jsou pro mne jednou z nejinvenčnějších indie rockových kapel přelomu století. Třeba pro takovou Run bych klidně hlasoval v anketě o píseň roku 2003. O to víc překvapuje, že ve skladbě You’re All I Have, kterou koncert končí, mají autoři zapotřebí dopustit se ještě nepokrytější krádeže (refrén z Who’s Gonna Ride Your Wild Horses z alba U2 Achtung Baby, 1991), než když se svého času Ondřej Soukup nechal „inspirovat“ písní Alphabet St. od Prince (album Lovesexy, 1988) k hitu pro Lucii Bílou Láska je láska. -------- V titulcích pořadu uvedeno: český název Snow Patrol v Basileji; režie Roli Bärlocher; rok výroby 2010.

Jestliže prozatímním vrcholem tvorby Cecilie Bartoliové bylo v mém osobním žebříčku The Salieri Album z roku 2003, pak tento projekt vnímám jako srovnatelně jedinečný zážitek. Je obdivuhodné, jak se zpěvačka vypořádala s hudbou psanou pro kastráty. Zvládnutí pasáží, kde je potřeba v zájmu dramatičnosti uplatnit jisté hlasové forzírování, je přece jen pro ženu obtížnější než pro muže, i když je jím kastrát. A když pak slyším, v jaký nářez dokáže proměnit např. árii Cadro, ma qual si mira (autor Francesco Araia), nemám důvod nevěřit, že se diváci jejího letošního pražského koncertu postarali o atmosféru jako na rockovém koncertě. Ještě víc mě nadchla předposlední Son qual nave (autor Riccardo Broschi), naopak závěrečnou Ombra mai fu z Händelovy opery Xerxes mám přece jen radši v podání kontratenoristy Andrease Scholla, ale chápu její zdejší zařazení jakožto katarzního prvku, tím spíš, že je jako jediná nasnímána v exteriéru. Pochvalu si zaslouží i celková vizuální koncepce (za svoji netradičnost), stejně jako orchestr Giardino Armonico (ten naopak za svoji „tradičnost“ ve smyslu důsledně historicky poučené interpretace).

Síla výpovědi přebíjí technické nedostatky (podladěná kytara „vynikne“ hlavně v Suzanne), ostatně ze vzpomínek přímých účastníků vyplývá, že šlo o narychlo připravené a částečně improvizované vystoupení. S těmi vzpomínkami souvisí důležitý faktografický údaj: V titulcích filmu je uvedeno, že dodatečné výpovědi byly natočeny v roce 2009 a pak zkombinovány s koncertním záznamem z roku 1970, takže správné vročení výsledného pořadu je 2009; dále je v titulcích uvedeno: režie Murray Lerner. Vše se dá ověřit na http://www.imdb.com/title/tt1604116/, kde se navíc dozvíme, že jde o americko-britskou koprodukci (tedy nejen USA) s původní stopáží 64 minut (takže ČT uvedla nějakou zkrácenou verzi).

Od filmu jsem si příliš nesliboval, jen to, že v ideálním případě se pokochám větším množstvím krásných záběrů na jedno ze svých oblíbených zvířat. A nakonec jsem byl příjemně překvapen. Těch záběrů opravdu bylo dost, opravdu byly (skoro) krásné, a to nejen na vlky, ale i na soby a myši. Poselství filmu nikterak nové ani nově podané, ale každopádně potřebné, což je další plus. Hlavní minus vidím v podivném střídání žánrů: Celou první polovinu se film tváří jako komedie, jejíž humor je místy dost křečovitý (svérázný pilot, myší hostina), s příchodem inuitského Ooteka se humor (naštěstí) téměř vytratí, aby uvolnil místo přírodně mystické atmosféře, která vrcholí pobíháním nahého protagonisty uprostřed sobího stáda, v závěru pak dojde k návratu do tvrdé reality, kde už není místo pro humor, ale pro kritickou obžalobu z ekologických pozic. Upřímně jsem se bál, aby nenastala další žánrová eskapáda a hlavní hrdina v závěru nesestřelil těsně nad jeho hlavou přelétající letadlo - to by si samozřejmě zasloužil pilot-kořistník, ale ne tenhle jinak docela sympatický film.

