Tomas_313

V napjatě očekávaném pokračování seriálového kultu se vrací Benedict Cumberbatch v titulní roli nejchytřejšího detektiva světa a s ním i jeho věrný přítel Watson se svou manželkou Mary a nenarozeným dítětem. Hned v úvodu se vracíme k ověřeným postupům, Sherlock úspěšně řeší jeden případ za druhým za pomoci své bryskní dedukce, přičemž je stále kladen důraz na moderní pojetí světa, což se projevuje především ve využívání SMS zpráv jako efektní berličky k rychlejšímu vývinu děje. Klasické rysy jako Sherlockova zdánlivá emoční vyprahlost vůči lidské rase či vzájemné špičkování mezi Sherlockem a Watsonem opět fungují na výbornou, naopak vítanou novinkou je větší relevance vztahu Mycrofta a Sherlocka. Úvodní rozjezd je svižný, zábavný a napovídá, že se nebude jednat o rekapitulační díl bez vlastního přispění do celku. To se v následujících minutách potvrdí a rozehraje se další hra, která je dle Sherlocka dalším Moriartyho komplotem. A právě tento okamžik je základním kamenem úrazu. Hlavní role se chopí postava Mary, která, jak záhy zjistíme, je stále opředená tajemstvím. Její temná minulost skýtá plno možností na scenáristickém poli, ale forma vyprávění a samotný příběh jsou oproti dokonalosti předchozích případů až nemožně děravé a nezajímavé. Toto pochybení se projeví nejvíce na Sherlockovi, jehož neomylnost a předvídatelnost nepředvídatelného se vytrácí na úkor akce a dějového posunu, a Sherlock tak chvílemi působí jako nabubřelý idiot. Prezentovat Sherlockovu lidštější verzi, jenž pochybuje, strádá a mýlí se, bude rozhodně cílem i pro další díly, ale byla by škoda docílit toho triviální formou, která Sherlockovi rapidně ubírá na důmyslnosti. Zatím nejnovější Sherlockovo dobrodružství nabízí pouze brakový děj, který místo vypointovaného případu řeší laciné osobní vztahy a pochybný příběh minulosti. Účinkují pozměněné hlavní postavy ( Sherlock Holmes a doktor Watson ), jejichž nejzákladnější vlastnosti jsou zpochybněny jako ve španělské telenovele a divák se nestačí divit, kolik chyb bylo naseto v doposud precizním scénáři. Hanit v tomto případě je oprávněné, nutno ale přihlédnout na výjimečnost předchozích sérií, které dlouho připravovanou ( a ještě déle očekávanou ) uvádí do nepříjemné situace. Rozhodně je Sherlock stále zábavný a vysoce nadprůměrný seriál, který smývá hranice filmu a seriálu, ale jak tomu tak bývá, pompézní finále jsou často nahrazena nucenou patetickou zvrhlostí, která si šlape po základech. Upřímně doufám, že tyto kritické predikce nebudou naplněny, zrnko pochybnosti ve mně ale zůstává. 70%

Válečné drama Zlodějka knih se se svou tématikou a hlavní myšlenkou nijak neliší od svých předchůdců, přesto okouzlí a poznamená. Vyzdvihujícím prvkem je emoční síla snímku, která diváka turbulentně vybízí k upřímné radosti a přitom opětovné scény štěstí vyplňuje ukázkami hrůznosti dané doby. Mnohé scény přibližující válku jsou minulostí prověřené a nepřekvapivé, ale i tak dojmou, jelikož je chování postav natolik přirozené a lidské. Nejvýraznější složkou je tak uvěřitelné civilní pojetí, které však díky dětskému pohledu na svět upozaďuje krutou realističnost a v plné míře nabízí euforické pozorování vzájemného vývoje vztahů mezi hlavní hrdinkou Liesel, její novou rodinou a přítelem. Válečné pozadí umocňuje možnosti postav semknout se a vybudovat si vyvíjející se vztah, čemuž značně dopomáhají dominantní výkony rodičovského dua v podání Geoffreyho Rushe a Emily Watson. Všední prvky jako je přátelství, láska nebo důvěra režisér Brian Percival předkládá nápaditě a dodává tak i obehraným scénám nový hábit a zábavnost. Jednoduchý příběh výjimečně poukazuje na opomíjenou krásu života, která je v dobách války výraznější než kdy dřív, čímž se mi Zlodějka knih asociovala s podobně naladěným počinem jménem Život je krásný. 85%

