radektejkal

Doba dospívání. Kdepak doba zralosti. K té je ještě dost daleko! Dal jsem o hvězdu víc, protože příběh se mě dotýká osobně, nemohu říct, zda mile či nemile. Svým příběhem se pokusím proložit filmu paralelní linku. Mike Henning (Michael) byl v roce 1976 šestnáctiletý, ve filmu je prezentován jako devítiletý. (Nějak mi to nesedí.) Řekněme, že byl žákem osmé třídy. Jednou v létě u rybníku (Sykovec) slyšel dva kluky, jak hrají na kytary a zpívají "It won't be long" a nádherně frázují "jé je / jé je" a rozhodl se, že si koupím magnetofon (B42 stál tehdy kolem dvou tisíc), abych si mohl takovéhle a podobné písničny nahrávat a potom je doma v klidu poslouchat. Jeho rodina byla tehdy v obtížné finanční situaci (splácela podíl z domu), a kde vzít na něj peníze. Po půl roce šetření - drobné podělky, drobné krádeže, drobné dary od příbuzných, prodeje všeho, o co byl zájem, odtrhování si od huby (70 hal, zmrzlina, 5 hal. turecký med, 30 hal. rohlík) - našetřil skoro polovinu. Druhou polovinu (přes silné protesty matky) dodal otec ohromený jeho neústupností... - Ve stejném paradigmatu prožíváme všichni stejné příběhy, liší se jen v podrobnostech a jménech.

Chtěl jsem se jen podívat, a možná i zjistit, proč se film jmenuje "Deset tisíc sluncí" a ne "Deset tisíc dní", jak by se slušelo a patřilo (alespoň v češtině). No a potom jsem se od filmu nemohl odtrhnout, přestože rozhodně nebyl "napínavý". To se mi nestává (měl jsem jiné plány) a taky mě to dost udivilo (čeho je člověk ještě schopen). Film považuji za jedinečný originál (až na fotografie, česky kameru, která byla sice naprosto skvělá, ale není to originál). Széles István je přijímán svým okolím - a zřejmě tak i diváky - jako "hrdina" nebo "zbabělec". Ale co je na trati mezi tím? Doporučuji tuto trať zkrátit na "váhavý hrdina" nebo "váhavý zbabělec", a možná můžeme říct, že obojím. Pro mě byl tím prvním; za hrdinu považuji skoro každého, kdo je schopen udržet si svoji názorovou integritu i v podmínkách, do nichž byl v průběhu dobových sociálních změn vržen. Domnívám se navíc, že i vedlejší postavy byly pojednány tak dobře, že by lehce mohly být hlavními. A ta jak říkají Maďaři: Hut ab.

Každodenní život (jak ho od nepaměti chápeme) se dnes stal pro mladé lidi noční můrou. Jejich polaritou není "denní život" a "nutná, většinou nežádoucí, změna" (zde třeba ples), která může zvrhnout celý způsob existence, ale "zážitek" a "nuda" (neboli absence zážitku). Proto bych se velice divil, kdyby denní život pětičlenné rodiny nitranských Ravingerovců, dokázal něco říct mlaší nebo nejmladší generaci. Nejspíš by vzbudil jen chichot, případně verbální agresi. Ale bez ohledu na to je patrné, že rodina žije, své problémy si řeší po svém, a když žádné nemají, tak se baví. Možná bychom je mohli přirovnat k Pražákům Homolkům, ale toto pojetí mi přišlo přímější a upřímnější.