Velmi dobře zvolený přístup k tématu. Komentář zůstává v mantinelech populárně naučného dokumentu, přitom ale rozhodně neulpívá na povrchu a nevěnuje se pouze uměleckému odkazu gotiky, ale i duchovnímu klimatu společnosti, z něhož umění vyrůstalo. Možná je ale škoda, že zůstalo jen u toho výtvarného, a hudba a především literatura přišly zkrátka. Ale na druhou stranu je to pochopitelné - z pohledu věčnosti je současný člověk opravdu nejčastěji konfrontován s gotikou v její výtvarné podobě. Její vývoj na českém území je v komentáři podán víceméně chronologicky, což ne vždy souzní s vizuálním řešením: např. chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, snad poslední gotická katedrála v celé Evropě, se divákovi nabízí už v úvodu. Přes drobné výhrady ale hodnotím celek jako velice poctivý dokument.

Brilantní studie životního stylu milánských vyšších společenských vrstev se zaměřuje na zdůraznění pocitů odcizení jakožto odvrácené stránky italského hospodářského zázraku nastartovaného ve druhé polovině 50. let. Ten se projevil především v severních oblastech země, v nichž se ostatně odehrává děj většiny filmů Michelangela Antonioniho, rodáka ze severoitalské Ferrary. Film je postaven stejně jako celá tzv. tetralogie citů (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina) na velmi pomalém tempu (což je konstatování, které obecně neznamená plus ani minus - jde o to, jak se umí s tempem pracovat v zájmu tématu) a na principu vnějškové „dedramatizace“, kdy je veškeré napětí soustředěno do nitra postav. To pochopitelně vyžaduje výborné herce. Když se v našem konkrétním případě ve filmu špičkového režiséra v hlavních rolích sejde nejlepší herečka všech dob Jeanne Moreauová s nejlepším hercem všech dob Marcellem Mastroiannim, výsledek snad ani nemůže dopadnout jinak než skvěle. -------- Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů.

Celý tenhle cyklus je ukázkovým příkladem, jak se nemají životopisné dokumenty točit. Z hlediska formy se jedná o neustálé opakování několika málo archivních fotografií. Tento handicap se režie snaží zamaskovat jejich rádoby vynalézavým snímáním a podobně rádoby dynamickým střihem. Ale i tyto „nápady“ se velmi rychle vyčerpají a ve výsledku přispívají k monotónnosti vizuální podoby. Snaha z exkrementu uplést bič tak zákonitě selhává. A pokud jde o obsah, divák se dozví, že Queen Latifah sice vyrůstala v nějakém prostředí, které ji určitě nějak formovalo - ale od chvíle, kdy se ukázalo, že z ní bude výborná, skvělá, dokonalá atd. umělkyně, její osobní život začal být nejspíš stejně natolik výborný, skvělý, dokonalý atd, že není důvod se o něm zmiňovat. A tak film zůstává u oslavných tirád na její pěvecké a herecké mistrovství, které ale nemáme šanci si příliš ověřit, protože v rozpočtu se zřejmě už nenašly peníze na zakoupení ukázek z nahrávek a filmů. Zato se dozvíme naprosto „zásadní“ informaci, že nějaký časopis zařadil umělkyni mezi sto nejkrásnějších žen světa, samozřejmě s patřičným zdůrazněním významu této události... Zatímco u některých dílů z cyklu Životopisy částečně obstojí s přimhouřením obou očí aspoň informativní složka (např. Billy Bob Thornton, kde mj. dostanou i ukázky jeho herectví přece jen trochu větší prostor), v případě Queen Latifah se dokonale podařilo dosáhnout jednoty obsahu a formy: obojí se dotýká úplného dna.