Rogue One: Star Wars Story je prvním spin-offem z univerza hvězdných válek, který osvětluje události odehrávající se mezi třetím a čtvrtým dílem. Stejně jako u Star Wars: Force Awakens i zde není pochyb o tom, že se tvůrci ani v nejmenším nepokusili své legendární předchůdce dorovnat či snad překonat, pouze parazitují na jejich úspěchu, zásadně neriskují a recyklují prověřené metody. Hlavní postava něžného pohlaví a nápaditý výběr herců po stránce rasové a národnostní mi opět připomíná poslední Star Wars, kde se obsazovalo na základě stejných principů a důsledkem byl vznik nesourodé dvojice hrdinů v podání Daisy Ridley a Johna Boyegy. Zde výsledek dopadá o podstatný kus hůře, v rámci moderních trendů se do hlavní role probojovala Felicity Jones a jejím věrným spolubojovníkem se stal Diego Luna. Právě nápad obsadit tohoto mexického herce s mírumilovným a dětským obličejem do role chladnokrevného povstalce, který pro vyšší dobro vykoná i neomluvitelné činy , byl aktem naprosté zvrhlosti. Felicity Jones, nová hvězdička na obzoru, předvádí podprůměrný výkon a stejně jako její mužský protějšek ani ona nezapadá do role vedoucího odboje. Zdárným příkladem jsou scény, kdy motivuje své ostřílenější druhy do boje, místo velkolepého projevu se ale dočkáme otřepaných frází a dojem je až ironicky směšný. Celou tuhle maškarádu pak musí kompenzovat sympatický mistr bojových umění Donnie Yen v roli slepého mnicha, jehož nejzásadnější větou je: „Síla je se mnou a já jsem se sílou"( nebo možná obráceně ), kterou během filmu zopakuje nesčetněkrát a pár scén s Darthem Vaderem, jehož výstupy jsou tím nejlepším, co může Rogue One nabídnout, což jen dokládá marnost a nulovou originalitu. Jak už je zvykem, postavou, která je určena pouze k pobavení a odlehčení atmosféry ( kdyby nějaká byla ), je droid, který oproti svým dřívějším kolegům dávkuje vtipy s kulometnou kadencí, jedná se však o laciný humor, který postupně spíše odrazuje než vyvolává smích. Na nevydařených hereckých počinech nemají vinu pouze samotní herci, nýbrž také scénáristé, kteří velkodušně zprznili, co se dalo. Film má 133 minut, přesto nezbude čas na vykreslení postav či odůvodnění jejich chování a pohnutek, čímž dochází k odcizení a i překvapivá úmrtí tak nezpůsobí odezvu. Primitivní příběhová linie je založena na přesunu z bodu A do bodu B, přičemž dojde k seznámení všech aktérů a hurá do nekončících bojových sekvencí na souši, ve vzduchu i ve vesmíru. Finální souboj vesmírných plavidel a s nimi spojená povedená vesmírná panoramata jsou vcelku povedenou pastvou pro oči, ale stále jsou to scény již stokrát viděné, které navíc neobsahují známky vlastní inovace a tak nemohou náročnějšího diváka oslnit. Menší projev vlastního rukopisu byl projeven při bojích probíhajících na souši, kdy se záběry spíše než klasickému Star Wars podobají válečnému dramatu. Bohužel se ale tato myšlenka příliš nerozvíjí, což snímek degraduje a ochuzuje o nový rozměr. Hlavním zdrojem problému je studio Disney, které má ságu od roku 2012 v područí. Syrová akce a drastičtější přístup by se náramně hodili k příběhu povstalců a oproti pohádkovým předchůdcům by došlo k příjemné a zajisté vítané změně, Disney ale nehodlá ztratit nejmladší publikum novou formou naturalističtějšího boje. Rogue One představuje nicotné sci-fi, jenž se se zarputilostí klíštěte drží světoznámé značky, bez které by skončilo v propadlišti dějin. Pokud chce být Disney opravdu úspěšné ( ne jenom po stránce finanční, ale i kvalitativní ), bude potřeba získat režiséra, který se nebojí obohatit Star Wars o vlastní inovace a zároveň ponechat atmosféru předchozích dílů. 50%

