CSSML

Knihu jsem četl a je výborná. Film je také kvalitní, ale slušela by mu o něco delší stopáž. Středověk je zde syrový, strohý a zcela uvěřitelný. Herci úžasní. Střední cesta mezi náboženským fanatizmem a volnomyšlenkářstvím, mezi puritánstvím a nemravností je úzká a nemnozí po ní kráčí. Zároveň mají tyto protipóly spolu více společného, než by si někdo mohl myslet.

Co je pravda a co lež? Židomarxistický evolucionista Steven Pinker ve své knize „Lepší andělé naší přirozenosti“ tvrdí: „Míra vražd ve středověké Evropě byla třicetkrát vyšší než ta dnešní.“ Pomineme-li otázku, jak ze svého teplého místečka na univerzitě zjistil počet vražd ve středověké Evropě, je jasné, že jako správný židomarxista nezapočítal do současných vražd vraždy nenarozených dětí, jinak by se mu totiž jeho evolucionistická teorie o spění lidstva svépomocí ke světlým zítřkům zhroutila jako domeček z karet. V Evropě se podle oficiální statistiky ročně stane 22 000 vražd, ve středověku jich tedy podle Pinkera mělo být ročně 660 000, ovšem díky „lidským právům“ je dnes ročně v Evropě navíc zabito kolem 4 milionů nenarozených dětí. Takže jeho tvrzení je lživé. Stejně jako jsou lží „lidská práva“. Ovšem aby zde i jinde člověk poznal logickou lež od logické pravdy, musí přijmou ontologickou pravdu, že „všechny věci jsou takovými, jakými jsou, proto, že Bůh je tak poznává“. Jednoduše řečeno pro tento konkrétní příklad: je to Bůh, který skrze svou Církev říká, co se má započítat mezi vraždy.

Nejprve k tématu výuky literatury, kterého se film dotýká. Výuka literatury jako přehršel nic neříkajících jmen a rádoby zasvěcených pojednání o tom, jak to autor myslel a co chtěl svým dílem říct, která snaživí šprti s vážnou tváří učiteli papouškují při zkoušení – to je přístup, kterému říkám „nalévací“. Sám jsem jím prošel. Student si procvičí paměť, není-li naprostý blb, něco mu v hlavě uvízne, a pokud se dokope k ukázkám, může si udělat i vlastní názor na základě textu. Tento přístup na školách převládal celé 19. století a více než polovinu 20. století. Postupně se začaly ozývat hlasy, že je málo kreativní, málo empatický a zbytečně náročný, proto začal být nahrazován přístupem, kterému říkám „plkací“. Studenti si přečtou ukázku a do bezvědomí o ní diskutují. Role se změnily, studenti už se neučí rozbory od učených osob, ale sami dílo rozebírají. Ovšem jejich rozbory odpovídají jejich nule se blížícím znalostem. Netuší, kdy a kde vznikla Odyssea, dokáží však nad ukázkou půl hodiny plkat o pocitech hlavního hrdiny. To je skutečný příklad z francouzského školství! Správný přístup spočívá ve spojení faktů s diskuzí nad literárními ukázkami. Dále jen krátce o zbytku. Pokud někdo považuje za vrchol žití pozérskou četbu egocentrických básniček panteisty Whitmana v jeskyni při dýmce, ochotnické hraní divadla a boj za koedukaci – „abych si to už nemusel dělat rukou“ –, tak ho upřímně lituji. Zabije-li se kvůli zákazu divadlo hrát, mám jej za blázna. Výstižný komentář: kacaabba

První díl začínal ohněm a poslední díl z těch, které má smysl vidět, začíná také tak. Kolem poloviny se zdá, že je případ vyřešen, ovšem nic není dále od pravdy. Teprve teď se vyšetřování rozběhne naplno. Zařazení fanatiků zhnusených stavem švédské „společnosti“ dodává dílu mírně transcendentní obsah.

Stereotypní zobrazení Lotyšů jako kouřících a chlastajících polorusů mě opravdu pobavilo.

Nejvěrnější zpracování Poeovy povídky Zánik domu Usherů jaké znám. I když je trochu podvodné, jelikož se jedná o četbu povídky – v Čepkově podání výjimečnou –, doprovázenou obrazy, místy surrealistickými. Je nihilistické? Ano! Je dekadentní? Jistě! Stejně jako Poeova povídka a Poe sám. Rozumím, že to někomu vadí, ovšem potom nechápu, proč vyhledává Poeova díla. Děj byl pro něj jen prostředkem, jak ve čtenáři způsobit zamýšlený psychologický stav – nejčastěji strach –, proto je podle mě surrealistické pojetí podstatně vhodnější než Cormanovo realistické převyprávění a roztažení děje na více než hodinu. Ke zhlédnutí na webu ČT.

Prohlašovat toto dílko za inspirované Havranem je podobné, jako kdyby Tarantino tvrdil, že jej k Pulp Fiction inspiroval román Zločin a trest. Výsměch Poeovu odkazu.

Historicky věrohodné zpracování mučednictví sv. Tomáše Mora, význačného renezančního právníka a vzdělance, přítele Erasma Rotterdamského. Děj a psychologie vedlejších postav jsou omezeny na úkor pečlivě vystavěných dialogů a vhledu do Tomášova myšlení. Jeho snaha o vyhnutí se mučednictví, dokud je to bez porušení Božích zákonů možné, je velmi působivě znázorněna a vrcholí při závěrečném soudním přelíčení. Kvalitní film.

Kvalitní dokument, který ukazuje: 1. jak velmi je pro ochranu společnosti potřebný trest smrti, 2. jak byla 90. léta divoká, 3. jak byla policie často neschopná při vyšetřování a soudy neschopné udělit adekvátní trest, 4. co způsobily Havlovy amnestie, 5. co zbude z lidského těla po roce v zemi, v jímce nebo v louhu. Rozhodně není pro slabé povahy a žaludky, přestože je většina obětí a jejich zranění rozkostičkována. Vytkl bych pouze, že některé případy nejsou příliš přehledně vyloženy (skáče se na časové ose střídavě dopředu a dozadu), takže jsem se v uváděných jménech a místech chvílemi ztrácel.

Blade Runner je filmovým etalonem hutné atmosféry. Kombinace kulis, kostýmů a hudby vytváří harmonický obraz postapokalyptické dekadentní společnosti, z jejíž surové věrohodnosti se tají dech. Dick sám prohlašoval, že myšlenku, kterou chtěl románem Blade Runner čtenářům zprostředkovat, se mu podařilo lépe vyjádřit v povídce Černá krabička, pojednávající o nezbytnosti náboženství, byť zvráceného, pro lidi. V románu tato myšlenka stojí za všemi zmatenými pasážemi o lezení do kopce a podobně, které z něj činí dílo na hraně čitelnosti. Zde jsou naštěstí vypuštěny, čímž se film stává podstatně lepším než literární předloha, a filosofické mudrování se může soustředit na hranici mezi lidmi a androidy. Jediné, co filmu vytýkám, je zbytečné zobrazování brutality a nahoty.