Sourozenci Wachowští ( dnes již sestry Wachowské ) a Tom Tykwer ( režisér legendárního příspěvku německé kinematografie Lola běží o život ) se rozhodli na filmová plátna převést celosvětově populární román Davida Mitchella Atlas mraků. Stejně jako u trilogie Pán prstenů či Strážci, i transponování tohoto skvostu do vizuální podoby bylo pro mnoho čtenářů nepředstavitelné, svou odvahu ale opět projevili Wachowští, kteří celý projekt iniciovali. Kniha obsahuje několik vzájemně propletených a prolínajících se příběhů, každý s vlastním jazykem, atmosférou, stylem vyprávění a žánrem. Mnohotvárnost celého díla nabízí čtenáři ohromné spektrum zábavy, fanoušci sci-fi ( postapokalyptický svět, futuristická realita ), detektivek, historických románů, životopisných dramat či přímočarých, úsměvných příběhů, ti všichni si přijdou na své. Celková komplexnost románu se stává silou i prokletím filmového zpracování. Před tvůrci, především před scénáristy a střihači vyvstal nelehký úkol převyprávět všechny příběhy s ladnou lehkostí typickou pro předlohu. Po stránce střihové se jedná o opravdové veledílo. Jednotlivé střihy jsou perfekcionisticky přesné, přechod do jiného příběhu je až překvapivě plynulý, nepůsobí jako nucený, rušivý element, což je u takto komplikované kompozice velmi pozoruhodný, ale také nutný výsledek, jelikož s tragickým střihem by divákova zmatenost vzrostla exponenciální řadou. Scénář bohužel pochvalné chvalozpěvy nezasluhuje. Knihu jsem s nadšením zhltnul a nutno podotknout, že oproti originálu je dějovost všech příběhů okleštěna. To je pochopitelné a vcelku nevyhnutelné, bohužel došlo k tak značnému redukování, že je pointa některých příběhů naprosto pozměněna a efekt překvapivého rozuzlení se vytrácí ( příběh jídlonošky Sonmi - 451 ). Radikální ochuzení dopadne i na některé postavy ( především Robert Frobisher ) a sledující, který má za sebou knihu, bude chvílemi zákonitě skřípat zuby. I přes zjednodušení děje bude 1. hodina ( a možná celý film ) pro nezasvěceného diváka zajisté dobou maximálního mozkového vypětí, kdy je přinucen koncentrovat se na každou minutu, aby všech 6 příběhů vstřebal. Zpřístupnění napomáhá i jednoduchá výstavba děje, která se drží klasické kompozice typu expozice - kolize - zvrat - závěr, což je jediná smysluplná volba, jelikož přibližně 30 minut na 1 příběh si vyžaduje přímočarost a minimalizuje možnosti na netradiční způsob vyprávění. Výběr herecké elity a rozhodnutí zadat jim až 7 různých rolí je osvěžující idea, která dovoluje všem hlavním představitelům ( nejvíce prostoru zanecháno Tomu Hanksovi, Halle Berry a Hugo Weavingovi ) dostatečně se "vyřádit". S čímž úzce souvisí pracná a zdlouhavá práce maskérů, kteří vytvořily výborné a často také podivuhodné ( v dobrém slova smyslu ) masky, jenž v totalitní budoucnosti působí až groteskně ( zešikmené oči ), což ale koresponduje se všudypřítomným nádechem příjemné podivnosti a ozvláštněnosti, která se line z většiny příběhových sekvencí. Zapamatovatelnými postavami, jenž minimálně na dlouhou dobu uvízly v mé mysli, jsou Hugo Weaving jako tyranská sestra Noakesová a Hugh Grant jako náčelník kmenu kanibalů ( ne kvůli předvedené etudě, ale jelikož je spojení uhlazený Grant a náčelník kanibalů natolik nesourodé ). Ztotožnění s postavami nepřichází ( na výjimky ), na druhou stranu je potřeba vzít v úvahu titěrné časové úseky, ve kterých se charaktery objevují a fakt, že herci hrající více rolí tomuto aspektu také nenapomáhají. Kvalita jednotlivých příběhů je poměrně vyrovnaná, jeden však zásadně vybočuje a to příběh starého nakladatele, jenž se nedopatřením dostává do svízelné situace. Opět se prokázalo, že krása tkví v jednoduchosti, příběh bez výraznější hlubší myšlenky boduje suchým anglickým vtipem a sympatickou partou důchodců, kterým vytoužený cíl budete přát po celou dobu jejich snažení. To samé se ale nedá říct o ostatních postavách, které Vám budou odcizené a jejich osudy pravděpodobně ukradené. Opravdovým pokladem je soundtrack, jenž dodává vizuální stránce poetický ráz a osudovost. Atlas mraků je přenádherným skvostem, i přesto že obsahuje podstatné chyby. Díky pohádkovému vyznění, které přináší pocit štěstí ( ale zároveň nepůsobí kýčovitě a samoúčelně ) jsem bez jakéhokoliv zaváhání schopen zapomenout na vše negativní a znovu a znovu se zaposlouchat do bájného vyprávění moudrého starce. 90%

7 smrtelných hříchů zasazených do temné metropole 20. století, kde je hřešení neodmyslitelnou součástí každodenního života. Depresivní atmosféra se sápe z každého záběru, napomáhají detaily jako věčně potemnělé prostory, nepřestávající déšť a explicitní záběry na zohavená těla. Největší vinu na všudypřítomné ponurosti ale nese geniální scénář, jenž udržuje konstantní tempo a nedovoluje divákovi odtrhnout se. Výbušný Brad Pitt a rozvážný Morgan Freeman předvádějí vrcholné performance. Jejich spolupráce vyobrazuje kontrast mezi 2 generacemi - mládí proti stáří, nadhled proti zabřednutí, konzervatismus proti novátorství, naivita proti zkušenostem a mnoho dalších. Postavy ale nejsou černobílé, vzájemně se obohacují, doplňují a jejich vztah se neustále vyvíjí. Asistuje půvabná Gwyneth Palthrow, protiklad zkaženého světa. Hereckou smetánku doplňuje Kevin Spacey, jehož fanatická preciznost a chladnokrevný poklid nabízí zážitek časově miniaturní, leč megalomansky hrůzný. Příběh odkazuje na boží mocnost, bezejmenné, hnijící město ale představuje ateistické místo bez naděje a pokání. Po všech stránkách mrazivé veledílo, pochvalné superlativy však míří především režiséru a zmíněnému hereckému kvartetu. Bezkonkurenční. Nepřekonatelné. Nenapodobitelné. 95%

Nové drama s příznačným názvem Příchozí dodává fanouškům sci-fi naději, že i dnes je možné vytvořit počin natolik kvalitní, aby hravě konkuroval legendám jako Blízká setkání třetího druhu či 2001: Vesmírná Odyssea. Nejnovější výtvor režiséra Denise Villeneuveho si se všední tématikou mezidruhového setkání pohrává v nevšedním stylu. Oproti nejnovějším žánrovým konkurentům typu Den nezávislosti: Nový útok nabízí Příchozí místo dvouhodinové porce bezduché CGI akce komorní zážitek vyústěný do překvapivého závěru. Všechny indicie jsou divákovy předány, hlavní myšlenka řečená už na samém začátku, ale i přesto je rozuzlení nepředvídatelné. Pojem vnímání časoprostoru je jednou z primárních otázek a s mimozemskou rasou přichází i nový, mýty bořící pohled, který nemálo připomíná Interstellar, v tomto případě je ale představen uvěřitelnějším a lépe zapadajícím způsobem. Příchod mimozemšťanů trefně poukazuje na nemožnost připravení se na podobnou situaci. I přes nečinnost návštěvníků a neznalost jejich pravého záměru se civilizovaná společnost hroutí navzdory připravenému protokolu USA, který se bortí stejně rychle jako vzájemná důvěra států celého světa. Děj se pozvolna dere kupředu, nikam se nepospíchá, každá scéna má svou neodmyslitelnou důležitost a zapadá do celkového vyznění. I přes absenci akce je udržováno neustálé napětí, které pozvedává výrazná hudba Jóhanna Jóhannssona a Amy Adams, která za celých 116 minut téměř nezmizí ze scény a svým přirozeným výkonem obohaceným o naturalistický vzhled se interpretuje jako jeden z vážných adeptů na Oskara. Miniaturní skvrnou na téměř bezchybném zpracování novely Teda Schianga je již tradiční zaškatulkování Ruska a Číny jako problematických států, jenž se svým radikálním přístupem odlišují od zbytku populace. Atypická forma poklidné výstavby děje s gradujícím napětím, nezapomenutelné vyústění a fantastický výkon Amy Adams, to vše dělá z filmu Příchozí nejlepší sci-fi roku, které si zakládá na minimalistické preciznosti a po dlouhé době nabízí opravdu inteligentní příběh. 90%

Po skvělém Casino Royale a nevýrazném Quantum of Solace přichází Sam Mendes se svou vizí agenta 007 pro 21. století. Další snímek o nejlepším agentovi jejího veličenstva představuje Bonda v dosud neviděném rozpoložení. Bond je starý, znavený, na pokraji fyzických sil a ovlivňovaný nevyřešenou minulostí. Jeho postava je mnohem dospělejší a realističtější, celý koncept zasazený do uvěřitelného světa, kde je potřeba nést následky za své činy a stresující práce u MI6 má trvalý dopad nejen na Bonda, ale i na ostatní postavy. Kromě těchto aspektů ale Bondovi zůstaly jeho nezaměnitelné rysy - stále je oslňujícím svůdníkem a nenapravitelným alkoholikem, který si po většinu času udržuje patřičný nadhled. Charismatický Daniel Craig již po třetí předvádí skvělý výkon, v roli hlavního nepřítele konkuruje novátorský Javier Bardem v roli Silvy. Tomu se podařilo nemyslitelné - udělat z Bonda homosexuála. Silva působí jako temný protipól Bonda, jako jeho noční můra, kterou by se mohl v budoucnu stát. Díky jeho postavě vyvstávají otázky o správnosti konání MI6, čímž nabourává dosud neochvějnou pozici M ( Judi Dench ). Příjemnou novinkou je zasazení starých známých v omlazené podobě, potěší především nový Q ( Ben Whishaw ), jenž s prošedivělým Bondem vytváří skvělý kontrast mezi nastupující vlnou mládí a stářím, které zarytě dokazuje, že na to stále má. Inovativní je také vztahová linie mezi Bondem a M, scénář předkládá její rezervovanost a odtažitost vůči ostatním agentům, zároveň se soustředí na její slabost pro Bonda, který jí oplácí svou loajalitou. Kromě odlišného pojetí hlavních postav se Skyfall liší i kompozicí, základem jsou výstižné dialogy, ne překypující množství akce, což je možné díky preciznímu scénáři. Již tradičně se v úvodu objeví parádní intro, skvělý vizuál se ale tentokrát odráží v celém filmu, především Šanghaj oplývá barevnou plejádou. Přestože tvůrci razí odlišné pojetí, objeví se několik odkazů na předešlé počiny ( nejvýraznější je překrásný Aston Martin DB5 ). Co se týče hudby, není potřeba se rozepisovat. Ikonický soundtrack od Adele se okamžitě stal megahitem a zajisté se řadí mezi jednu z nejlepších písní pro Bonda. Realističtější ráz se objevoval i v posledních dvou dílech, tady se ale Sam Mendes utrhl ze řetězu a udal nový směr pro nadcházející díly. Nahradil neomylného akčního hrdinu bez emocí a svědomí chybující postavou, která už neřeší pouze fyzické, ale i duševní konflikty a možnost ztotožnění je tak divákovi mnohem bližší. Jednoduše řečeno, Bondovo jádro zůstává, stále je neskutečným hrdinou, který se vypořádá s každou situací, jenom je to pro něj mnohem náročnější než dřív, sledování je ale o to zábavnější. Komentář píši po několika letech od natočení po vydání pokračování s názvem Spectre, které ani zdaleka nedosahuje podobných kvalit a je nadbytečné. Proto jsem si jist, že slušivější a vhodnější by bylo zakončit Craigovo účinkování zde, na vrcholu jak hereckém, tak režisérském. 90%

Dokument o nejrychlejším muži světa a jeho honbou za úspěchem. Usain Bolt, přezdívaný Jamajský blesk, je bezpochyby výjimečnou osobností, která se navždy zapíše do historie jako nepokořitelná sportovní legenda. Jeho přirozeně sympatický projev si oblíbilo celé lidstvo a neexistuje nikdo, kdo by fenomenálního sprintera neznal. Od snímku jsem tedy čekal nový náhled, především autentické představení Boltova soukromí, rozdílné názory na jeho osobu a také záběry z tréninku, kde zachází za hranice svých možností. Dočkal jsem se pouze částečně. Objeví se rodina, manažer a zároveň nejbližší přítel, moudra hlásající trenér, ostatní vrcholoví atleti a několik dalších blízkých, zato dlouholetá přítelkyně jakoby neexistovala. Z těchto rozhovorů nevzejde nic překvapivého, každý potvrdí Boltovu spalující touhu vítězit spojenou s obtížným hledáním motivace a zároveň všichni vyzdvihnou jeho potřebu bavit se. Ke konfrontaci názorů bohužel nedojde, Bolt je prezentován bez vady na kráse, zato hlavní konkurent Justin Gatlin jako arogantní provokatér, jenž překračuje hranu fair play. Pouze malá část je věnována tréninku, chybí ukázka Boltova maximálního nasazení a posouvání limitů - chvíle, kdy se projeví jako dříč s odporem k prohře. Celkově na mě I am Bolt působí jako neosobní a neupřímná zpověď samolibého Bolta a jeho blízkých, která divákovi nenabídne nic nového. Nejlepšími pasážemi jsou tak strhující vítězství na dráze, jinak se ale film nikterak zvlášť neodlišuje od ostatních dokumentů. Pro milovníky usměvavého krále atletiky pravděpodobně dokonalý zážitek, pro mě poslední šance, jak využít světoznámé "značky" jménem Bolt. 60%

S nadšením mohu říci, že odvážný Čecháček Petr Jákl přišel s něčím naprosto atypickým pro naši úsměvnou kinematografii. Rozhodně se nejedná o přelomový kousek a v zámoří jej pravděpodobně téměř nikdo nezaznamená, pro naši kulturu je to ale nový prvek, který potvrzuje postupný rozkvět všech žánrů v úrodném kraji českém. Očividná inspirace u slavnějších předků je vydařená, Jákl sice nepřináší nic osobitého či novátorského, ale má jasnou představu a inspiruje se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Skvěle využívá prověřené postupy a přitom se zbavuje častých neduhů podobných žánrových snímků. S ničím se neotálí, mrazivá atmosféra začíná působit již od prvních minut a stopáž je akurátní. Finální rozuzlení nabízí neuzavřený příběh a velké množství nezodpovězených otázek, které umocňují všudypřítomný závan ponuré záhadnosti. Neznámá omladina podává slušné výkony a dodává na autentičnosti. Kvalitní snímek talentovaného režiséra s kaskadérskou odvahou, který se nebojí obohatit českého diváka o dosud neviděný zážitek. 75%

S velkou vrtnou plošinou přichází velká zodpovědnost. Peter Berg odvedl úžasný kus práce. Podařilo se mu efektivně využít nemalý rozpočet do posledního centu, zároveň však trpělivě vyčkával a postavám dodal dostatečný prostor. Již od začátku se buduje pocit nepříjemného napětí, které se stupňuje až do vyvrcholení v podobě třiceti minutového pekla ve spalujícím žáru vyšperkovaného digitálního ohně. Postavy jsou popsány možná až příliš jednotvárně a černobíle. Dělnická třída je partou nanejvýš sympatickou, v jejich čele charakterní tvrďák Kurt Rusell a hrdinný Mark Wahlberg, jehož gradující výkony předpovídají zářnou budoucnost ( nejen po boku transformerů ). Opakem jsou krvelačné zrůdy představující dnešní materiální svět s hordou peněz a minimem času - magnáti, jejichž ikonou je John Malkovich, který bohužel za výše zmíněnými nenápadně pokulhává. Jednou z hlavních hybných sil je působivý scénář, postavy hovoří civilně a odlehčeně, ale děj plyne svižně dál a akční i mluvené pasáže jsou v rovnováze. Konec nabízí patetickou podívanou, která míří trochu mimo rámec, ale potřeba prokázat patřičné vlastenectví a hrdinskost je pochopitelná. Jinak se ale jedná o intenzivní zážitek upřímných a ryze čistých emocí, bez zbytečných příkras a násilně vložené akce a s tíživou atmosférou od začátku do konce. Srdceryvné nadšení. 85%